Potíž s Ruskem

Délský potápěč přišel s několika články, které se přímo či nepřímo týkají Ruska a určitě stojí za přečtení. Nejprve pozitivní analýza ruské mezinárodní politiky. Pak dostala slovo antiputinovská nacionalistická klika. A mezitím se do toho vložil Dugin.

Nesleduju nijak pozorně situaci v Rusku – je v záplavě (dez)informací něco takového vůbec možné? – ale řekněme, že croixova pochvalná analýza je blíž pravdě. Rusko sehrálo svůj part na mezinárodní scéně dobře a je navzdory ekonomickým obtížím vnitřně jednotné, zatímco Západ je stále více rozpolcený.

Navíc udržuje dobré vztahy s Čínou. To je ta země, která ulehčila Západu od břemene ruční práce a technologií. Samozřejmě ve spolupráci s místními kapitalisty, kteří neznají loajalitu k zemi, která jim dopomohla k úspěchu, a levicovými intelektuály, kteří propagují idiotskou vzdělanostní ekonomiku.

S jistou nadsázkou lze říci, že Rusko se stará o politickou destrukci Západu, zatímco Čína o destrukci ekonomickou.

Nechovám žádnou zvláštní náklonnost k liberalismu, ale jedna věc je přát si zhroucení politického systému a jeho ideologie a druhá nechat se převálcovat novou vlnou sovětských, pardon, ruských tanků. Nestojím ani o méně okázalá dobrodružství, jako je třeba členská legitimace do Euroasijského svazu.

Na jedné straně jsem rád, že liberální říše narazila na odpor. Na straně druhé si nemyslím, že je Rusko pouhá slabá oběť v této partii. Přes určité sympatie k tamějšímu dění nezapomínám na to, že Rusko je náš nepřítel. A pravoslaví, ač navenek snad působí víc tradicionalisticky než současný katolicismus, je schizmatický proud více ve službách cara a ruské myšlenky než Krista Krále a myšlenky křesťanské.

Do toho dobře zapadá Duginova řeč o pravoslavné imperiální misi Velkého Srbska. Když se Rusko naposledy angažovalo na Balkáně, byla z toho První světová válka.

Americký mesianismus může jít k čertu. Ale proč by ho měl nahradit ten ruský?

Plastická sexualita?

Před nějakým čase vyšla v Respektu krátká recenze knihy Martina Fafejty Sexualita a sexuální identita. Sociální povaha přirozenosti.

Sexualita je podle autora plastická. Člověk se prý rodí s „intersexuálním“ tělem, ale dokud takto není označeno, tak sociálně intersexualita neexistuje, neboť v sexuálním chování je sociokulturní nejúplněji nadřazeno nad biologickým.

Nu, snad jen v divokých snech autora. Člověk alespoň částečně obdařený prostým selským rozumem ví, že existují pouze dvě pohlaví, mužské a ženské, vzájemně se doplňující a že to tak příroda zařídila za účelem rozmnožování lidské rasy. U člověka jakožto rozumového tvora biologické a sociální velmi úzce souvisí, ale nikoliv tak, jak o tom uvažují moderní sociologové.

Sociální a psychologická skutečnost odráží biologickou skutečnost v rovině duševní. Konkrétně muži a ženy mají své otcovské a mateřské role, aby zdárně dovedli dlouho se vyvíjející lidské mládě do dospělosti. Tyto role jsou normativní a sexuální chování, které z nich vyplývá je také normativní.

Problém s moderním přístupem je dvojí:

  1. antirealismus,
  2. nadřazování pocitů skutečnosti.

Sociolog Fafejta jako moderní humanitní vědec neuznává kategorie jako reálné, tj. existující v realitě a nikoliv jenom v lidské mysli jako sociokulturní konstrukt. A i kdyby toto připustil, tak určitě neuzná existenci norem, které z reálných kategorií a reálných příčin vyplývají.

V jeho myšlenkovém světě pak pocity samozřejmě musí být nadřazeny skutečnosti, musí být skutečnější než abstraktní kategorie, které se v realitě doopravdy nenacházejí.

