Dějí se dějiny?

Po delší odmlce se František Josef Vavák vrací opět na scénu. Času není mnoho, ale doufám, že se mi podaří sem tam něco uveřejnit. Časy jsou zajímavé a stojí za komentář. Formát se patrně změní. Nemám čas psát dlouhá pojednání, spíše se chystám komentovat, co mě zaujme na pravicové scéně.

Právě teď mě zajímá, zda se Joe Biden stane novým prezidentem Spojených států. Nemám pochyb, že došlo k masivním volebním podvodům. Jsem přesvědčen, že Donald Trump vyhrál volby. „Trumpslide“ byl natolik mohutný, že se levicový establišment musel improvizovat a uchýlit se k podvodům v mnohem větším měřítku, než měli původně v úmyslu a věci začaly vyplouvat na povrch.

Detaily nejsou v tuto chvíli podstatné. Podstatné je, zda je v USA stále možné dostat se do Oválné pracovny legitimním vítězstvím ve volbách. Levice samozřejmě popírá, že by k nějakému podvodu došlo. Např. tento idiot, jehož zmiňuje Vox Day, přirovnává zpochybňování výsledků voleb k popírání holocaustu. Jenže ani na pravici mnoho lidí nevěří, že by se Trump zůstal v Bílém domě i po 20. lednu. Snad jediný, kdo skutečně věří, že Trump má plán a tento plán se blíží realizaci, je Vox Day.

Voxův optimismus se mi líbí. Myslím, že se již brzy dozvíme, jak se věci skutečně mají. Buď je Trump geniální stratég a překročí pověstný Rubikon, nebo není a Cthulhu poplave doleva rychleji.

Zase Trump

V Týdnu se „odborník“ Petr Boháček z výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky vyjadřuje k Trumpově postupu vůči nelegálním migrantům.

Než se pustím do kritiky Boháčka, musím zmínit ilustrační foto, které doprovází tento „neutrální odborný“ názor. Je na něm, jak jinak, vykulený chlapec v náručí matky. V poslední době jakási ikona všech migrantů, běženců a utečenců. Je tedy jasné, jaký postoj má senzitivní čtenář zaujmout.

Pro jakoukoli ekonomiku je zásadní levná pracovní síla a ta přichází zejména z rukou migrantů – legálních, ale i těch nelegálních. Ti nelegální jsou do široké míry zapojeni do společnosti, do obchodu i do celé ekonomiky. Pokud by došlo k jejich vyhoštění, dramaticky by to narušilo celou strukturu společnosti.

Jinými slovy homo oeconomicus opět v akci. Je fascinující, že pro liberály jsou ekonomické výsledky nadřazené téměř všemu. Je jedno, jakým způsobem vyděláme prachy, hlavně že to sype. Nebo by se dalo říci spolu s marxisty, že ekonomika je základna a kultura a vše ostatní nadstavba. V každém případě není zdrávo, aby se Američané starali o zvyšující se kriminalitu, na níž mají ilegálové svůj podíl, ztrátu dominantního postavení anglosaské (případně kontinentální) většiny, nahrazování její kultury, o zhoršující se situaci amerických černochů, pro něž jsou ilegálové z jihu příliš silnou konkurencí atd., protože by to mohlo přestat sypat. Tedy možná. Nějak si nedovedu představit, že by neexistovala jiná konfigurace americké ekonomiky. Taková, která by vrátila „blue collar workers“ sebevědomí a dostatečný příjem na živobytí rodiny, a která by nebyla závislá na práci migrantů z Mexika.

…systém, v němž jedenáct milionů migrantů dostalo nálepku, že jsou nelegální. Jenže tito lidé v zemi platí daně, chodí do práce a snaží se fungovat jako ostatní. Soudy jim dávají stejná práva jako ostatním občanům. A tady nastává problém, protože oni jsou v ekonomickém a právním limbu a to vytváří neřešitelnou situaci.

