Joch o Formanovi

Přes článek na Délském potápěči jsem se dostal k textu Romana Jocha.

Ano, Miloš Forman nesporně byl levicovým umělcem. O tom není pochyb. Na druhou stranu Jochův článek je poměrně povrchní a zbytečně polemický, takže reakce čtenářů byly očekávatelné.

Nicméně mě poněkud překvapilo, že se v celé dlouhé diskuzi pod článkem objevil snad jediný souhlasný komentář. Jak už jsem se zmínil, Formanovo levičáctví mi nepřipadá kontroverzní. Témata i zpracování to ukazují více než jasně (kromě známého Lid vs Larry Flint viz třeba Ragtime). Pojem levice většina lidí zřejmě chápe jako žbrblání ČSSD o důchodech a sociální solidaritě.

To, co patrně vzbudilo největší ohlas (negativní), je tvrzení, že Forman nenáviděl naši civilizaci. Tady Joch evidentně provokoval, protože mu muselo být jasné, že pojem naše civilizace neznamená pro něho totéž co pro čtenáře Lidovek.

Civilizace, kterou nenáviděl Forman, nenávidí i většina čtenářů Lidovek, příslušníků jiné civilizace. Té, kterou Forman pomáhal svým dílem budovat.

Jiný konzervativec, Rio Preisner, má v tomto ohledu pravdu. Naše, tedy křesťanská civilizace, je pryč. Byla pryč už v době, kdy Forman točil své filmy. Namísto ní tu máme civilizaci okcidentální, jak ji Preisner nazýval. Čtenáři Lidovek to vědí. Joch to ví taky, ale tady předstírá, že to tak není.

Problém s konzervativci je v tom, že vidí kontinuitu i tam, kde už není. Zatímco levice vesele buduje své světlé zítřky, konzervativci pilně konzervují ruiny, aby se mohly stát dalším exponátem v liberálním skanzenu. Člověk, který u pokladny zaplatil vstupné, nepovažuje ruiny za své, i kdyby se tam narodil.

 

Reklamy

Ruská demokracie

O víkendu přinesla ČT zprávy o protiputinovských demonstracích v Rusku. Opoziční lídr Navalnyj byl zatčen a spolu s ním něco přes 1000 demonstrantů. K tomu prohlášení naštvaných liberálů, že chtějí Rusko svobodné a demokratické a jak Putinova politika staví Rusko na periferii civilizovaného, svobodného světa.

Ruská liberální opozice má částečně pravdu, když nazývá Putina carem. Problém je v tom, že stejně jako Západní politici musí zachovávat alespoň částečné dekórum a předstírat, že je demokraticky zvoleným lídrem. Z toho vyplývají dvě věci:

  • Rusko je mnohem více součástí Západu, než by si samo přálo.
  • Současná ruská vláda je skoro stejně sociopatická jako ty Západní.

Ruští carové se vždycky těšili významné lidové podpoře a důvěře, ale nemuseli svoji legitimitu odvozovat z demokratických voleb. Současná ruská vláda musí a to ji činí mnohem zranitelnější vůči Západní kritice. Podívejte, jací jsme demokraté, ale zároveň nejsme, protože, no, rozhodování o podstatných věcech nelze nechat na snadno ovlivnitelné veřejnosti.

Ne že by neliberální demokracie nemohla fungovat, ale v současném světě jsou demokracie a liberalismus tak úzce propletené, že většina lidí nedokáže rozeznat jedno od druhého. Proto je ruská opozice titulovaná většinou jako demokratická a nikoliv jako liberální. To druhé je podstatné, protože Navalného opozice je pro zavedení současných výstřelků Západního liberalismu.

Existují teorie, že Vladimir Putin je nějakým způsobem spřízněn s ruskou carskou rodinou, takže by – teoreticky – mohl mít legitimní nárok na ruský trůn. I kdyby to byla pravda, je to všechno málo platné, protože legitimismus je zcela cizí současnému „buržoaznímu“ chápání politiky nejen na Západě, ale i v Rusku samotném.

