Svoboda v praxi

Felix Ngole, student sociální práce na sheffieldské univerzitě a křesťan napsal na svém soukromém facebookovém účtu:

Manželství stejnopohlavních párů je hřích, ať se nám to líbí nebo ne. Takové je slovo Boží, které lidský sentiment nemůže změnit.

A následně citoval několik pasáží z Bible, které tuto skutečnost demonstrují.

To se stalo v roce 2015 v reakci na uvěznění Kima Davise, amerického matrikáře, který byl uvězněn poté, co odmítl zaregistrovat stejnopohlavní manželství.

Dva měsíce poté obdržel pan Ngole email z univerzity, že jsou jeho facebookové komentáře předmětem vyšetřování. Poté byl vyslýchán vyšetřujícím týmem a následně vyhozen ze studia.

Pan Ngole se pokusil napadnout rozhodnutí univerzity u soudu, ale neuspěl. Zajímavé je zdůvodnění univerzity.

Vyšetřující tým akceptuje, že pan Ngole má plné právo na svou náboženskou víru a že jednal upřímně a čestně…

Nicméně jeho názory…

…mohly některé jednotlivce urazit.

Jinými slovy univerzita může vyhodit studenta, který zcela v souladu se zákonem vyjadřuje svůj křesťanský pohled na svět, a to mimo studium, v situaci, kde nefiguroval jako student sociální práce a navzdory tomu, že jeho vyjádření nemělo žádný dopad na jeho práci a profesní schopnosti.

Soud uznal, že Ngoleho potrestání bylo tvrdé a že v demokratické a pluralitní společnosti jedinec má právo na svobodné vyjádření svých náboženských názorů. Přesto soud nakonec uznal jednání univerzity za zákonné.

Problém je v tom, že [jeho FB příspěvky] mohly být přístupné a čtené lidmi, kteří by je mohli vnímat jako odsuzující, v rozporu étosem služby nebo naznačující záměr diskriminovat, což je další problém. … Ať byl skutečný záměr jakýkoliv, bylo to vnímání příspěvků, které mohlo způsobit škodu. Bylo rozumné se tímto vnímáním zabývat.

K tomu W. M. Briggs trefně poznamenává:

Je zřejmé, že Ngoleho sekulárním hříchem není urážka, ale křesťanství. To lze prokázat myšlenkovým experimentem: představme si, co by se stalo, kdyby byl Ngole muslim. Neboť muslimové se v této otázce také drží Pravdy.

Za pozornost taky stojí přístup soudu k tzv. svobodě slova a náboženství. Přístup, který se nedá nazvat jinak než pokrytectví. Pokrytectví, kterému se nevyhne žádná autorita operující s pojmy jako svoboda vyjádření apod. Každému je jasné, že nikdo nemá právo říkat si, co chce, že musí existovat nějaká omezení, která jsou autoritativně vynucována. Autorita z principu nemůže vynucovat svobodu, jak jsem o tom už mnohokrát psal.

Jde o to, jaká omezení a jaké hranice vynucovat. Pokrytectví spočívá v tom, že omezení, která požaduje levice, se nazývají svoboda, zatímco omezení, která požaduje ne-levice se nazývají autoritativní nebo rovnou totalitní.

Reklamy

Konec polistopadové republiky?

Prozatím poslední poznámka k aktuálnímu dění. V budoucnu bych se rád věnoval abstraktnějším tématům.

Bohumil Pečinka z časopisu Reflex tvrdí, že je „liberální svět poražen, ale na konci je světlo.“ Takto bombasticky se vyjadřuje aspoň obálka (Reflex je jen o málo lepší Blesk), článek uvnitř je o něco realističtější. Ale přeci jen si naivní liberál Pečinka neodpustí alespoň toto:

Končí polistopadová republika ve smyslu typu a tváře. Naopak výsledek voleb neznamená nástup autoritativního režimu, založeného na centralizaci moci a narušení systému brzd a protivah. Ústavněprávně polistopadová republika zatím nekončí.

Škoda, mohla být nějaká legrace. Takový caudillo Okamura-san by byl vděčným tématem pro Zeleného Raoula.

Ale vážně, jaká republika typu a tváře? Má-li Pečinka na mysli klausovské ideologické pojetí politiky jako soupeření dvou velkých stran reprezentujících „pravici“ a „levici“ (pokus přiblížit náš poměrný systém anglosaskému modelu dvou stran?), tak toto pojetí lidé odmítají už velmi dlouho. Viz podpora úřednických vlád a nechuť k ideologicky vypjatým kampaním, které se po volbách plynule přešly do pragmatického sbližování doposud nesmiřitelných ideových protikladů atd.

To je příliš velká zátěž na běžného buržoazního voliče (dnes jsme skoro všichni buržoazní voliči), který jen chce, aby spolu politici vycházeli, moc se nehádali a postavili další školky a hřište a zvedli důchody a dávky atd. Přesně tohle jim zcela neideologický Babiš dává a byl by idiot, kdyby chtěl na současném systému něco zásadního měnit.