Tahle pasáž mi nedává smysl. Připadá mi to jako mlžení. Nevidím důvod, proč by se případ od případu nedalo rozhodnout, zda je dotyčný v zemi legálně či nikoliv. Problémem je spíš nedostatek politické vůle dodržovat zákony vlastní země. U Demokratů to nepřekvapuje, protože ilegálové z Mexika jsou většinou voliči Demokratické strany. U Republikánů mě to překvapuje víc, protože úplně nechápu, proč by měli přehlížet či dokonce podporovat strategii soupeře na posílení jeho elektorátu. Nicméně taková je situace, která Boháčkovi patrně uniká, ač jsem si jist, že ví, co znamená tzv. Curleyho efekt.

Boháček vidí „odsun“ ilegálů jako neproveditelný. V tom má, myslím, pravdu. Prezident patrně nanajde k takovému kroku dosatatečnou podporu. Nicméně z hlediska ekonomického by to nemusel být tak neřešitelný problém. Odsun 2 milionů Němců by ze stejného důvodu musel být pro naši ekonomiku smrtelnou ranou, po níž navíc následovalo 40 let reálného socialismu. Přesto se z toho naše ekonomika vzpamatovala.

V závěru Boháček posuzuje taktiku amerického prezidenta, která údajně spočívá v tvrdé rétorice, aby se získal prostor pro vyjednávání. To je samozřejmě z Boháčkova pohledu populismus, navíc kořeněný údajnou nezkušeností „nové“ vlády.

Myslím, že Boháček jako liberál není schopen nahlédnout situaci, ve které se Trump nachází. Tento člověk získal post nejmocnějšího muže planety v samotném srdci liberálního impéria a rozhodl se prosazovat 50 nebo 30 let starou liberální politiku, tedy takový downgrade z Liberalismu 2.0 (současného) na Liberalismus 1.0., což je v očích současných liberálů (2.0) v podstatě fašismus. To, že se různé liberální frakce navzájem častují přízvisky „fašista“ či „autoritář“, vyplývá z rozporné podstaty liberalismu. Tedy nic, co by nás mělo překvapit. Z toho plyne, že Trump má proti sobě téměř kompletní establišment, který je v zásadě levicový. Úderným hrotem establišmentu jsou média a tento hrot musí být otupen jako první. Jeho oblíbeným trikem je předhodit médiím nějakou rétorickou kost. Uslintaný hlídací pes demokracie pak vyje a štěká jako pominutý a tento ubohý projev odnímá médiím důvěryhodnost v očích alespoň určité části veřejnosti. Tuto taktiku používal s větším či menším úspěchem už během volební kampaně. Reakce médií je pochopitelná, neboť je pro ně nemyslitelné, aby k něčemu takovému mohlo docházet přímo v srdci jejich levicového impéria. Avantgarda světového liberalismu, jakou jsou Spojené státy, prostě nemůže a nesmí strpět muže, jako je Donald Trump, na americkém trůně, ale realita je v tomto ohledu pořádně fackuje.

 

Začíná to prosakovat

Přes nedocenitelného Malcolma Pollacka jsem se dostal k tomuto článku: The New Demo-pessimism, který odkazuje na konferenci pořádanou Toquevillovou nadací. A jak autor hned zpočátku zdůrazňuje, vize liberální demokracie v 21. století není zrovna optimistická. Jako (samozvaného) kritika liberalismu a demokracie mě to ani příliš nepřekvapuje, ale ani příliš neuspokojuje, protože nevidím zárodky ničeho, co by aspoň zavánělo návratem ke smysluplnému politickému uspořádání.

Je dobře, že si středopraví liberálové začínají uvědomovat, že jejich model opět podléhá, jako už poněkolikáté v uplynulých 200 letech. Tentokrát klesá pod útoky levice, islámu, ruského vměšování a vykořeněných kosmopolitních elit. Je otázka, zda vůbec kdy skutečně a nejen nominálně fungoval.