Takže současná ruská vláda se musí tvářit, že plní vůli lidu, a musí opakovaně žádat o důvěru téhož lidu ve volbách, stejně jako „prohnilí“ vládci Západu. Je-li ruská vláda pouhým nástrojem vlády lidu nad sebou samým, i její vládnutí musí být v konečném důsledku sociopatické, neboť v sobě nese, alespoň do jisté míry, stejný rozpor jako Západní demokracie.

Dokud ruská vláda neotevře otázku legitimity, dokud nepostaví svou legitimitu na něčem jiném než lidovém hlasování, nezíská status skutečné reakční síly v progresivním světě, za kterou ji někteří považují. Upřímně řečeno, nejsem přesvědčen, že po něčem takovém vůbec touží.

Alt-right podruhé

Nedávno proběhla v mnou sledovaném koutku internetu zajímavá debata ohledně fenoménu alt-right.

O alt-right jsem už psal, ale od té doby uplynulo mnoho vody a situace se změnila.

Celá věc začala tím, že Matthew Rose zveřejnil na First Things svůj článek týkající se alt-right. Jeho hlavní myšlenkou je: alt-right je protikřesťanská. Dokládá to na mnoha citátech a myslím, že se nemýlí. V čem se naopak mýlí, jsou spekulace o historii a duchovních otcích alt-right.

Costin Alamariu reagoval na Social Matter. Alt-right není tak antikřesťanská, jak by se mohlo zdát. Je prý i mnoho křesťanských stoupenců alt-right. Spengler, Evola a Benoist nejsou duchovními otci alt-right. A alt-right je v podstatě revolta mládeže proti současnému liberálnímu establišmentu.

Tento přístup vyprovokoval hochy z Thermidoru a ti požádali Carlsbada o reakci. Carlsbad nelenil a sepsal štiplavou polemiku. K ní připojil pár komentářů i autor Metternichian Theory.

Nejprve je třeba si ujasnit, co alt-right skutečně je: hnutí založené na rasovém realismu. Je patrně největším sekulárním pravicovým hnutím v historii USA. Není tedy ničím víc než nálepkou pro bělošský nacionalismus.

Alamariu má pravdu pouze v tom, že Spengler, Evola, ani Benoist nejsou duchovními otci tohoto hnutí. Fürst von Reaktion (FvR) k tomu dodává, že Evolův mysticismus má jen málo společného s etnonacionalismem. Benoist se neztotožňuje s žádným hnutím a ani Spengler nebyl etnonacionalistou.

Pokud jde o křesťanství, není patrné, že by mělo nějaký vliv na alt-right. Postoj alt-right vůči němu je různý: od nezájmu k otevřenému nepřátelství. Paleokonzervativci měli své katolické integralistické křídlo. Nic takového v alt-right není, etnonacionalismus je vždy na prvním místě. Slovy Carlsbada se dá říci, že:

…HBD (human bio-diversity) slouží v kruzích alt-right jako pojivo, které umožňuje vyhýbat se systematickému uvažování o otázkách etiky, státnictví, víry atd.

Carlsbad pak jmenuje různé proudy alt-right a jejich vztah ke křesťanství. Podle toho, co jsem četl od Grega Johnsona na Délském potápěči, soudím, že se příliš nemýlí. Zajímavý případ je prof. Kevin MacDonald, jehož antisemitismus Carlsbad nazývá „kryptofilosemitismem“, protože ho považuje za lamentaci nad tím, že Evropané nejsou schopni přijmout a používat stejné evoluční strategie jako Židé.