Odtud pramení také apel, abychom tyto pocity respektovali a tím pádem abychom ignorovali realitu.

Nuže dobrá, respektuju pocity asexuálů a polyamoriků, ale nerespektuju tyto katergorie, neboť právě to jsou uměle vytvořené konstrukty, pokusy nahradit reálné kategorie muže a ženy. Lidé, kteří mají takové pocity jsou zcela reálně odchýlení od normy a právě v tomto smyslu nejsou „normální“. Namísto pomoci jim říkáme, že je to v pořádku.

Fafejta vyzývá normálního, zdravě uvažujícího člověka, aby jednal proti přírodě. Aby jako blázen ignoroval realitu a připustil si existenci reálně neexistujících kategorií.

Otázka autority

Případný čtenář už asi zjistil, že autor tohoto blogu je autoritář. Ano, slovo svoboda je mi podezřelé (promiň, Williame Wallace) a demokracie mi připadá ohavná. Ale co je to vlastně ta autorita, které se stále dovolávám?

Neocenitelný Zippy má na tuto otázku jednoduchou a přímočarou odpověď.

Autorita
znamená, že určitá osoba má morální nárok požadovat od druhé osoby, aby vykonala určitou věc, aniž by k tomu potřebovala její souhlas.

Nejtypičtějším příkladem je autorita rodičů. Děti musí poslouchat (a také ctít a milovat) své rodiče. To je triviální pravda našeho života. „Vynes koš,“ je příkaz, který nezletilec musí uposlechnout, i když se mu nechce. Naproti tomu „běž vybrat banku přes ulici“ je příkladem zneužití autority, kdy dítko může oprávněně odporovat. Rodičovská autorita je považována za danou a je natolik přirozená a běžná, že ji nikdo, kromě vyložených sociopatů (tj. důsledných liberálů), nezpochybňuje.

Řekl bych, že rodičovská autorita je něco jako základ či pravzor autority. Nicméně mimo ni se v realitě vyskytuje celá řada dalších autorit, jimž je člověk podřízen: autorita vlastníka nad nevlastníkem (majetku), velitele nad vojínem, vládce nad poddaným/občanem atd.

Autorita je morální nárok, nikoliv moc. Morální nárok znamená, že příkaz autority je závazný, i když osoba či instituce, která ho vydala, nemá v danou chvíli dostatečnou moc, aby dokázala jeho splnění vynutit. Otec ležící v horečkách sice není schopen potrestat synovu neposlušnost, ale dá se říci, že o to horší je synův prohřešek.

Na druhou stranu autorita přestává platit tehdy, je-li požadováno nemorální jednání (např. zmíněné vyloupení banky), i když má dostatečnou donucovací moc. I autorita má své hranice a za těmito hranicemi se stává tyranií.

Moderní člověk má o autoritě zmatené představy.

Např. rozdělovat autoritu na přirozenou a formální je nepodstatné a zavádějící. Před časem jsem diskutoval s kolegyní o autoritě manžela. Ačkoliv uznávala, že manžel má právo rozhodnout rodinný spor či přikázat ženě, co má dělat, neustále namítala, že musí mít tuto autoritu jaksi přirozeně. Musí to z něho „cítit“. Hlavně nesmí svou autoritu vynucovat násilím. Nesmí? Netvrdím, že násilí je šťastné řešení konfliktní situace, ale autorita, která nesmí použít donucení, je impotentní a neguje sebe samu. Proto mi rozdělování autority na přirozenou a formální připadá jako pokus nechat si otevřená zadní vrátka pro případ, kdyby se našinci rozhodnutí autority nezamlouvalo. Autorita se tu nepopírá přímo, ale mírným obloukem.

Jistě, autorita se dá zneužít, což je další námitka, kterou má moderní člověk pohotově při ruce. A co má být? Všechno se dá zneužít, takže argument proti autoritě to není a o hranicích autority jsem se už zmiňoval. Je paradoxní, že moderní člověk při svém hledání „pojistek“ proti zneužití autority stvořil totalitní monstrum – moderní byrokratický stát.