Tu a tam se objeví staré dobré poplácání po zádech, že nám „buržoazní řád dal období dosud nevídané prosperity a míru“. Pokud je „buržoazní řád“ balíček obsahující kapitalismus, liberalismus a demokracii, pak je to jen částečně pravda.

Prosperita je výsledkem byrokraticky bržděného kapitalismu. Příklad Číny ukazuje, že demokracie s tím nemusí mít vůbec nic společného. V podobném duchu to vidí i Moldbug. Ve svém Formalistickém manifestu tvrdí (a dle mého soudu docela oprávněně), že za úspěchem Západu je dobrý právní řád, solidní státní aparát. A to nejsou plody demokracie, spíš pozůstatky předchozího režimu, které nám pomohly přežít temné časy fašismu, komunismu a zachovat alespoň zdání funkčnosti. A nyní čelí módní ideologii liberální demokracie, která rozleptává řád zase jiným způsobem.

Navíc není nikde psáno, že technologický rozmach a vyšší kupní síla obyvatelstva jsou automaticky dobré věci. Zdá se třeba, že vyšší prosperita a úpadek náboženství jdou ruku v ruce. Zdaleka není jisté, že jsme tím víc získali než ztratili.

Pokud jde o mír, fascinuje mě, jak jsou křesťanští pravicoví liberálové slepí k faktu, že současný liberálně demokratický režim má na svědomí víc než miliardu zabitých nenarozených dětí. Lze se přít o to, zda byly obě světové války důsledkem demokracie nebo její absence. Lze se přít o mechanizaci a dehumanizaci moderní války, nemorálním charakteru zbraní hromadného ničení a jak tyto věci souvisí s liberalismem. Přitom se malinko zapomíná na tichou, permanentní válku, kterou liberálové vedou už desítky let a která se odehrává v klinickém prostředí potratových klinik, nikoliv na bitevních polích.

Pravicoví liberálové se diví, že křesťanství, jeden z kořenů naší kultury, identity a patrně i zdroj našeho úspěchu, mizí ze scény. Podle Toquevilla křesťanství mělo sloužit jako brzda materialismu a individualismu, který sebou liberální demokracie přináší. Namísto toho si liberalismus ochočil křesťanství. Už v 19. století psal pater Sarda y Salvani, že liberalismus je „hřích“, že je to úplně jiný živočišný druh, který není s křesťanstvím slučitelný. Neposlouchali ho.

Oblíbená výtka pravicového liberála směřuje také vůči elitám, které jsou podle nich jedním z největších ohrožení tocquevillovské demokracie, protože ignorují výsledky demokratického rozhodování a chtějí prosazovat své oblíbené projekty (globální oteplování, světovláda, omezování populačního růstu, migrace třetího světa do prvního apod.) bez ohledu na ty, kterým vládnou.

Pravicový liberál patrně nikdy nepochopí, že to není „bug“, ale „feature“. Toquevillovské pojetí demokracie patrně mělo být protiváhou k absolutismu, mělo být pokusem o návrat rozhodování na lokální úroveň. Tato aristokratická představa o demorkracii je ale v rozporu s historií liberalismu v 19. a 20. století. Liberalismus od počátku směřoval k masovosti, vytváření větších celků (sjednocené Německo, Itálie), ke smazávání rozdílů, k odstraňování všech institucí, které stály mezi jednotlivcem a státem ve jménu autonomie jednotlivce, svobody a životního prostoru národa atd.

Čím víc liberalismu, tedy čím víc autonomie, „brzd“ a „protivah“, tím víc státu. Výsledkem je monolitická autorita moderního státu na jedné straně a na straně druhé masa jednotlivců, která v přestávkách mezi sledováním porna a hraním videoher občas hodí lístek do volební urny. Tento systém nutí elity, aby obcházeli či ignorovali výsledky voleb či referend. Narozdíl od liberálů v tom nevidím problém, protože v praxi vládce musí vládnout, aby obecné dobro dostalo přednost před aktuálními náladami veřejnosti. Neděsí mě ani představa světovlády, té děsivé noční můry pravicových liberálů. Problém spočívá spíš v (anti)hodnotách, které elity vyznávají. Proto systém, ke kterému nakonec dospějí (světovládný či nikoliv), nemůže být ničím jiným než karikaturou funkčního a zdravého systému.

