The Empire Strikes Back

Minule jsem psal o tom, jak levice v moderní společnosti operuje. Může liberálních principů využít k uchopení moci pravice?

V principu to možné je, ale velice obtížné, protože zavedené liberální principy znamenají levicový establishment bez ohledu na to, kdo zrovna sedí na trůně. Pravice (pravicová strana), která se rozhodne legálně operovat v rámci liberálního režimu, přirozeně dospěje k jedné z následujících možností:

  1. Etabluje se jako pravicově liberální (pseudokonzervativní) strana a v konečném důsledku bude strážit pět let staré levicové výdobytky, zatímco levice bude kráčet dále doleva (efekt Cthulhu). Pro tento typ pravice se v Americe vžil pojem cuckservative. Jde o všechny konzervativní či křesťanské strany. U nás typicky ODS nebo TOP09.
  2. Zůstane mimo Overtonovo okno a tím pádem bez přístupu do médií a bez reálného politického vlivu.
  3. I když se dostane k moci pomocí populismu (Trump) narazí na levicový establishment (tzv. katedrálu), která jí neustále klade do cesty překážky. A když začne skutečně útočit na pilíře liberalismu, což by mělo být hlavním cílem takové strany/osobnosti, ztratí důvěru a podporu veřejnosti, kterou podobně jako monarcha v boji proti příliš silné aristokracii nutně potřebuje. Musí tedy do určité míry respektovat zavedený status quo a nemůže na liberalismus útočit příliš rázně. Zůstává proto zranitelná vůči útokům levice i pseudopravice. Konsolidovat moc a provést opatření, které by eliminovaly vliv levice na veřejnost, a to za situace, kdy je pod tlakem mezinárodních/nadnárodních institucí (EU) se může ukázat jako prakticky neproveditelný úkol.

Např. populisté Putin či Orbán se pořád tváří jako demokraté. Je otázka, zda jde o politické oportunisty, kteří pouze usilují o moc, nebo zda skutečně chtějí zničit levičácký establishment a posunout své národy blíž skutečnému řádu, ale z výše uvedených důvodů volí pomalý a opatrný postup.

Zejména mě zajímá, jak dopadne maďarský experiment.

Modus operandi levice

Kdo se zajímá o dějiny Salazarova Portugalska, doporučuju k přečtení tyto články:

Jde o ukázkový příklad, jak levice podrývá řád vytvořený pravicí. Je vcelku jedno, jestli za likvidací Salazarova režimu stáli Západní liberálové (progresivci) nebo Východní komunisté. Už jsem tu psal o tom, že komunismus je ideovým dědicem liberalismu. V padesátých letech si snad ještě mccarthyovci mohli myslet, že je komunismus smrtelným nepřítelem liberalismu, ale dnes? Ostatně mccarthyovci měli o komunismu (i o liberalismu, dodávám já) dosti naivní představu, jak konstatoval třeba Rio Preisner ve své knize Americana. A je typickým znakem nekoherentního liberalismu, že se jednotlivé liberální frakce považují za „skutečné liberály“, zatímco ti ostatní jsou zrádci myšlenky svobody.

Cílem levice je politická svoboda. Avšak reálná svoboda je produktem dobrého politického řádu, který je zase odrazem řádu reality. Protože levice na (politický i jiný) řád útočí ve jménu svobody, jejím cílem je, vědomě či nevědomky, anihilace skutečnosti.

V čem je levice kompetentní?

Portugalští komunisté prokázali fascinující disciplínu, organizaci a trpělivost tváří v tvář dobře organizovanému a mocnému nepříteli, jakým byl režim Estado Novo a jeho úderná zbraň PIDE. Zásadních chyb se dopustili až po převzetí moci, v čemž rozhodně nebyli první. Historie předsalazarovské portugalské republiky či třeba Bavorska po První světové válce ukazuje, že si příliš rychlé socialistické reformy znepřátelí obyvatelstvo, čehož může reakce využít. Levičáci jsou prostě mnohem lepší revolucionáři než vládci. Tomu nasvědčuje srovnání nekompetentních bolševických vlád ve východní Evropě s velice kompetentními agenty, které SSSR nasadil v Africe, o kterých se píše v posledním z výše jmenovaných článků.

