Začíná to prosakovat

Přes nedocenitelného Malcolma Pollacka jsem se dostal k tomuto článku: The New Demo-pessimism, který odkazuje na konferenci pořádanou Toquevillovou nadací. A jak autor hned zpočátku zdůrazňuje, vize liberální demokracie v 21. století není zrovna optimistická. Jako (samozvaného) kritika liberalismu a demokracie mě to ani příliš nepřekvapuje, ale ani příliš neuspokojuje, protože nevidím zárodky ničeho, co by aspoň zavánělo návratem ke smysluplnému politickému uspořádání.

Je dobře, že si středopraví liberálové začínají uvědomovat, že jejich model opět podléhá, jako už poněkolikáté v uplynulých 200 letech. Tentokrát klesá pod útoky levice, islámu, ruského vměšování a vykořeněných kosmopolitních elit. Je otázka, zda vůbec kdy skutečně a nejen nominálně fungoval.

Tu a tam se objeví staré dobré poplácání po zádech, že nám „buržoazní řád dal období dosud nevídané prosperity a míru“. Pokud je „buržoazní řád“ balíček obsahující kapitalismus, liberalismus a demokracii, pak je to jen částečně pravda.

Prosperita je výsledkem byrokraticky bržděného kapitalismu. Příklad Číny ukazuje, že demokracie s tím nemusí mít vůbec nic společného. V podobném duchu to vidí i Moldbug. Ve svém Formalistickém manifestu tvrdí (a dle mého soudu docela oprávněně), že za úspěchem Západu je dobrý právní řád, solidní státní aparát. A to nejsou plody demokracie, spíš pozůstatky předchozího režimu, které nám pomohly přežít temné časy fašismu, komunismu a zachovat alespoň zdání funkčnosti. A nyní čelí módní ideologii liberální demokracie, která rozleptává řád zase jiným způsobem.

Navíc není nikde psáno, že technologický rozmach a vyšší kupní síla obyvatelstva jsou automaticky dobré věci. Zdá se třeba, že vyšší prosperita a úpadek náboženství jdou ruku v ruce. Zdaleka není jisté, že jsme tím víc získali než ztratili.

Pokud jde o mír, fascinuje mě, jak jsou křesťanští pravicoví liberálové slepí k faktu, že současný liberálně demokratický režim má na svědomí víc než miliardu zabitých nenarozených dětí. Lze se přít o to, zda byly obě světové války důsledkem demokracie nebo její absence. Lze se přít o mechanizaci a dehumanizaci moderní války, nemorálním charakteru zbraní hromadného ničení a jak tyto věci souvisí s liberalismem. Přitom se malinko zapomíná na tichou, permanentní válku, kterou liberálové vedou už desítky let a která se odehrává v klinickém prostředí potratových klinik, nikoliv na bitevních polích.

Pravicoví liberálové se diví, že křesťanství, jeden z kořenů naší kultury, identity a patrně i zdroj našeho úspěchu, mizí ze scény. Podle Toquevilla křesťanství mělo sloužit jako brzda materialismu a individualismu, který sebou liberální demokracie přináší. Namísto toho si liberalismus ochočil křesťanství. Už v 19. století psal pater Sarda y Salvani, že liberalismus je „hřích“, že je to úplně jiný živočišný druh, který není s křesťanstvím slučitelný. Neposlouchali ho.

Oblíbená výtka pravicového liberála směřuje také vůči elitám, které jsou podle nich jedním z největších ohrožení tocquevillovské demokracie, protože ignorují výsledky demokratického rozhodování a chtějí prosazovat své oblíbené projekty (globální oteplování, světovláda, omezování populačního růstu, migrace třetího světa do prvního apod.) bez ohledu na ty, kterým vládnou.