Pravicového liberála to táhne k poměrně zdravým principům. Chtějí obnovit naše historické, náboženské a kulturní identity. Bohužel tyto věci jsou v rozporu s liberálními principy svobody náboženství, projevu a shromažďování, s univerzálním volebním právem.

Šatna

Chci čtenáře upozornit, že jsem nezanevřel ani na blogování, ani na své skromné tažení proti liberalismu. Pouze mi momentální pracovní vytížení neumožňuje věnovat se psaní. Do dalšího poločasu bych snad mohl nastoupit koncem prázdnin.

Joch o Formanovi

Přes článek na Délském potápěči jsem se dostal k textu Romana Jocha.

Ano, Miloš Forman nesporně byl levicovým umělcem. O tom není pochyb. Na druhou stranu Jochův článek je poměrně povrchní a zbytečně polemický, takže reakce čtenářů byly očekávatelné.

Nicméně mě poněkud překvapilo, že se v celé dlouhé diskuzi pod článkem objevil snad jediný souhlasný komentář. Jak už jsem se zmínil, Formanovo levičáctví mi nepřipadá kontroverzní. Témata i zpracování to ukazují více než jasně (kromě známého Lid vs Larry Flint viz třeba Ragtime). Pojem levice většina lidí zřejmě chápe jako žbrblání ČSSD o důchodech a sociální solidaritě.

To, co patrně vzbudilo největší ohlas (negativní), je tvrzení, že Forman nenáviděl naši civilizaci. Tady Joch evidentně provokoval, protože mu muselo být jasné, že pojem naše civilizace neznamená pro něho totéž co pro čtenáře Lidovek.

Civilizace, kterou nenáviděl Forman, nenávidí i většina čtenářů Lidovek, příslušníků jiné civilizace. Té, kterou Forman pomáhal svým dílem budovat.

Jiný konzervativec, Rio Preisner, má v tomto ohledu pravdu. Naše, tedy křesťanská civilizace, je pryč. Byla pryč už v době, kdy Forman točil své filmy. Namísto ní tu máme civilizaci okcidentální, jak ji Preisner nazýval. Čtenáři Lidovek to vědí. Joch to ví taky, ale tady předstírá, že to tak není.

Problém s konzervativci je v tom, že vidí kontinuitu i tam, kde už není. Zatímco levice vesele buduje své světlé zítřky, konzervativci pilně konzervují ruiny, aby se mohly stát dalším exponátem v liberálním skanzenu. Člověk, který u pokladny zaplatil vstupné, nepovažuje ruiny za své, i kdyby se tam narodil.

 

Ruská demokracie

O víkendu přinesla ČT zprávy o protiputinovských demonstracích v Rusku. Opoziční lídr Navalnyj byl zatčen a spolu s ním něco přes 1000 demonstrantů. K tomu prohlášení naštvaných liberálů, že chtějí Rusko svobodné a demokratické a jak Putinova politika staví Rusko na periferii civilizovaného, svobodného světa.

Ruská liberální opozice má částečně pravdu, když nazývá Putina carem. Problém je v tom, že stejně jako Západní politici musí zachovávat alespoň částečné dekórum a předstírat, že je demokraticky zvoleným lídrem. Z toho vyplývají dvě věci:

• Rusko je mnohem více součástí Západu, než by si samo přálo.
• Současná ruská vláda je skoro stejně sociopatická jako ty Západní.

Ruští carové se vždycky těšili významné lidové podpoře a důvěře, ale nemuseli svoji legitimitu odvozovat z demokratických voleb. Současná ruská vláda musí a to ji činí mnohem zranitelnější vůči Západní kritice. Podívejte, jací jsme demokraté, ale zároveň nejsme, protože, no, rozhodování o podstatných věcech nelze nechat na snadno ovlivnitelné veřejnosti.