Jak levice operuje?

Pokus o radikalizaci proletariátu víceméně selhal, proto levice úspěšně změnila taktiku.

Zdá se, že její virus nejsnáze napadá vzdělávací systém. Pro levici je kritické infikovat svými myšlenkami mládež, zejména budoucí elity. Moderní stát se svou povinnou školní docházkou, veřejným školstvím atd. vůči „ideologické diverzi“ relativně bezbranný.

Radikalizace mládeže, studentské stávky, demonstrace byl také oblíbený modus operandi levice ve 20. století (viz tento seriál na Social Matter). Jde o důsledek infiltrace univerzit levicovými myšlenkami. Radikální studenti se sice časem stanou umírněnými, ale politicky už většinou zůstanou nalevo. Z nich se posléze rekrutují nová generace univerzitních profesorů, byrokratů, novinářů a politiků.

Když už zmiňuju novináře, ovládnutí médií a kultury vůbec je další nutný krok „dlouhého pochodu institucemi“. Navíc média mají přirozený přesah do politiky a v demokracii to platí dvojnásob. Není proto zcela přehnané rčení, že USA (a tím pádem celému Západnímu světu) se vládne z redakce New York Times.

Infiltrace armády může být užitečná, ale není podle mého soudu zásadní. V zemích latinského okruhu to ale může být jinak.

Levice také potřebuje „otevřenou společnost“. Principy klasického liberalismu jako svoboda slova, shromažďování či náboženství vytvářejí prostor, ve kterém mohou extrémnější formy levice operovat. Takto se k moci dostali bolševici v Rusku, národní socialisté v Německu i komunisté v Československu. Pokud tento prostor nemají, musí se uchýlit k ozbrojenému boji nebo terorismu. Portugalsko ukazuje, že každý ústupek autoritativního režimu směrem k liberalizaci v jakémkoliv ohledu bude po zásluze potrestán.

Sociální rozklad na prvočinitele

Poslední dobou jakoby se roztrhl pytel se zajímavými příspěvky na pravicové blogosféře a času je, bohužel, příliš málo.

Nick Land přišel s úvahou o atomizaci. Liberalismus, mé oblíbené téma, je pouze jedním z plodů modernity. Dalším je atomizace společnosti, tj. proces, kdy se jednotlivec stává osamocenou jednotkou a zároveň posledním arbitrem všeho. Liberalismus je plodem modernity v politické rovině, atomizace v sociální, kapitalismus v oblasti ekonomické a protestantismus v náboženství.

Všechny tyto ismy mají společný vektor. Jdou stejným směrem, z různých úhlů popisují tutéž skutečnost a pojem „atomizace“ dobře vystihuje její podstatu. Výsledkem procesu atomizace je člověk vysvobozený z pout autority – náboženské, politické a jiné. Čili svobodný a všem ostatním rovný superman.

Protestantismus přinesl svobodu soukromé interpretace Bible, náboženství i svědomí. Kapitalismus přinesl smluvní vztahy a laissez-faire. Metodologický skepticismus a kritický výzkum odboural autoritu v oblasti poznání.

Podstatou procesu atomizace je disent, štěpení původní jednoty a přesouvání těžiště rozhodování do privátní sféry. Takto se jakákoliv autorita stává rukojmím soukromého rozhodování, i když se soukromá osoba vysloví ve prospěch této autority.

Výsledkem je nákupní zóna, kde si lze vybírat cokoliv: náboženství, politickou a sociální příslušnost. V nabídce je i tradicionalismus, extrémní pravičáctví apod., co si kdo vybere. Ano, paradoxně i my, co nějakým způsobem soukromě vystupujeme proti (levicovému) establishmentu, tvoříme disent a tím pádem přispíváme a akcelerujeme proces atomizace.