A pokud je alt-right skutečně vzpourou mládeže, tím hůř:

…“vzpoura mládeže“ je otřepané klišé. Jedním z bizarních aspektů moderní kultury je obdiv a oceňování disentu a aktivismu jako pozitivního dobra. Každý chce být „volnomyšlenkářem“, který odhaluje lži autority. Nikdo nechce být ovcí, která jen přijímá „ortodoxii“. Neboť není odpudivějšího slova než „ortodoxie“. Vyvolává představu otrocké oddanosti vědomému podvodu.

Volnomyšlenkáři a disidenti přitahují podivíny a nepřizpůsobivé typy, jejichž motivací je svrhnout vládnoucí kulturní normy. Revoltuje se nejen proti establišmentu, ale i proti jiným skupinám. Výsledkem je alt-right rozdělená do frakcí, které odmítají spolupracovat.

Další slabinou alt-right je její ukotvení v myšlenkách osvícenství. Někteří považují Lockeho a Huma za předchůdce alt-right. Nemají jednotný názor v otázkách vlády, i když švýcarská forma demokracie je prý v kruzích alt-right oblíbená (FvR). Dodal bych, že všeobecná oddanost svobodě slova je další známkou toho, že se alt-right nehodlá vzdát liberálních principů.

Alt-right vznikla jako alternativa k mainstreamovému konzervatismu ve Spojených státech. Jak mohlo dojít k tomu, že v ní tak absolutně převládli etnonacionalisté?

Social Pathologist (SP) přišel s touto odpovědí: spencerovci a jim podobní infiltrovali alt-right, protože vznikající alt-right neměla žádný mechanismus, který by jí umožnil vyloučit ze svého středu všechny, kdo nesplňují základní ideologické standardy. Být anti-GOP nestačí.

Nejsem si jist, zda by to bylo reálné, vzhledem k tomu, že alt-right víceméně neexistuje mimo média. Ale s tezí, že spolupráce křesťanské pravice s moderní, nekřesťanskou či protikřesťanskou pravicí nemůže skončit jinak než absolutním vítězstvím levice, nelze než souhlasit.

SP dále identifikuje problém protikřesťanské alt-right jako neupřímnost či neochotu uznat základní historický fakt: evropskou civilizaci vybudovalo křesťanství. Proto navrhuje základní „test čistoty“, který by měl sloužit k vypuzení pravicových modernistů z hnutí:

  1. uznávat pravdu,
  2. uznávat, že křesťanství formovalo Západní identitu,
  3. uznávat alespoň křesťanskou morálku, když už ne víru.

Upřímní ateisté, ochotní uznávat jasná historická fakta, jsou v alt-right vítaní. Degeneráti typu Mila nikoliv.

Bohužel, na tuto taktiku je už dávno pozdě.

 

Bezdětní lídři

Malcolm Pollack upozornil na tento krátký článek z Gates of Vienna. Je zajímavé vědět, že většina z hlavních lídrů Evropy nemá děti. Vysoká časová preference evropských politiků aneb proč by je tedy měl zajímat její osud nad rámec jejich (krátkých) životů? Kdoví.

V diskuzi pod článkem kdosi trefně poznamenal, že práce moderního politika vyžaduje neustálou pozornost a politici, kteří mají rodiny, se nemohou nebo nechtějí nechat vtáhnout do této časově i jinak náročné hry. Možná na tom něco je.

A někdo další uvedl, jako kontrast, seznam nacionalistických politiků, včetně našeho Zemana a Okamury, kteří děti mají. V jejich čele není nikdo jiný než Viktor Orbán s 5 dětmi (Okamura by se měl víc snažit). Prezidenti a premiéři zemí visegradské čtyřky prý mají dohromady 26 dětí.

Kdo vlastně ovlivňuje výsledek voleb?

Vyšetřování ruského vměšování do amerických prezidentských voleb dospělo konečně k závěru. Třináct Rusů a tři ruské společnosti byly obviněny z nelegálního zasahování do prezidentských voleb v roce 2016. Jejich cílem prý bylo:

rozšiřovat nedůvěru v kandidáty a politický systém jako takový.