Ne že by neliberální demokracie nemohla fungovat, ale v současném světě jsou demokracie a liberalismus tak úzce propletené, že většina lidí nedokáže rozeznat jedno od druhého. Proto je ruská opozice titulovaná většinou jako demokratická a nikoliv jako liberální. To druhé je podstatné, protože Navalného opozice je pro zavedení současných výstřelků Západního liberalismu.

Existují teorie, že Vladimir Putin je nějakým způsobem spřízněn s ruskou carskou rodinou, takže by – teoreticky – mohl mít legitimní nárok na ruský trůn. I kdyby to byla pravda, je to všechno málo platné, protože legitimismus je zcela cizí současnému „buržoaznímu“ chápání politiky nejen na Západě, ale i v Rusku samotném.

Takže současná ruská vláda se musí tvářit, že plní vůli lidu, a musí opakovaně žádat o důvěru téhož lidu ve volbách, stejně jako „prohnilí“ vládci Západu. Je-li ruská vláda pouhým nástrojem vlády lidu nad sebou samým, i její vládnutí musí být v konečném důsledku sociopatické, neboť v sobě nese, alespoň do jisté míry, stejný rozpor jako Západní demokracie.

Dokud ruská vláda neotevře otázku legitimity, dokud nepostaví svou legitimitu na něčem jiném než lidovém hlasování, nezíská status skutečné reakční síly v progresivním světě, za kterou ji někteří považují. Upřímně řečeno, nejsem přesvědčen, že po něčem takovém vůbec touží.

Alt-right podruhé

Nedávno proběhla v mnou sledovaném koutku internetu zajímavá debata ohledně fenoménu alt-right.

O alt-right jsem už psal, ale od té doby uplynulo mnoho vody a situace se změnila.

Celá věc začala tím, že Matthew Rose zveřejnil na First Things svůj článek týkající se alt-right. Jeho hlavní myšlenkou je: alt-right je protikřesťanská. Dokládá to na mnoha citátech a myslím, že se nemýlí. V čem se naopak mýlí, jsou spekulace o historii a duchovních otcích alt-right.

Costin Alamariu reagoval na Social Matter. Alt-right není tak antikřesťanská, jak by se mohlo zdát. Je prý i mnoho křesťanských stoupenců alt-right. Spengler, Evola a Benoist nejsou duchovními otci alt-right. A alt-right je v podstatě revolta mládeže proti současnému liberálnímu establišmentu.

Tento přístup vyprovokoval hochy z Thermidoru a ti požádali Carlsbada o reakci. Carlsbad nelenil a sepsal štiplavou polemiku. K ní připojil pár komentářů i autor Metternichian Theory.

Nejprve je třeba si ujasnit, co alt-right skutečně je: hnutí založené na rasovém realismu. Je patrně největším sekulárním pravicovým hnutím v historii USA. Není tedy ničím víc než nálepkou pro bělošský nacionalismus.

Alamariu má pravdu pouze v tom, že Spengler, Evola, ani Benoist nejsou duchovními otci tohoto hnutí. Fürst von Reaktion (FvR) k tomu dodává, že Evolův mysticismus má jen málo společného s etnonacionalismem. Benoist se neztotožňuje s žádným hnutím a ani Spengler nebyl etnonacionalistou.

Pokud jde o křesťanství, není patrné, že by mělo nějaký vliv na alt-right. Postoj alt-right vůči němu je různý: od nezájmu k otevřenému nepřátelství. Paleokonzervativci měli své katolické integralistické křídlo. Nic takového v alt-right není, etnonacionalismus je vždy na prvním místě. Slovy Carlsbada se dá říci, že:

…HBD (human bio-diversity) slouží v kruzích alt-right jako pojivo, které umožňuje vyhýbat se systematickému uvažování o otázkách etiky, státnictví, víry atd.