Pravicový liberál patrně nikdy nepochopí, že to není „bug“, ale „feature“. Toquevillovské pojetí demokracie patrně mělo být protiváhou k absolutismu, mělo být pokusem o návrat rozhodování na lokální úroveň. Tato aristokratická představa o demorkracii je ale v rozporu s historií liberalismu v 19. a 20. století. Liberalismus od počátku směřoval k masovosti, vytváření větších celků (sjednocené Německo, Itálie), ke smazávání rozdílů, k odstraňování všech institucí, které stály mezi jednotlivcem a státem ve jménu autonomie jednotlivce, svobody a životního prostoru národa atd.

Čím víc liberalismu, tedy čím víc autonomie, „brzd“ a „protivah“, tím víc státu. Výsledkem je monolitická autorita moderního státu na jedné straně a na straně druhé masa jednotlivců, která v přestávkách mezi sledováním porna a hraním videoher občas hodí lístek do volební urny. Tento systém nutí elity, aby obcházeli či ignorovali výsledky voleb či referend. Narozdíl od liberálů v tom nevidím problém, protože v praxi vládce musí vládnout, aby obecné dobro dostalo přednost před aktuálními náladami veřejnosti. Neděsí mě ani představa světovlády, té děsivé noční můry pravicových liberálů. Problém spočívá spíš v (anti)hodnotách, které elity vyznávají. Proto systém, ke kterému nakonec dospějí (světovládný či nikoliv), nemůže být ničím jiným než karikaturou funkčního a zdravého systému.

Pravicového liberála to táhne k poměrně zdravým principům. Chtějí obnovit naše historické, náboženské a kulturní identity. Bohužel tyto věci jsou v rozporu s liberálními principy svobody náboženství, projevu a shromažďování, s univerzálním volebním právem.

Reklamy

Šatna

Chci čtenáře upozornit, že jsem nezanevřel ani na blogování, ani na své skromné tažení proti liberalismu. Pouze mi momentální pracovní vytížení neumožňuje věnovat se psaní. Do dalšího poločasu bych snad mohl nastoupit koncem prázdnin.

Joch o Formanovi

Přes článek na Délském potápěči jsem se dostal k textu Romana Jocha.

Ano, Miloš Forman nesporně byl levicovým umělcem. O tom není pochyb. Na druhou stranu Jochův článek je poměrně povrchní a zbytečně polemický, takže reakce čtenářů byly očekávatelné.

Nicméně mě poněkud překvapilo, že se v celé dlouhé diskuzi pod článkem objevil snad jediný souhlasný komentář. Jak už jsem se zmínil, Formanovo levičáctví mi nepřipadá kontroverzní. Témata i zpracování to ukazují více než jasně (kromě známého Lid vs Larry Flint viz třeba Ragtime). Pojem levice většina lidí zřejmě chápe jako žbrblání ČSSD o důchodech a sociální solidaritě.

To, co patrně vzbudilo největší ohlas (negativní), je tvrzení, že Forman nenáviděl naši civilizaci. Tady Joch evidentně provokoval, protože mu muselo být jasné, že pojem naše civilizace neznamená pro něho totéž co pro čtenáře Lidovek.

Civilizace, kterou nenáviděl Forman, nenávidí i většina čtenářů Lidovek, příslušníků jiné civilizace. Té, kterou Forman pomáhal svým dílem budovat.

Jiný konzervativec, Rio Preisner, má v tomto ohledu pravdu. Naše, tedy křesťanská civilizace, je pryč. Byla pryč už v době, kdy Forman točil své filmy. Namísto ní tu máme civilizaci okcidentální, jak ji Preisner nazýval. Čtenáři Lidovek to vědí. Joch to ví taky, ale tady předstírá, že to tak není.

Problém s konzervativci je v tom, že vidí kontinuitu i tam, kde už není. Zatímco levice vesele buduje své světlé zítřky, konzervativci pilně konzervují ruiny, aby se mohly stát dalším exponátem v liberálním skanzenu. Člověk, který u pokladny zaplatil vstupné, nepovažuje ruiny za své, i kdyby se tam narodil.