Obvinění údajně podporovali Trumpovu kampaň, znevažovali Hilary. a také očerňovňovali republikánské kandidáty Cruze z Texasu a Rubia z Floridy. Cizincům je samozřejmě zakázáno snažit se ovlivňovat federální volby. Jejich činnost údajně poškodila Clintonovou.

Obvinění vytvořili účtů na sociálních sítích s použitím falešných osobních údajů. K tomu prý částečně využívali počítačovou infrastrukturu na území Spojených států.

Nicméně žádný Američan nebyl vědomým účastníkem tototo komplotu a ani nedošlo k ovlivnění výsledku voleb (což, mimochodem, popírá předchozí tvrzení o poškození Clintonové).

Mimo to padlo obvinění z bankovního podvodu a zcizení identity.

To jsou míň než hubené výsledky více než rok trvajícího vyšetřování. Blamáž, chtělo by se říci.

Ve skutečnosti nejde o Rusko, jde o Trumpa. Vyšetřování začalo ještě za Obamovy éry a jeho cílem zřejmě bylo paralyzovat Trumpa. Problém byl v tom, že se jednalo o vyšetřování kontrarozvědky, nikoliv o kriminální vyšetřování. Proto mělo zůstat v tajnosti. Jenže FBI se nijak netajil s tím, že vyšetřuje Trumpovu kampaň. V tuto chvíli měl šéf FBI Comey veřejně ujistit Trumpa, že on sám není vyšetřován.

K tomu nedošlo a za situace, kdy se po mnoho měsíců neobjevoval žádný důkaz o zločinu, Trump byl soukromě ujišťován, že není vyšetřován, ale navenek se FBI tvářila, jakoby se udál nějaký strašný zločin, v němž prezident figuruje, Trump Comeyho vyrazil. Nicméně vyšetřování nezastavil, ačkoliv na to měl právo.

Následně došlo k ustanovení zvláštní rady pro vyšetřování, podle McCarthyho nelegálního, protože k němu nebyl řádný důvod. Neexistovaly žádné důkazy, ani silné podezření, že byl spáchán zločin. Ustanovení této rady však umožnilo pokračovat ve vyšetřování. Přitom případ „úmluvy s Ruskem“ vyzníval stále více do ztracena.

Byl tu ale další bod vyšetřování, obstrukce. Narozdíl od tajných dohod s Ruskem je obstrukce zločinem a spadá do kompetence zvláštní rady. Staly se dvě události, na základě kterých by teoreticty bylo možné obvinit Truma z obstrukce, tedy bránění spravedlnosti nelegálními prostředky (např. pokus o uplácení svědků v Nixonově aféře). První byla žádost o zastavení vyšetřování Flynna, poradce pro národní bezpečnost, druhou byl vyhazov šéfa FBI Comeyho.

K tomu McCarthy poznamenává, že je v pravomoci prezidenta zastavit vyšetřování, jakkoliv se to nemusí zdát vhodné, takže těžko mohlo dojít k porušení zákona. Navíc vyšetřování nakonec pokračovalo a Flynn byl stíhán, aniž by do toho prezident více zasahoval.

Stejně tak smí prezident zastavit vyšetřování ruského vměšování. Může-li to udělat v případě kriminálního vyšetřování, tím spíš může zastavit vyšetřování kontrarozvědky, jehož cílem je prezidenta informovat o potenciální zahraniční hrozbě, nikoliv o kriminálním činu. Comey však byl vyhozen z jiného důvodu: veřejně tvrdil, že je prezident podezřelý, zatímco ho soukromě ujišťoval, že podezřelý není. A jak už bylo řečeno, vyšetřování ruského vměšování pokračovalo i po Comeyho odchodu.

Trump tedy použil legálních prostředků, což podle McCarthyho znamená, že nemůže být obviněn z obstrukce. Zdá se to být logické, nicméně ohledně tohoto bodu nepanuje shoda. Jiní tvrdí: přestože jednal legálně, může být obviněn z obstrukce.