Atomizace se projevuje nebo lépe řečeno je pomalou sociální dezintegrací. To mimo jiné znamená, že se společnost stává zcela plochou, masovou. Mizí všechny organické instituce, které stály mezi jednotlivcem a státem. Manželství se stalo pouhou smlouvou dvou soukromých osob. Rodina je to, co lidé za rodinu považují. Místo cechů máme odbory, nástroj třídního boje. Oficiálně jsme odbourali aristokracii (neoficiálně tu stále je, a právě proto funguje sociopaticky). Církve se v rámci náboženské svobody staly víceméně soukromými spolky, kde se svoboda svědomí stává symbolem podřízenosti vůči vládnoucímu liberálnímu řádu.

Jak by vypadala neatomizovaná, tedy organická společnost?

Kupodivu výstižný popis lze najít u anarchisty Maxe Stirnera:

Stavovská monarchie (tak budu nazývat absolutní královský majestát, dobu předrevolučních králů) držela jednotlivce v závislosti na mnoha malých monarchiích. Byly zde spolky a stavy jako cechy, šlechta, kněžstvo, měšťanstvo, města, obce. Všude se jednotlivec musel považovat předně za člena těchto malých společností a zcela se podřídit jejímu duchu (esprit de corps) jako svému králi. Pro šlechtice musela znamenat jeho rodina, čest jeho lidí více než on sám. Pouze prostřednictvím jeho korporace, jeho stavu mohl mít jednotlivec vztah k vyšší korporaci, státu – jako v katolicismu jednotlivec jedná s Bohem jedině skrze kněze.

Jak tento popis se čtenářem rezonuje? Možná je to takový lakmusový test, jak moc má člověk liberalismus ještě zažraný pod kůží.

Stirner dále popisuje, jak se s tímto světem organické autority třetí stav vypořádal:

Tomu všemu učinil třetí stav nyní přítrž tím, že se odvážně přestal považovat za stav. Rozhodl se, že už nebude stavem vedle jiných stavů a nebude tak ani nazýván, ale oslavil se a zobecnil se jako „národ“. Tím vytvořil mnohem úplnější a absolutnější monarchii. Celý dříve vládnoucí princip stavů, princip malých monarchií uvnitř velkých, se zhroutil. Proto nelze říci, že Revoluce byla vedena proti prvním dvěma privilegovaným stavům. Byla namířená proti malým monarchiím stavů obecně. Avšak po zničení stavů a jejich despotismu zůstali jednotlivci, osvobození od stavovské nerovnosti, opuštění. Měli nyní opravdu zůstat bez příslušnosti ke stavu, „mimo hru“, bez stavovských závazků a bez jednoty obecně? Nikoliv, neboť třetí stav se prohlásil za národ, aby nezůstal pouhým jedním stavem mezi ostatními, nýbrž aby se stal jediným existujícím stavem. Tímto jediným stavem je národ, „stát“. Čím se jednotlivec nyní stal? Politickým protestantem, protože se dostal do přímého spojení se svým Bohem, státem. Už nebyl, jako aristokrat v království šlechty a jako řemeslník v království cechu, ale jako všichni ostatní znal a uznával pouze jediného pána, stát, jehož služebníci obdrželi stejný čestný titul – „občan“.

Atomizace je to, k čemu uvědomělý liberál směřuje. Chce…

…řád bez šlechty, kněžstva, průmyslových elit a podobných příkladů panství a nerovnosti. Musí se stát jedinou a absolutní bodiniovskou mocí. Proto musí být vykořeněna i veškerá demografická kompozice, ve které by mohl být univerzální Třetí stav rozbit do enkláv a panství.

(komentář bloggera Nulle Terre Sans Seigneur, vřele doporučuju jeho blog Carlsbad1819)

A tak jsme tu, masa jednotlivců tváří v tvář všemocnému státu. Ochraňováni stále novými svobodami, které ale znamenají břemeno pro všechny ostatní a další prostor pro expanzi státu.