Carlsbad pak jmenuje různé proudy alt-right a jejich vztah ke křesťanství. Podle toho, co jsem četl od Grega Johnsona na Délském potápěči, soudím, že se příliš nemýlí. Zajímavý případ je prof. Kevin MacDonald, jehož antisemitismus Carlsbad nazývá „kryptofilosemitismem“, protože ho považuje za lamentaci nad tím, že Evropané nejsou schopni přijmout a používat stejné evoluční strategie jako Židé.

A pokud je alt-right skutečně vzpourou mládeže, tím hůř:

…“vzpoura mládeže“ je otřepané klišé. Jedním z bizarních aspektů moderní kultury je obdiv a oceňování disentu a aktivismu jako pozitivního dobra. Každý chce být „volnomyšlenkářem“, který odhaluje lži autority. Nikdo nechce být ovcí, která jen přijímá „ortodoxii“. Neboť není odpudivějšího slova než „ortodoxie“. Vyvolává představu otrocké oddanosti vědomému podvodu.

Volnomyšlenkáři a disidenti přitahují podivíny a nepřizpůsobivé typy, jejichž motivací je svrhnout vládnoucí kulturní normy. Revoltuje se nejen proti establišmentu, ale i proti jiným skupinám. Výsledkem je alt-right rozdělená do frakcí, které odmítají spolupracovat.

Další slabinou alt-right je její ukotvení v myšlenkách osvícenství. Někteří považují Lockeho a Huma za předchůdce alt-right. Nemají jednotný názor v otázkách vlády, i když švýcarská forma demokracie je prý v kruzích alt-right oblíbená (FvR). Dodal bych, že všeobecná oddanost svobodě slova je další známkou toho, že se alt-right nehodlá vzdát liberálních principů.

Alt-right vznikla jako alternativa k mainstreamovému konzervatismu ve Spojených státech. Jak mohlo dojít k tomu, že v ní tak absolutně převládli etnonacionalisté?

Social Pathologist (SP) přišel s touto odpovědí: spencerovci a jim podobní infiltrovali alt-right, protože vznikající alt-right neměla žádný mechanismus, který by jí umožnil vyloučit ze svého středu všechny, kdo nesplňují základní ideologické standardy. Být anti-GOP nestačí.

Nejsem si jist, zda by to bylo reálné, vzhledem k tomu, že alt-right víceméně neexistuje mimo média. Ale s tezí, že spolupráce křesťanské pravice s moderní, nekřesťanskou či protikřesťanskou pravicí nemůže skončit jinak než absolutním vítězstvím levice, nelze než souhlasit.

SP dále identifikuje problém protikřesťanské alt-right jako neupřímnost či neochotu uznat základní historický fakt: evropskou civilizaci vybudovalo křesťanství. Proto navrhuje základní „test čistoty“, který by měl sloužit k vypuzení pravicových modernistů z hnutí:

1. uznávat pravdu,
2. uznávat, že křesťanství formovalo Západní identitu,
3. uznávat alespoň křesťanskou morálku, když už ne víru.

Upřímní ateisté, ochotní uznávat jasná historická fakta, jsou v alt-right vítaní. Degeneráti typu Mila nikoliv.

Bohužel, na tuto taktiku je už dávno pozdě.

 

Bezdětní lídři

Malcolm Pollack upozornil na tento krátký článek z Gates of Vienna. Je zajímavé vědět, že většina z hlavních lídrů Evropy nemá děti. Vysoká časová preference evropských politiků aneb proč by je tedy měl zajímat její osud nad rámec jejich (krátkých) životů? Kdoví.

V diskuzi pod článkem kdosi trefně poznamenal, že práce moderního politika vyžaduje neustálou pozornost a politici, kteří mají rodiny, se nemohou nebo nechtějí nechat vtáhnout do této časově i jinak náročné hry. Možná na tom něco je.