Ať je to, jak chce, považuju za jisté, že cílem bylo a je bránit Trumpovi v uskutečňování jeho programu všemi prostředky. Ačkoliv je demokracie liturgií liberalismu, není liberálům dost svatá, aby respektovali výsledky volebních procesů. O tom už jsme se mnohokrát přesvědčili.

Plnokrevný Tory

Jacob Rees-Mogg, britský konzervativní politik, Jakobít čili reakcionář starého ražení (dnes velice vzácný v praktické politice), vtipný a zdvořilý muž s mluvou gentlemana edwardiánské Anglie, nejbritštější Brit, jakého by si našinec dokázal představit, k tomu zbožný katolík a možný budoucí premiér Velké Británie.

Původem z idylického somersetského venkova jižně od Bathu a Bristolu, ženatý a otec šesti dětí. Vzdělán ve finančnictví, v kterémžto oboru také dlouho pracoval a vydělal značné jmění. Je ztělesněním tradičních anglických hodnot.

Jaké větší potěšení může rodilý Angličan mít než naslouchat naší národní hymně … naslouchat slovům, které nás pojí k našemu vládci, jenž je součástí řetězu tánoucího nás zpět do naší dávné historie.

Zdá se, že má podporu mezi mladými konzervativci, které už nudí nemastné, neslané vedení a možná i projekt „modernizace“ Davida Camerona (modernizace je beztak jenom krycí název pro opouštění zbylých konzervativních principů). Je otázka, nakolik jim imponují jeho přesvědčení či spíš to, že je člověkem, který ve světě technokratického kariérismu nějaká přesvědčení vůbec má.

A samozřejmě je zastáncem tvrdé linie Brexitu. Ač není členem vlády, působí trochu jako dozorčí Mayové, aby při jednání o vystoupení z EU nevyměkla.

Katolíka může potěšit, že potraty či manželství homosexuálů jsou pro něho nepřijatelné.

Pro spoustu současníků, levicových i pravicových politiků je ovšem nekajícným reakcionářem, reliktem minulých dob, který se absolutně nehodí na to vést moderní Británii.

…jeho hodnoty jsou hodnotami fanatika, nikoliv hodnotami moderní Británie, jako umírněnost, tolerance, inkluzivita a soucit s potřebnými.

K tomu zastánci EU a aktivisté za práva gayů dodávají:

Nikdy mě nenapadlo, že uvidím politika jako on tak blízko pozici moci. Je to zcela děsivé pro budoucnost této země.

Je pro bigotnost a netoleranci.

Což je pro mě spíše doporučení. Více si lze přečíst zde.

Osobně nejsem zastáncem vystoupení z EU, ale Velká Británie není ČR. Její pozice, historie, politické uspořádání atd. je jiné, proto nemám vyhraněný názor na setrvání či vystoupení UK z EU.

Také mi připadá, že je ekonomickým liberálem, příliš velkým stoupencem neviditelné ruky volného trhu, což je u anglosaských konzervativců častý problém. Toto však není zcela jednoduchá otázka a z jednoho článku si člověk neudělá dostatečně nuancovaný obraz.

Nicméně přál bych si více politiků, jako je tento. Možná by Evropa měla ještě naději.

Výchova (nejen) dívek v Česku

Žena si ze mě dělá legraci, že všechno vidím moc politicky. Ono je ale těžké nevidět věci politicky, když cpou politiku do všeho. Nedávno jsem narazil na tohle. Je legrační, že v příloze o cestování dostane člověk řádnou přednášku o tom, jak má vypadat politická kultura.

A samozřejmě, hlavní překážkou k vytvoření té správné, tedy politicky korektní politické kultury je prezident. Je prostě ještě příliš brzy po volbách a uvědomělí liberálové musí ventilovat svou frustraci.