 

Ruská demokracie

O víkendu přinesla ČT zprávy o protiputinovských demonstracích v Rusku. Opoziční lídr Navalnyj byl zatčen a spolu s ním něco přes 1000 demonstrantů. K tomu prohlášení naštvaných liberálů, že chtějí Rusko svobodné a demokratické a jak Putinova politika staví Rusko na periferii civilizovaného, svobodného světa.

Ruská liberální opozice má částečně pravdu, když nazývá Putina carem. Problém je v tom, že stejně jako Západní politici musí zachovávat alespoň částečné dekórum a předstírat, že je demokraticky zvoleným lídrem. Z toho vyplývají dvě věci:

  • Rusko je mnohem více součástí Západu, než by si samo přálo.
  • Současná ruská vláda je skoro stejně sociopatická jako ty Západní.

Ruští carové se vždycky těšili významné lidové podpoře a důvěře, ale nemuseli svoji legitimitu odvozovat z demokratických voleb. Současná ruská vláda musí a to ji činí mnohem zranitelnější vůči Západní kritice. Podívejte, jací jsme demokraté, ale zároveň nejsme, protože, no, rozhodování o podstatných věcech nelze nechat na snadno ovlivnitelné veřejnosti.

Ne že by neliberální demokracie nemohla fungovat, ale v současném světě jsou demokracie a liberalismus tak úzce propletené, že většina lidí nedokáže rozeznat jedno od druhého. Proto je ruská opozice titulovaná většinou jako demokratická a nikoliv jako liberální. To druhé je podstatné, protože Navalného opozice je pro zavedení současných výstřelků Západního liberalismu.

Existují teorie, že Vladimir Putin je nějakým způsobem spřízněn s ruskou carskou rodinou, takže by – teoreticky – mohl mít legitimní nárok na ruský trůn. I kdyby to byla pravda, je to všechno málo platné, protože legitimismus je zcela cizí současnému „buržoaznímu“ chápání politiky nejen na Západě, ale i v Rusku samotném.

Takže současná ruská vláda se musí tvářit, že plní vůli lidu, a musí opakovaně žádat o důvěru téhož lidu ve volbách, stejně jako „prohnilí“ vládci Západu. Je-li ruská vláda pouhým nástrojem vlády lidu nad sebou samým, i její vládnutí musí být v konečném důsledku sociopatické, neboť v sobě nese, alespoň do jisté míry, stejný rozpor jako Západní demokracie.

Dokud ruská vláda neotevře otázku legitimity, dokud nepostaví svou legitimitu na něčem jiném než lidovém hlasování, nezíská status skutečné reakční síly v progresivním světě, za kterou ji někteří považují. Upřímně řečeno, nejsem přesvědčen, že po něčem takovém vůbec touží.

Alt-right podruhé

Nedávno proběhla v mnou sledovaném koutku internetu zajímavá debata ohledně fenoménu alt-right.

O alt-right jsem už psal, ale od té doby uplynulo mnoho vody a situace se změnila.

Celá věc začala tím, že Matthew Rose zveřejnil na First Things svůj článek týkající se alt-right. Jeho hlavní myšlenkou je: alt-right je protikřesťanská. Dokládá to na mnoha citátech a myslím, že se nemýlí. V čem se naopak mýlí, jsou spekulace o historii a duchovních otcích alt-right.

Costin Alamariu reagoval na Social Matter. Alt-right není tak antikřesťanská, jak by se mohlo zdát. Je prý i mnoho křesťanských stoupenců alt-right. Spengler, Evola a Benoist nejsou duchovními otci alt-right. A alt-right je v podstatě revolta mládeže proti současnému liberálnímu establišmentu.

Tento přístup vyprovokoval hochy z Thermidoru a ti požádali Carlsbada o reakci. Carlsbad nelenil a sepsal štiplavou polemiku. K ní připojil pár komentářů i autor Metternichian Theory.