Liberál Halík

Na Tomáše Halíka slýchám pět chválu i hanu. Je to beze sporu výrazná osobnost českého veřejného života, nicméně nikdy jsem nečetl žádnou jeho knihu, ani jsem se nijak nezajímal o jeho názory.

Nedávno jsem čirou náhodou narazil na tento článek a musím konstatovat, že Tomáš Halík je typickým příkladem liberálního katolíka. Takových je bohužel v dnešním světě plno.

Pokusím se okomentovat několik citátů.

Sekularizace znamenala nikoliv popření, ale spíš absorbování mnoha myšlenek křesťanství do nového společensko-kulturního kontextu.

Snažil jsem se najít nějaký význam této věty, který by alespoň vzdáleně připomínal historickou či současnou realitu. Hlavními myšlenkami křesťanství jsou Bůh, Jeho vtělení a příslib spásy. Ty v naší sekulární společnosti postrádám. Modernita sesadila Boha z trůnu a na Jeho místo dosadila člověka. Láska k člověku je nic, jestliže chybí láska k Bohu, pokud má důstojný pán na mysli toto (byť nevidím, že bychom my, moderní lidé nějak víc milovali člověka než naši dědové).

Po moderní sekulární společnosti přichází doba postmoderní a postsekulární, v níž světová náboženství začínají hrát opět nové – a velmi důležité – role v rámci radikální plurality vznikající globální společnosti. Budoucí podobu a roli křesťanství lze nyní jen uhadovat…

Jaká budoucí podoba křesťanství? Křesťanství má jedinou podobu a tou je Katolická církev. Její role je také jen jediná: vést lidi ke spáse. Jak by se toto mohlo změnit? A co je to doba „postsekulární“?

Církev … by měla zakládat ohniska, podobná tehdejším benediktinským klášterům, která by „novým Evropanům“ předávala nejlepší hodnoty naší tradice, včetně oněch hodnot tolerance a svobody svědomí, k nimž se sama církev těžce dopracovávala po řadu století.

Takže Církev „dospěla“ až s příchodem moderní společnosti? Nebo jak to mám chápat? Proč zdůrazňuje toleranci a svobodu svědomí? To jsou zásady, které uznává i spousta ateistů. K čemu je pak potřeba Církev? Proč nehovoří o spáse duší?

Tolerance sama o sobě není hodnota. Tolerance dává smysl pouze jako projev prozíravosti nebo velkorysosti tam, kde by mohl tvrdý přístup vyvolat ještě větší zlo.

A svoboda svědomí? Jistě, Církev zakazuje (a vždy zakazovala – není to netolerantní?) násilné obracení na víru, ale to podle mého soudu ještě neznamená svobodu svědomí, leda ve velmi omezeném smyslu. O náboženské svobodě jsem už psal. Svoboda svědomí trpí stejnými problémy. Příroda nemá ráda vakuum, a proto ho co nejrychleji vyplní nějakým obsahem. Stejně tak svoboda svědomí je čistým papírem, který si jedinec velice rychle vyplní obsahem, který mu nejvíc vyhovuje. Netřeba dodávat, že často v rozporu s danými Božími přikázáními.

Dnešní odpůrci humanisticko-demokratické tradice Masaryka a Havla se nejdřív pokoušeli udělat z pojmů pravda, láska a čest směšná či sprostá slova…

Z mého pohledu je humanisticko-demokratická tradice v rozporu s křesťanstvím i s racionálním uspořádáním společnosti.

Asi není zcela spravedlivé soudit na základě jediného rozhovoru, ale nemyslím si, že bych po prostudování celého Halíkova díla dospěl k jinému názoru. Tomáš Halík je možná zdatný teolog, má charisma, pastorační úspěchy a dokáže oslovit určitý typ lidí, nicméně já vidím politického liberála. A liberalismus a katolicismus považuju za neslučitelné.