A někdo další uvedl, jako kontrast, seznam nacionalistických politiků, včetně našeho Zemana a Okamury, kteří děti mají. V jejich čele není nikdo jiný než Viktor Orbán s 5 dětmi (Okamura by se měl víc snažit). Prezidenti a premiéři zemí visegradské čtyřky prý mají dohromady 26 dětí.

Kdo vlastně ovlivňuje výsledek voleb?

Vyšetřování ruského vměšování do amerických prezidentských voleb dospělo konečně k závěru. Třináct Rusů a tři ruské společnosti byly obviněny z nelegálního zasahování do prezidentských voleb v roce 2016. Jejich cílem prý bylo:

rozšiřovat nedůvěru v kandidáty a politický systém jako takový.

Obvinění údajně podporovali Trumpovu kampaň, znevažovali Hilary. a také očerňovňovali republikánské kandidáty Cruze z Texasu a Rubia z Floridy. Cizincům je samozřejmě zakázáno snažit se ovlivňovat federální volby. Jejich činnost údajně poškodila Clintonovou.

Obvinění vytvořili účtů na sociálních sítích s použitím falešných osobních údajů. K tomu prý částečně využívali počítačovou infrastrukturu na území Spojených států.

Nicméně žádný Američan nebyl vědomým účastníkem tototo komplotu a ani nedošlo k ovlivnění výsledku voleb (což, mimochodem, popírá předchozí tvrzení o poškození Clintonové).

Mimo to padlo obvinění z bankovního podvodu a zcizení identity.

To jsou míň než hubené výsledky více než rok trvajícího vyšetřování. Blamáž, chtělo by se říci.

Ve skutečnosti nejde o Rusko, jde o Trumpa. Vyšetřování začalo ještě za Obamovy éry a jeho cílem zřejmě bylo paralyzovat Trumpa. Problém byl v tom, že se jednalo o vyšetřování kontrarozvědky, nikoliv o kriminální vyšetřování. Proto mělo zůstat v tajnosti. Jenže FBI se nijak netajil s tím, že vyšetřuje Trumpovu kampaň. V tuto chvíli měl šéf FBI Comey veřejně ujistit Trumpa, že on sám není vyšetřován.

K tomu nedošlo a za situace, kdy se po mnoho měsíců neobjevoval žádný důkaz o zločinu, Trump byl soukromě ujišťován, že není vyšetřován, ale navenek se FBI tvářila, jakoby se udál nějaký strašný zločin, v němž prezident figuruje, Trump Comeyho vyrazil. Nicméně vyšetřování nezastavil, ačkoliv na to měl právo.

Následně došlo k ustanovení zvláštní rady pro vyšetřování, podle McCarthyho nelegálního, protože k němu nebyl řádný důvod. Neexistovaly žádné důkazy, ani silné podezření, že byl spáchán zločin. Ustanovení této rady však umožnilo pokračovat ve vyšetřování. Přitom případ „úmluvy s Ruskem“ vyzníval stále více do ztracena.

Byl tu ale další bod vyšetřování, obstrukce. Narozdíl od tajných dohod s Ruskem je obstrukce zločinem a spadá do kompetence zvláštní rady. Staly se dvě události, na základě kterých by teoreticty bylo možné obvinit Truma z obstrukce, tedy bránění spravedlnosti nelegálními prostředky (např. pokus o uplácení svědků v Nixonově aféře). První byla žádost o zastavení vyšetřování Flynna, poradce pro národní bezpečnost, druhou byl vyhazov šéfa FBI Comeyho.

K tomu McCarthy poznamenává, že je v pravomoci prezidenta zastavit vyšetřování, jakkoliv se to nemusí zdát vhodné, takže těžko mohlo dojít k porušení zákona. Navíc vyšetřování nakonec pokračovalo a Flynn byl stíhán, aniž by do toho prezident více zasahoval.