Nejprve je třeba si ujasnit, co alt-right skutečně je: hnutí založené na rasovém realismu. Je patrně největším sekulárním pravicovým hnutím v historii USA. Není tedy ničím víc než nálepkou pro bělošský nacionalismus.

Alamariu má pravdu pouze v tom, že Spengler, Evola, ani Benoist nejsou duchovními otci tohoto hnutí. Fürst von Reaktion (FvR) k tomu dodává, že Evolův mysticismus má jen málo společného s etnonacionalismem. Benoist se neztotožňuje s žádným hnutím a ani Spengler nebyl etnonacionalistou.

Pokud jde o křesťanství, není patrné, že by mělo nějaký vliv na alt-right. Postoj alt-right vůči němu je různý: od nezájmu k otevřenému nepřátelství. Paleokonzervativci měli své katolické integralistické křídlo. Nic takového v alt-right není, etnonacionalismus je vždy na prvním místě. Slovy Carlsbada se dá říci, že:

…HBD (human bio-diversity) slouží v kruzích alt-right jako pojivo, které umožňuje vyhýbat se systematickému uvažování o otázkách etiky, státnictví, víry atd.

Carlsbad pak jmenuje různé proudy alt-right a jejich vztah ke křesťanství. Podle toho, co jsem četl od Grega Johnsona na Délském potápěči, soudím, že se příliš nemýlí. Zajímavý případ je prof. Kevin MacDonald, jehož antisemitismus Carlsbad nazývá „kryptofilosemitismem“, protože ho považuje za lamentaci nad tím, že Evropané nejsou schopni přijmout a používat stejné evoluční strategie jako Židé.

A pokud je alt-right skutečně vzpourou mládeže, tím hůř:

…“vzpoura mládeže“ je otřepané klišé. Jedním z bizarních aspektů moderní kultury je obdiv a oceňování disentu a aktivismu jako pozitivního dobra. Každý chce být „volnomyšlenkářem“, který odhaluje lži autority. Nikdo nechce být ovcí, která jen přijímá „ortodoxii“. Neboť není odpudivějšího slova než „ortodoxie“. Vyvolává představu otrocké oddanosti vědomému podvodu.

Volnomyšlenkáři a disidenti přitahují podivíny a nepřizpůsobivé typy, jejichž motivací je svrhnout vládnoucí kulturní normy. Revoltuje se nejen proti establišmentu, ale i proti jiným skupinám. Výsledkem je alt-right rozdělená do frakcí, které odmítají spolupracovat.

Další slabinou alt-right je její ukotvení v myšlenkách osvícenství. Někteří považují Lockeho a Huma za předchůdce alt-right. Nemají jednotný názor v otázkách vlády, i když švýcarská forma demokracie je prý v kruzích alt-right oblíbená (FvR). Dodal bych, že všeobecná oddanost svobodě slova je další známkou toho, že se alt-right nehodlá vzdát liberálních principů.

Alt-right vznikla jako alternativa k mainstreamovému konzervatismu ve Spojených státech. Jak mohlo dojít k tomu, že v ní tak absolutně převládli etnonacionalisté?

Social Pathologist (SP) přišel s touto odpovědí: spencerovci a jim podobní infiltrovali alt-right, protože vznikající alt-right neměla žádný mechanismus, který by jí umožnil vyloučit ze svého středu všechny, kdo nesplňují základní ideologické standardy. Být anti-GOP nestačí.

Nejsem si jist, zda by to bylo reálné, vzhledem k tomu, že alt-right víceméně neexistuje mimo média. Ale s tezí, že spolupráce křesťanské pravice s moderní, nekřesťanskou či protikřesťanskou pravicí nemůže skončit jinak než absolutním vítězstvím levice, nelze než souhlasit.