Po-po-po-populismus

Když se chtějí média opřít do nějakého politika nebo politické strany, hodí se nálepka populismu. Podle wikipedie je populismus „líbivá politika“ a populisté s oblibou „proti sobě staví ‚lid‘ a ‚elity'“. Politologové nejsou zcela jednotní, ale mají tendenci za populistické označovat hlavně nacionalistické (např. francouzská Národní fronta nebo centristické strany (u nás např. ANO).

Není mi úplně jasné, jak lze obhájit názor, že zrovna nacionalisté a centristé jsou populisté. Řekl bych, že každá strana, která zrovna není u moci, využívá takto definovaný populismus.

Populismus je nevyhnutelnou součástí demokratické politiky a možná politiky vůbec. Když chce nějaká skupina svrhnout nebo změnit existující řád, případně odstranit či nahradit vládnoucí garnituru, štve lid proti elitám. Zatímco vláda potřebuje alespoň tichý a pasivní souhlas ovládaných, čekatel na mocenské pozice potřebuje jejich hlasitý a aktivní nesouhlas.

Povstání a vzpoury proti právoplatným autoritám, revoluce často vyžadovaly účast lidu. Nedovedu si představit, jak by bylo možné takto „mobilizovat“ lidi bez populismu. Liberální demokracie, tj. režimy předstírající neautoritářské vládnutí (podmíněné souhlasem ovládaných), dovedly metody mobilizace mas k dokonalosti: masmédia, propaganda, reklama.

Proto lze v nálepce populismu těžko vidět něco jiného, než snahu zdiskreditovat politického hráče, který se zrovna někomu nelíbí.

Demokracie

Liberalismus vychází z doktríny, že spravedlivá moc vlády se odvozuje od souhlasu ovládaných. Toto pojetí je ovšem nesmyslné. Ve skutečnosti je spravedlivá vláda takový výkon vládní autority, který je z morálního hlediska závazný a morálka vychází z Přirozeného zákona. „Souhlas ovládaných“ znamená nahrazení Přirozeného zákona souhlasem, jinými slovy dobré je to, co chceme. To je součást moderní vzpoury proti přirozenosti, což v konečném důsledku znamená vzpouru proti Bohu.

Moderní parlamentní demokracie s univerzálním volebním právem se zdá být z pohledu levice nejvhodnější formou „spravedlivé vlády“. Volá-li liberalismus po rovnosti práv, pak právě univerzální volební právo musí tvořit jeden z jeho základních pilířů, neboť ve volbách může každý autonomní jedinec vyjádřit svou, kvantitativně shodnou vůli (tj. 1 člověk = 1 hlas). Proto je demokracie posvátnou krávou liberalismu a volby jeho liturgií.

Nicméně hlasování je jako rozhodovací proces problematické:

  1. Vylučuje zodpovědnost. Jednotlivý anonymní volič přenáší důsledky svého rozhodnutí na společnost.
  2. Nevede k přijetí efektivního nebo objektivně morálního rozhodnutí. Viz Arrowův teorém.

Je lepší, když rozhoduje osoba a nikoliv proces. Když jde o závažné rozhodnutí, je absurdní, aby se člověk předem zavázal respektovat výsledek počítání hlasů, tj. aby dával přednost procesu rozhodování před jeho výsledkem. Z Přirozeného zákona vyplývá, že člověk není vázán rozhodnutím autority, pokud je takové rozhodnutí v rozporu s Přirozeným zákonem.

Historicky je hlasování jako rozhodovací proces spíše vyjímečné. Hlasování častěji bývalo procesem sbírání informací, např. zjišťování síly frakcí — majorita ukazuje donucovací sílu, nic víc. Hlasování se také nepoužívá v institucích, jako je armáda, kde efektivní a zodpovědné rozhodování může být otázkou života a smrti.

Někdo může namítnout, že hlasování může být příhodné v triviálních záležitostech. Je nesporné, že ne všechny případy hlasování vedly k negativním následkům, ale to nevyvrací fakt, že hlasování je méně efektivní způsob rozhodování. Na druhou stranu je-li tedy hlasování z nějakého důvodu důležité, např. jako způsob jak stmelit skupinu lidí, může tento důvod snadno trumfnout námitku z efektivity, zejména díky propagaci hlasování, která je nutná, aby lidé začali tohoto způsobu rozhodování užívat.