Na druhou stranu si nemyslím, že je to hlavně prezident, kdo stojí v cestě politické korektnosti u nás. Shodou okolností je to kombinace demokracie a poněkud zpátečnického naladění venkovského obyvatelstva. To je dané komunistickou výchovou a sklonem venkovských nedůvěřovat „expertům z města“. Jde o emocionální nastavení a nedělám si iluze, že by vydrželo. Dokud budou mít liberálové volnou ruku v oblasti vzdělávání a médií, osud Západní Evropy nás nemine. Skutečně konzervativní platforma, o kterou by člověk mohl opřít své emoce a intuici, u nás totiž chybí.

Příkladem toho, že liberálové v médiích nezahálejí, je i tento rozhovor s Češkou žijící ve Skotsku. Petra Mánková je evidentně dobře vyškolená v politické korektnosti. Tak dobře, že je to pro ni vzduch, který dýchá. Takže slyšíme o nedostatku žen v politice, o rasistických, sexistických, homofobních výrocích, včetně zpochybňování holocaustu, nezávislosti policie a soudů a napadání novinářů. tedy všechny posvátné krávy liberalismu v jedné větě. Ale má pravdu v jednom: že u nás není politika na úrovni. Moc rád bych v tom viděl známku konzervatismu nebo kontrarevoluce, prostě nějaké alternativy k všudypřítomnému liberalismu, ale zatím to vypadá tak, že u nás politická korektnost jenom není dostatečně rozvinutá.

Americkému senátorovi nevoní anglo-americké dědictví

Steve Sailer nedávno upozornil na tweet amerického senátora Briana Schatze, který se pohoršuje nad použitím výrazu anglo-americké dědictví. Stalo se tak v reakci na řeč státního návladního Jeffa Sessiona na shromáždění šerifů, ve které Session poznamenal, že úřad šerifa je kritickou součástí anglo-amerického dědictví vymáhání práva.

Sailer upozorňuje na židovský původ Schatze a jeho rodiny, nicméně mám dojem, že podobný nesmysl by bez problému vypustil do světa i čistokrevný (Anglo)Američan.

Možná má pravdu hned první komentář pod článkem, který tvrdí, že někteří lidé považují americký právní systém za plod Francouzské revoluce a nikoliv anglické tradice „common law“.

Uvádím pro ilustraci, jak hlubokou nenávist chovají někteří Američané vůči historii své země a jakým způsobem se v této zemi funguje politická korektnost.

Demokracie vs autoritářství

Čas od času mi leze na nervy neustálé překrucování slov demokracie a autorita.

Známe to, u nás je demokracie, Putin vládne autoritářsky a nekonečné variace těchto tvrzení v souvislosti s různými zeměmi či politickými figurami, přítomností či absencí demokratického způsobu rozhodování, dialogu, lidských práv atd.

Demokracie se tak prezentuje jako něco z podstaty odlišného od jiných, nedemokratických čili autoritativních forem vlády. Demokratický systém vlády je svobodný, zatímco nedemokratické systémy jsou nesvobodné. Demokracie je založená na lidských právech, dialogu a úctě k názorům druhých, zatímco autoritativní systém je direktivní, nevede dialog, nemá úctu k názorům druhého a porušuje lidská práva.

A to jednoduše není pravda. Demokracie není v principu odlišná od jiných forem vlády (aristokracie, monarchie). Demokracie je určitá procedura vedoucí k ustanovení vlády. Vláda vládne autoritativně. Vždycky.

Cílem každé formy vlády je udržovat řád a bránit ho proti vnitřním i vnějším narušitelům. A mnoho dalších věcí, které jsou v souladu s obecným dobrem. Jinými slovy úkolem vlády je zajistit, aby společnost mohla fungovat a aby se jí dobře dařilo. To je cílem každé vlády, včetně demokratické.

Neliší se ani v prostředcích. Řád a fungování se zajistí tím, že vláda zavře do vězení všechny, kdo je narušují. Demokratické vlády užívají v tomto ohledu stejné prostředky jako ty nedemokratické. USA, Česko, Rusko, Čína i KLDR mají policii, soudy i vězení.