SP dále identifikuje problém protikřesťanské alt-right jako neupřímnost či neochotu uznat základní historický fakt: evropskou civilizaci vybudovalo křesťanství. Proto navrhuje základní „test čistoty“, který by měl sloužit k vypuzení pravicových modernistů z hnutí:

  1. uznávat pravdu,
  2. uznávat, že křesťanství formovalo Západní identitu,
  3. uznávat alespoň křesťanskou morálku, když už ne víru.

Upřímní ateisté, ochotní uznávat jasná historická fakta, jsou v alt-right vítaní. Degeneráti typu Mila nikoliv.

Bohužel, na tuto taktiku je už dávno pozdě.

 

Plnokrevný Tory

Jacob Rees-Mogg, britský konzervativní politik, Jakobít čili reakcionář starého ražení (dnes velice vzácný v praktické politice), vtipný a zdvořilý muž s mluvou gentlemana edwardiánské Anglie, nejbritštější Brit, jakého by si našinec dokázal představit, k tomu zbožný katolík a možný budoucí premiér Velké Británie.

Původem z idylického somersetského venkova jižně od Bathu a Bristolu, ženatý a otec šesti dětí. Vzdělán ve finančnictví, v kterémžto oboru také dlouho pracoval a vydělal značné jmění. Je ztělesněním tradičních anglických hodnot.

Jaké větší potěšení může rodilý Angličan mít než naslouchat naší národní hymně … naslouchat slovům, které nás pojí k našemu vládci, jenž je součástí řetězu tánoucího nás zpět do naší dávné historie.

Zdá se, že má podporu mezi mladými konzervativci, které už nudí nemastné, neslané vedení a možná i projekt „modernizace“ Davida Camerona (modernizace je beztak jenom krycí název pro opouštění zbylých konzervativních principů). Je otázka, nakolik jim imponují jeho přesvědčení či spíš to, že je člověkem, který ve světě technokratického kariérismu nějaká přesvědčení vůbec má.

A samozřejmě je zastáncem tvrdé linie Brexitu. Ač není členem vlády, působí trochu jako dozorčí Mayové, aby při jednání o vystoupení z EU nevyměkla.

Katolíka může potěšit, že potraty či manželství homosexuálů jsou pro něho nepřijatelné.

Pro spoustu současníků, levicových i pravicových politiků je ovšem nekajícným reakcionářem, reliktem minulých dob, který se absolutně nehodí na to vést moderní Británii.

…jeho hodnoty jsou hodnotami fanatika, nikoliv hodnotami moderní Británie, jako umírněnost, tolerance, inkluzivita a soucit s potřebnými.

K tomu zastánci EU a aktivisté za práva gayů dodávají:

Nikdy mě nenapadlo, že uvidím politika jako on tak blízko pozici moci. Je to zcela děsivé pro budoucnost této země.

Je pro bigotnost a netoleranci.

Což je pro mě spíše doporučení. Více si lze přečíst zde.

Osobně nejsem zastáncem vystoupení z EU, ale Velká Británie není ČR. Její pozice, historie, politické uspořádání atd. je jiné, proto nemám vyhraněný názor na setrvání či vystoupení UK z EU.

Také mi připadá, že je ekonomickým liberálem, příliš velkým stoupencem neviditelné ruky volného trhu, což je u anglosaských konzervativců častý problém. Toto však není zcela jednoduchá otázka a z jednoho článku si člověk neudělá dostatečně nuancovaný obraz.

Nicméně přál bych si více politiků, jako je tento. Možná by Evropa měla ještě naději.

Výchova (nejen) dívek v Česku

Žena si ze mě dělá legraci, že všechno vidím moc politicky. Ono je ale těžké nevidět věci politicky, když cpou politiku do všeho. Nedávno jsem narazil na tohle. Je legrační, že v příloze o cestování dostane člověk řádnou přednášku o tom, jak má vypadat politická kultura.