Samotný argument pro hlasování jako způsob stmelování komunity se mi však zdá slabý. Případy, kdy hlasování spíše rozděluje nejsou vzácné. Navíc existují jiné a lepší způsoby, jak komunitu stmelit — společné náboženství, řeč, kultura, kořeny. Právě na nich skupinová koheze skutečně závisí, takže jediný efektivní způsob využití hlasování je jako součást již zmíněné veřejné liturgie. Volby se tedy netýkají vlády, ale mají vytvořit konsenzus ohledně sekulárního liberalismu, který nám vládne.

Dalším problematickým místem současné zastupitelské demokracie je fakt, že naši zastupitelé jsou voleni na poměrně krátké období (většinou 4 a v některých případech více let), které se může jenom omezeně opakovat. To je opatření, které snad má korigovat chyby voličů (volba tyrana), ale nefunguje z následujících důvodů:

  1. Curleyho efekt neboli taková politika voleného představitele, která vede ke změnám ve složení elektorátu za účelem znovuzvolení tohoto představitele do funkce prostřednictvím zdanění a legislativy. Je to způsob, jak obejít zmíněné opatření na úkor blahobytu občanů.1
  2. Hoppeho kritika demokracie. Jádro této kritiky spočívá v tom, že privilegia vlády a příjmy s ní spojené se nevážou k osobě, nýbrž k funkci. Tím pádem jsou ve veřejném, nikoliv soukromém vlastnictví a navíc na omezenou dobu a nikoliv doživotně či v rámci generací v případě dynastie. Z toho logicky plyne větší tendence k čerpání krátkodobého zisku na úkor dlouhodobé „kapitálové“ hodnoty dané veřejné funkce spojené se správou veřejného majetku, legislativní mocí apod. Jinými slovy vyšší příklon ke špatnému hospodaření či přímo ke korupci v demokraciích než v monarchiích, které jsou typickým případem soukromého vlastnictví politické funkce vládce.2

Porovnáme-li režimy před a po Francouzské revoluci, můžeme si všimnout dvou základních rozdílů:

  1. Monarchie byla nahrazena demokracií.
  2. Malá vláda byla nahrazena velkou vládou.

Je zajímavým faktem, že velikost vlády se nijak dramaticky neměnila až do příchodu modernity. Příčiny tohoto jevu, který není nutně špatný, ale určitě náchylnější k negativním důsledkům, mohou být různé, přičemž jednu z nich objasňuje následující citát:

„Demokracie je přirozeně dočasná a nemůže existovat jako stálá forma vlády. Demokracie bude existovat do té doby, dokud si voliči neuvědomí, že si mohou zvolit štědré dary ze státní pokladny. Od té chvíle bude většina volit ty kandidáty, kteří jim naslibují více výhod. Výsledkem bude, že každá demokracie zkolabuje následkem hýřivé fiskální politiky, po čemž vždy následuje diktatura.“

Příčinou velké vlády může být i postupná koncentrace moci v rukou státu, která souvisí se svobodou jako prvním politickým principem liberalismu. To znamená, že v rámci politického prosazování svobody je nutná rovnost práv, která vyžaduje zásah státu proti dosavadnímu privilegovanému držiteli autority.3 Paradoxem, který by nás neměl zmást, je, že svoboda jako politická priorita nejenže nebrání koncentraci moci, ale přímo k ní vede.

K výše uvedenému je třeba říci, že Církev nedává žádné pokyny ohledně vhodné formy vlády, protože je to mimo její kompetenci. Zavrhuje sice liberalismus, ale žádná forma vlády, ani demokracie, není liberální sama o sobě. Forma vlády je pouhým akcidentem, esencí vlády je civilní autorita, díky níž vláda (v jakékoliv formě) vládne. Všechny formy mohou být dokonale katolické, pokud akceptují mimo své vlastní svrchovanosti i svrchovanost Boha, odvozují od Něho svou autoritu, podřídí křesťanskému právu a budou uznávat autoritu Církve v oblasti víry a morálky. Tyto věci by měly být v katolickém státě dané a neměly by být předmětem veřejné diskuze.