Stejně tak smí prezident zastavit vyšetřování ruského vměšování. Může-li to udělat v případě kriminálního vyšetřování, tím spíš může zastavit vyšetřování kontrarozvědky, jehož cílem je prezidenta informovat o potenciální zahraniční hrozbě, nikoliv o kriminálním činu. Comey však byl vyhozen z jiného důvodu: veřejně tvrdil, že je prezident podezřelý, zatímco ho soukromě ujišťoval, že podezřelý není. A jak už bylo řečeno, vyšetřování ruského vměšování pokračovalo i po Comeyho odchodu.

Trump tedy použil legálních prostředků, což podle McCarthyho znamená, že nemůže být obviněn z obstrukce. Zdá se to být logické, nicméně ohledně tohoto bodu nepanuje shoda. Jiní tvrdí: přestože jednal legálně, může být obviněn z obstrukce.

Ať je to, jak chce, považuju za jisté, že cílem bylo a je bránit Trumpovi v uskutečňování jeho programu všemi prostředky. Ačkoliv je demokracie liturgií liberalismu, není liberálům dost svatá, aby respektovali výsledky volebních procesů. O tom už jsme se mnohokrát přesvědčili.

Plnokrevný Tory

Jacob Rees-Mogg, britský konzervativní politik, Jakobít čili reakcionář starého ražení (dnes velice vzácný v praktické politice), vtipný a zdvořilý muž s mluvou gentlemana edwardiánské Anglie, nejbritštější Brit, jakého by si našinec dokázal představit, k tomu zbožný katolík a možný budoucí premiér Velké Británie.

Původem z idylického somersetského venkova jižně od Bathu a Bristolu, ženatý a otec šesti dětí. Vzdělán ve finančnictví, v kterémžto oboru také dlouho pracoval a vydělal značné jmění. Je ztělesněním tradičních anglických hodnot.

Jaké větší potěšení může rodilý Angličan mít než naslouchat naší národní hymně … naslouchat slovům, které nás pojí k našemu vládci, jenž je součástí řetězu tánoucího nás zpět do naší dávné historie.

Zdá se, že má podporu mezi mladými konzervativci, které už nudí nemastné, neslané vedení a možná i projekt „modernizace“ Davida Camerona (modernizace je beztak jenom krycí název pro opouštění zbylých konzervativních principů). Je otázka, nakolik jim imponují jeho přesvědčení či spíš to, že je člověkem, který ve světě technokratického kariérismu nějaká přesvědčení vůbec má.

A samozřejmě je zastáncem tvrdé linie Brexitu. Ač není členem vlády, působí trochu jako dozorčí Mayové, aby při jednání o vystoupení z EU nevyměkla.

Katolíka může potěšit, že potraty či manželství homosexuálů jsou pro něho nepřijatelné.

Pro spoustu současníků, levicových i pravicových politiků je ovšem nekajícným reakcionářem, reliktem minulých dob, který se absolutně nehodí na to vést moderní Británii.

…jeho hodnoty jsou hodnotami fanatika, nikoliv hodnotami moderní Británie, jako umírněnost, tolerance, inkluzivita a soucit s potřebnými.

K tomu zastánci EU a aktivisté za práva gayů dodávají:

Nikdy mě nenapadlo, že uvidím politika jako on tak blízko pozici moci. Je to zcela děsivé pro budoucnost této země.

…

Je pro bigotnost a netoleranci.

Což je pro mě spíše doporučení. Více si lze přečíst zde.

Osobně nejsem zastáncem vystoupení z EU, ale Velká Británie není ČR. Její pozice, historie, politické uspořádání atd. je jiné, proto nemám vyhraněný názor na setrvání či vystoupení UK z EU.

Také mi připadá, že je ekonomickým liberálem, příliš velkým stoupencem neviditelné ruky volného trhu, což je u anglosaských konzervativců častý problém. Toto však není zcela jednoduchá otázka a z jednoho článku si člověk neudělá dostatečně nuancovaný obraz.

Nicméně přál bych si více politiků, jako je tento. Možná by Evropa měla ještě naději.