A samozřejmě, hlavní překážkou k vytvoření té správné, tedy politicky korektní politické kultury je prezident. Je prostě ještě příliš brzy po volbách a uvědomělí liberálové musí ventilovat svou frustraci.

Na druhou stranu si nemyslím, že je to hlavně prezident, kdo stojí v cestě politické korektnosti u nás. Shodou okolností je to kombinace demokracie a poněkud zpátečnického naladění venkovského obyvatelstva. To je dané komunistickou výchovou a sklonem venkovských nedůvěřovat „expertům z města“. Jde o emocionální nastavení a nedělám si iluze, že by vydrželo. Dokud budou mít liberálové volnou ruku v oblasti vzdělávání a médií, osud Západní Evropy nás nemine. Skutečně konzervativní platforma, o kterou by člověk mohl opřít své emoce a intuici, u nás totiž chybí.

Příkladem toho, že liberálové v médiích nezahálejí, je i tento rozhovor s Češkou žijící ve Skotsku. Petra Mánková je evidentně dobře vyškolená v politické korektnosti. Tak dobře, že je to pro ni vzduch, který dýchá. Takže slyšíme o nedostatku žen v politice, o rasistických, sexistických, homofobních výrocích, včetně zpochybňování holocaustu, nezávislosti policie a soudů a napadání novinářů. tedy všechny posvátné krávy liberalismu v jedné větě. Ale má pravdu v jednom: že u nás není politika na úrovni. Moc rád bych v tom viděl známku konzervatismu nebo kontrarevoluce, prostě nějaké alternativy k všudypřítomnému liberalismu, ale zatím to vypadá tak, že u nás politická korektnost jenom není dostatečně rozvinutá.

Demokracie vs autoritářství

Čas od času mi leze na nervy neustálé překrucování slov demokracie a autorita.

Známe to, u nás je demokracie, Putin vládne autoritářsky a nekonečné variace těchto tvrzení v souvislosti s různými zeměmi či politickými figurami, přítomností či absencí demokratického způsobu rozhodování, dialogu, lidských práv atd.

Demokracie se tak prezentuje jako něco z podstaty odlišného od jiných, nedemokratických čili autoritativních forem vlády. Demokratický systém vlády je svobodný, zatímco nedemokratické systémy jsou nesvobodné. Demokracie je založená na lidských právech, dialogu a úctě k názorům druhých, zatímco autoritativní systém je direktivní, nevede dialog, nemá úctu k názorům druhého a porušuje lidská práva.

A to jednoduše není pravda. Demokracie není v principu odlišná od jiných forem vlády (aristokracie, monarchie). Demokracie je určitá procedura vedoucí k ustanovení vlády. Vláda vládne autoritativně. Vždycky.

Cílem každé formy vlády je udržovat řád a bránit ho proti vnitřním i vnějším narušitelům. A mnoho dalších věcí, které jsou v souladu s obecným dobrem. Jinými slovy úkolem vlády je zajistit, aby společnost mohla fungovat a aby se jí dobře dařilo. To je cílem každé vlády, včetně demokratické.

Neliší se ani v prostředcích. Řád a fungování se zajistí tím, že vláda zavře do vězení všechny, kdo je narušují. Demokratické vlády užívají v tomto ohledu stejné prostředky jako ty nedemokratické. USA, Česko, Rusko, Čína i KLDR mají policii, soudy i vězení.

Znamená to, že není rozdíl mezi USA a Sevení Koreou? Samozřejmě nikoliv. Rozdíl spočívá v tom, že vláda každé z těchto zemí má jinou představu o tom, jak má řádná a fungující společnost vypadat. Čili má jiný koncept obecného dobra. Komunistický koncept patří k těm nejzvrácenějším a nejvíc vzdáleným realitě. Proto vyžaduje nejvíc donucení ze strany státu, nicméně každá vláda musí svůj koncept vynucovat. Každá vláda je a musí být autoritativní.