Nicméně sama hierarchická stavba Církve jako monarchie a její dvoutisíciletá existence přinejmenším naznačuje4 určitý středobod, okolo kterého by měly formy vlády alespoň oscilovat podle charakteru, temperamentu a historických zkušeností jednotlivých národů. Naopak úzké spojení demokracie s liberalismem ukazuje, že demokracie (minimálně v její moderní formě zahrnující univerzální volební právo) pro katolický stát nebude nejvhodnější forma vlády.


1

J. M. Curley byl v rozpětí asi 25 let 4krát starostou města Boston, čehož dosáhl vypuzením majetnějších obyvatel města a přijímáním chudých irských emigrantů. Město Boston za jeho éry stagnovalo, ale Curly jako kandidát byl znovuzvolen. V současnosti tuto politiku provádí v USA v masovém měřítku Demokratická strana podporou imigrace a podobné levicové strany v Západních zemích pod praporem multikulturalismu.

2

Hoppe svou teorii dokládá i empiricky na vyšší úrokové míře a míře zdanění v demokratické éře než za ancien regime. Prof. Hoppe útočí na demokracii z pozice libertariána, což je podle mého soudu dosti vratká a rozporná pozice, ale jádro jeho (ekonomické) kritiky podle mého soudu obstojí.

3

Viz Zippy, Political freedom is a concentrator of government power. Jako příklad uvádí manželství, kde autorita manžela byla zrušena zásahem státu v rámci zrovnoprávnění žen.

4

Samozřejmě s přihlédnutím k faktu, že Církev je nadpřirozená organizace.

Pochod pro život

Tak trochu náhodou jsem se dozvěděl, že se v sobotu 22.4. koná Pochod pro život. Akce, kterou jako katolík rozhodně podporuju. Počet potratů klesá, ale aktuální číslo (něco přes 20 tisíc dětí za rok 2015) je stále děsivě vysoké.

Jedním z milníků na cestě k obnově je postavení tohoto zla mimo zákon. Feminismus, jedna z nejvíce zakořeněných forem liberalismu, by dostal citelný zásah.

Shodou okolností jsem nedávno debatoval na téma potratů a opět jsem se přesvědčil jak málo pro moderního člověka znamenají argumenty metafyzického charakteru. Díky tomu se skutečná debata redukuje na pouhou prezentaci vlastních názorů, které jsou v zásadě všechny stejně dobré, protože mají jen velmi málo společného s realitou.

Moderní člověk je totiž metafyzický antirealista.

Neúspěšný odpal

Erik Tabery, šéfredaktor Respektu se v editorialu čísla 15/2017 snaží odpálkovat útok Petra Fischera (filozof, novinář, šéfredaktor stanice Vltava) na Respekt jako hlásnou troubu liberalismu.

Netuším, jaké politické názory zastává pan Fischer, ani si nemyslím, že svou kritikou udeřil hřebíček na hlavičku, ale to není v tuto chvíli podstatné. Chci jen reagovat na některé problematické věci z Taberyho článku v rámci mého mapování liberalismu a liberálního myšlení.

Fischer prý nenabízí žádnou alternativu. To je možné, ale on nemusí žádnou alternativu předkládat. Úplně stačí ukázat, že liberalismus je nesmyslný a tudíž v praxi neudržitelný.

Dále Tabery nechápe, proč Fischer žádá po druhých, aby ztratili důvěru v liberální společnost jako on. Opět nevím, jestli to skutečně po někom žádá. Ale především je to nesmysl. Proč by se Fischer neměl snažit přesvědčit ostatní o svém objevu? Když je to navíc novinář a filozof. A zejména když má pravdu!