Znamená to, že není rozdíl mezi USA a Sevení Koreou? Samozřejmě nikoliv. Rozdíl spočívá v tom, že vláda každé z těchto zemí má jinou představu o tom, jak má řádná a fungující společnost vypadat. Čili má jiný koncept obecného dobra. Komunistický koncept patří k těm nejzvrácenějším a nejvíc vzdáleným realitě. Proto vyžaduje nejvíc donucení ze strany státu, nicméně každá vláda musí svůj koncept vynucovat. Každá vláda je a musí být autoritativní.

A je to ještě horší (viz zde):

Každý, kdo má nějaké politické názory, je autoritář, tedy pouze na věci, které on sám považuje za odporné a opovrženíhodné. Ale liberalismus je autoritářský sociopaticky, autoritářství operující jako falešné anti-autoritářství.

Není na čase s tou povýšeneckou hrou skoncovat?

Kukačka už zakukala…

Když utichly předvolební a volební vášně, měl bych pár poznámek k volebním kandidátům. Přesněji řečeno k Jiřímu Drahošovi. Miloše Zemana už známe a víme, co od něho čekat.

Po debatách se známými jsem se tedy rozhodl podívat se na druhého z kandidátů do druhého kola. Třeba najdu něco zajímavého. Koneckonců slušnost a alespoň náznak konzervatismu není v dnešní době k zahození.

Jiří Drahoš podporuje tradiční rodinu, ale zároveň říká toto:

Můj pohled na věc však nevylučuje ani jiná uspořádání vztahů, ve kterých jsou na svět přiváděny a vychovávány děti. Jsem jen opatrnější v tom klást mezi všechny představitelné modely soužití rovnítko. Naše civilizace totiž dosud nemá velkou zkušenost s existencí dvou či vícegeneračních rodin jiného než klasického modelu. Proto je podle mého názoru třeba nové formy rodinného soužití nadále diskutovat.

To je na pováženou, ale aspoň je tam ta vsuvka o rovnítku…

Naneštěstí to nebylo všechno:

Zastávám názor, že cyrilometodějská a husovská tradice představují nedílnou součást české historie, na kterou můžeme být právem hrdí.

Ano, v český národ trpí jistou schizofrenií, když slaví svátek heretika Husa hned po svátku sv. Cyrila a Metoděje, byť obojí zajisté je nedílnou součástí naší historie. Ale na co přesně máme být hrdí? Na to, jak se z Čechů katolíci stávali a zároveň na to, jak byli vražděni? Jak křesťanská kultura u nás vznikala a zároveň na to, jak byla ničena? To už je na mě příliš silná dávka schizofrenie.

Prezident má spojovat, ne rozdělovat, jak se dnes často opakuje. Ale tohle zachází příliš daleko. Nelze spojovat nespojitelné. Nelze podporovat rodinu a zároveň pod ní podřezávat větev podporou jiných „modelů soužití“. A nelze ctít tradici života a smrti zároveň.

Už téměř třicet let je náš společný prostor svobodný v takové míře, jakou zažili jen naši předci v prvních dvou dekádách republiky. Jsme svobodni nejen ve smyslu národa s vlastní vládou, ale i v podobě úplné svobody pohybu, názoru, volby. Je jen na nás, jak naložíme s tímto ohromným darem, o jakém naši předkové snili.

Jiří Drahoš se zdá být naivním politickým optimistou, který se chce zavděčit každému, nikomu neublížit a drží se osvědčených frází. Další případ politické naivity? Možná. Slušnost v erbu a další citát z jeho webových stránek by tomu nasvědčovaly.

Nicméně slušnost samotná nestačí. Právě slušní a spíše konzervativní lidé radikálům nejvíc usnadňují uskutečňování jejich zvrhlých vizí. Právě je nelépe vystihuje pojem cuckservative.