A je to ještě horší (viz zde):

Každý, kdo má nějaké politické názory, je autoritář, tedy pouze na věci, které on sám považuje za odporné a opovrženíhodné. Ale liberalismus je autoritářský sociopaticky, autoritářství operující jako falešné anti-autoritářství.

Není na čase s tou povýšeneckou hrou skoncovat?

Černá mediální magie

Nemám v prezidentském souboji svého koně. Proč nechodím volit, jsem vysvětloval jinde a žádný z kandidátů mě nepřiměl toto rozhodnutí změnit. Nefandím ani Drahošovi, ani Zemanovi.

Ale zejména nefandím médiím. Nebudu předstírat mediální objektivitu, hrát si se slovíčky a rovnou prohlašuju, že média jsou jedno z největších zel moderní doby. Říkám to alespoň na rovinu, narozdíl od takové České televize, která své koně a svou ideologii protěžuje pod zástěrkou „objektivního“ zpravodajství. Právě to je podstatou tohoto zla: vydávat své, většinou levicové názory a vidění světa za cosi neutrálního, objektivně daného, nezpochybnitelného, zkrátka za něco, co dá zdravý rozum.

Měl jsem znovu příležitost si to ověřit při dnešních zprávách, které „informovali“ o průběhu prezidentské kampaně, přičemž bylo nad slunce jasné, kdo je jejich favoritem.

Miloš Zeman je některými prezentován jako muž, který rozdělil národ. Podle mého soudu je jeho hlavním hříchem, že neříkal to, co média chtěla, aby říkal. A tak je, stejně jako jeho předchůdce Václav Klaus, terčem nepřetržité mediální kampaně. Zeman není mým oblíbencem a určitě není bezchybným prezidentem, ale jsem si jist, že kdyby byl na jeho místě takový Karel Schwarzenberg, byla by média k jeho přehmatům mnohem shovívavější.

Dva dny před volbami se spekuluje o financování jeho kampaně. Samozřejmě bez důkazu! To je věc, kterou by si nikdo, a už vůbec ne tzv. veřejnoprávní televize, neměl dovolovat. Ne v tuto chvíli. Ale přesně tak média fungují. Vynikající studijní materiál v tomto ohledu představovala Trumpova kampaň a reakce amerických médií.

Jenže americká média alespoň nehrajou hru na veřejnoprávní televizi. Tam všichni vědí, který zpravodajský kanál podporuje kterou stranu (CNN Demokraty, FoxNews Republikány). Českou televizi založili komunisté a ona zdárně pokračuje ve „veřejnoprávním“ vymývání mozků předstírajíc, že je hlídacím psem demokracie před vlky v podobě českých politiků. Vzpomeňme třeba na hysterické výlevy Komersovy bandy při údajném pokusu ODS ovlivňovat zpravodajství ČT.

Koncept veřejnoprávní televize je naprosto zcestný. Média obecně jsou dost silným politickým hráčem v moderních společnostech. A jsou také hráčem, který především brání své vlastní zájmy. Televize placená z kapes daňových poplatníků představuje poměrně silnou platformu pro samozvané levicové intelektuály, kteří jejím prostřednictví ovlivňují politické dění v zemi, aniž by za to nesli jakoukoliv zodpovědnost.

Jediná rozumná věc, kterou lze v dané situaci udělat, je tuto instituci zrušit, zavřít a zahodit klíč. Varuju každý budoucí režim, který by se chtěl považovat za pravicový či konzervativní, aby nepodlehl pokušení využívat média pro svou propagaci. Jen bude udržovat naživu pošahaného ducha tzv. otevřené, demokratické společnosti.

Média je třeba považovat za politického hráče a podle toho s nimi jednat.

Pohádková normalizace

Čirou náhodou jsem narazil na tuto recenzi pohádky Nejlepší přítel. S autorem se shodnu na tom, že to nebyla špatná pohádka. Zato recenze samotná mi připadá jak z jiného světa. Především tohle:

Zásadní roli hraje skutečnost, že české pohádky nevznikají pro děti. Jsou zcela odtržené od jejich zájmů i světa a neplní úlohu seznamování se společností ani s jejími nástrahami. Místo toho jsou nostalgickým útočištěm pro jejich rodiče.