Chápu, že je to věc, která místní liberální konsenzus ohrožuje. A chápu, že Tabery nechce Fischerovi brát možnost šířit své názory, ale na druhou stranu mu není pohodlné, že je říká. Problém se svobodou slova, jednoho z pilířů liberalismu.

Liberálovi je jasné, že svoboda slova má své meze. To je naprosto v pořádku. Svoboda slova by neměla útočit na liberální konsenzus. Problém je, že to znamená, že se liberalismus v tomto ohledu nijak neliší od jiných politických systémů. Ve všech jsou věci, které je nežádoucí říkat, byť se jejich obsah samozřejmě liší.

Erik Tabery mluví o lidské svobodě, ale má na mysli liberální svobodu pro liberály. Není to křesťanská svoboda pro křesťany či islámská svoboda pro muslimy.

Velká hra pokračuje

Když jsem si přečetl o americkém útoku v Sýrii a vyjádření Donalda Trumpa k němu, napadlo mě, že Trump je dost impulzívní. Něco ve stylu „napřed střílej, pak se ptej“. Jak si mohl být tak jistý, že za chemickým útokem stojí Asad? Klasické cui bono příliš neukazuje Asadovým směrem. Zapomněl snad na Bushovi peripetie s neexistujícími zbraněmi Saddáma Husajna?

Jenže ono je vcelku jedno, kdo předchozí chemický útok nařídil. Mohl v tom mít prsty někdo jiný, ale klidně to mohl udělat sám Asad nebo některá pomstychtivá šarže v jeho armádě. Každopádně výsledkem je, že Rusko, které se snažilo vybudovat pozici velmoci mírotvorce a obránce řádu, vypadá teď jako spoluviník nebo přinejmenším jako nekompetentní, protože nedokáže udržet svého poskoka Asada v patřičných mezích.

Amerika tohoto zaváhání využila a ukázala, že Rusku nedovolí beztrestně si budovat vlastní pozici na úkor amerických zájmů. Proto se mi zdá, že Trump klame tělem. Někdy plácá jako venkovský hňup, ale zřejmě dobře ví, co dělá. Narozdíl od neschopného Obamy se s ním bude muset počítat i na mezinárodní scéně.

Taky mi připadá, že se americká alt-right ve svém bohocísaři poněkud spletla. Možná má k neoconům blíž, než si mysleli. Pravdu mají podle mě ti, kdo tvrdí, že Trump chce vrátit Ameriku do osmdesátých let. To je jeho představa „velké Ameriky“, americké říše, která měla Sovětský svaz na lopatkách.

A tak Velká hra i nadále pokračuje.

Posvátná kráva liberalismu zůstává nedotčená.

Levičácká demagogie

Je úsměvné i smutné zároveň sledovat levičáckou propagandu v akci.

V Respektu 11/2017 se dočteme, že cizinci ve skutečnosti spáchají v naší zemi 9% trestných činů, zatímco my Češi odhadujeme jejich zločinnost na 29%. Sklon přehánět mají především osoby s nižším vzděláním a ti, co požadují přísné tresty.

Vzkaz je jasný. My Češi jsme xenofobové. Sami nejsme nijak bezúhonní, ale snažíme se vinu svalovat na (většinou) poctivě pracující cizince. A podle očekávání jsou u hlupáků a nevzdělanců předsudky nejsilnější.

Letmo jsem mrknul na údaje o počtu cizinců u nás. Je jich něco přes 4% Čili zločinnost cizinců je zhruba dvojnásobná ve srovnání se zločinností domorodců. Z toho by byl taky pěkný titulek, ale pochybuji, že by ho Breptšpek otiskl.

Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, protože žádné z těchto čísel nic moc nedokazuje. Xenofobie je určitě rozumnější předsudek než xenofilie. Vyšší zločinnost lze u cizinců očekávat, protože k ekonomické emigraci se spíš uchylují ti méně obdaření: finančně, schopnostmi, inteligencí či prostě štěstím.