Přežívá v nich normalizační uspořádání patriarchální společnosti, kdy muži bojují se zlem a ženy potřebují být zachraňovány/provdávány, přičemž cení se především bezmezná důvěra v magickou autoritu kolektivních pravd.

Pohádky zarputile odolávají jakékoliv „politické korektnosti“, tedy genderovým diskuzím a kritice stereotypního vnímání světa – všem věcem, jež značná část populace považuje za špatné a škodlivé. Pro tuto část Česka jsou pohádky poslední pevnost „normálního světa“.

Tyto odstavce prezentují jednu perlu za druhou. Patriarchální uspořádání je projevem normalizace? Nebo normalizace projevem patriarchátu? To druhé by dávalo větší smysl, protože normalizace představovala autoritativně vynucovaný návrat k původní bolševické myšlence diktatury proletariátu.

Nicméně, že by se normalizace vyznačovala patriarchálními ctnostmi? To se mi příliš nezdá, vzhledem k vřelému vztahu komunistů k boji za osvobození ženy z jařma tradiční patriarchální rodiny. Možná měl autor na mysli to, jak předseda nabídl ruku své dcery a půl JZD statečnému princi, který skolí strašlivého netvora Jóžina (z bažin). Nu, po takové feudální „normalizaci“ bych hrábnul všema deseti.

A co si mám představit pod magickou autoritou kolektivních pravd? Pokud tím autor míní tradiční, osvědčené, milionkrát vyzkoušené a funkční patriarchální uspořádání, ve kterém každé pohlaví má svou biologicky i sociálně danou nezastupitelnou roli, tak tomu, jakožto osoba obdařená zdravím selským rozumem, důvěřuju taky.

Politická korektnost znamená podle autora genderové diskuze a kritiku stereotypního vnímání světa. Fascinující. Nicméně ve stereotypní realitě tohoto světa je politická korektnost autoritativním uplatňováním liberalismu a jeho „pravd“. Jinak to ani být nemůže!

Nejde totiž o to, že je liberalismus zaváděn autoritativně. Nejsem libertarián, aby mi tohle vadilo. Vadí mi to, že je liberalismus nekoherentní politická filozofie a jeho prosazování se rovná jednání šílence.

Ještě pár poznámek k dalšímu textu.

Proč by měly pohádky seznamovat dítě se společností? V jistém odvozeném smyslu snad ano, ale především dítě seznamují se základní metafyzickou a etickou realitou našeho života: jsme nesmrtelné duše obdařené svobodnou vůlí, můžeme proto volit mezi dobrem a zlem a jednou budeme za své činy souzeni. Tento úkol plní pohádka Nejlepší přítel docela dobře, řekl bych.

Je dobrý film takový, který má nápaditý scénář nebo styl? Otázka je, co znamená „nápaditý“? Pokud to znamená porušovat základní pravidla žánru, osvědčený zavedný řád nebo dokonce společenská tabu, pak čím méně „nápaditosti“, tím lépe. Kromě toho, když má haiku přesně sedmnáct slabik, není příliš nápadité porušit pravidla a vytvořit verš s osmnácti. Jde spíš o autorskou lenost neschopnou popasovat se s danými pravidly.

Atd.

Vcelku chápu povzdechnutí liberála nad skutečností, že má větší část Čechů zpátečnické tendence, volí Zemany a Babiše a nepřijímá genderovou stupiditu a jiné výstřelky Modernity s dostatečným nadšením. Alespoň někdo si uchovává poslední zbytky zdravého rozumu. Otázka je, jak dlouho. Předpokládám, že do té doby, než se začnou vysílat politicky korektní pohádky.