Jedině neustálý hon na něj ho může dohnat k něčemu zoufalému, aby ochránil sebe a své majetky. Možná právě tohle je cílem štváčů, aby potom mohli hrozit prstem: „vidíte, my jsme vám to říkali.“ Pod podobným tlakem je i americký prezident, kterého považuju za podobně pragmatického obchodníka, jakým je i Babiš. Zatímco Trump šlape liberálům na jejich ideologická kuří oka, u nás jde spíš o ekonomické zájmy, řekl bych, neboť u nás žádní konzervativci nejsou, jak už jsem několikrát psal.

Ať je to, jak chce (a obrana Babiše, ve kterém Vox Day omylem spatřoval českého nacionalistu, není mým cílem), i Pečinka uznává, že demokracie u nás nekončí. Ani konec liberalismu není nikde v dohledu, což už si Pečinka zřejmě nemyslí.

To nejlepší nakonec, jak se říká. Je-li centralizace moci typickým znakem autoritativního režimu, pak právě v takovém žijeme, neboť centralizace moci provází liberální režimy od jejich vzniku. A systém brz a protivah (Američany tolik oblíbené „checks and balances“) slouží spíš k tomu, aby tento proces nic zásadního nenarušilo.

Když pravice neví, co dělá pravice

Řekněme,že jsem naivní reakcionář, který se zrovna včera vylíhnul, a chtěl bych ve volbách podpořit konzervativní myšlenky. Přirozeně bych se obrátil na české pravicové strany. Které to jsou?

ODS, TOP09 a KDU-ČSL jsou tři etablované, mainstreamové, strany obecně považované za pravicové.

Jsou tyto strany skutečně pravicové? Soudě podle volebních plakátů, které slibují snížení daní, snížení byrokracie a větší svobodu, nikoliv. Ano, otřepaný fetiš české pravice už je tu zas, ale řekněme, že se jako novopečený reakcionář nesmířím s pouhými plakátovými slogany.

Protože rodina je základ státu, podíval bych se na to, jakým způsobem chtějí tyto strany podpořit rodinu. Očekával bych, že najdu něco o zákazu potratů, zpřísnění rozvodového režimu, zrušení registrovaného partnerství, daných úlohách muže a ženy v rámci rodiny a dalších patriarchálních evergreenů, co brání jejímu rozkladu. Co naše pravice v tomto ohledu nabízí?

Nejliberálnější je samozřejmě ODS. Její program je téměř čistě ekonomický, včetně tzv. podpory rodin, která se redukuje na pouhé dávky, úlevy na dani apod. Kdyby rodina závisela pouze na tom, musela by být Západní civilizace pilířem rodinných hodnot a vzorem rodinného života. Jenže člověk není jenom homo economicus. ODS stále působí dojmem, že střet pravice s levicí vnímá jako boj mezi kapitalismem a socialismem (část české společnosti patrně věří na scestnou myšlenku, že pravice rovná se svoboda, privatizace a kapitalismus, zatímco levice rovná se byrokracie, zestátňování a socialismus). Kdysi se možná profilovala jako strana liberálně-konzervativní. Ty časy jsou pryč a s nimi i všechny stopy po konzervatismu. Neříkám, že v jejím programu není nic rozumného nebo potřebného. Jen tam není nic konzervativního, natož kontrarevolučního. Ale co čekat od strany, která má v názvu „občanská“.

Jsou na tom zbývající, údajně křesťanské strany v tomto ohledu lépe? Spíš ne.

TOP09 nemá v programu o rozvodovosti nebo potratech ani slovo. Zato se tu dočteme, že „se ženy nesmí dostávát do situace náročné volby, zda mít děti nebo budovat kariéru.“ Podpora vzniku služeb péče o nejmenší děti se taky nedá označit jako konzervativní opatření (přesun péče o děti do rukou k tomu vyškolených odoborníků je typická progresívní politika).

Ani KDU-ČSL neudělá se svým programem žádnou díru do světa. Pro rodiny tu vidím hlavně finanční pobídky a úlevy. Opět ani slovo o potratech, což u explicitně křesťanské strany překvapuje (možná to mají někde jinde nebo malým písmem v poznámce pod čarou, aby neznepokojovali nekřesťanské voliče). Ani slovo proti rozvodové politice či tzv. registrovaným partnerstvím. Nu, to už jsou zřejmě zavedené věci a na ty „konzervativní“ politik nesahá.

Ač to zdaleka není všechno, stačí to ke konstatování, že současná pravice je tak nepokrytě liberální, že i naivní reakcionář jen marně hledá alespoň stopy něčeho konzervativního.

Česká pravice se tváří jako umírněná, konzervativní a rozumná a právě takové voliče se snaží oslovit. Problém je, že jejím cílem není eliminovat levičácké výstřelky, ale postupně je absorbovat a učinit je přístupnými umírněnému, konzervativnímu a rozumnému voliči, kterému by jinak byly zcela cizí a odporné. Za mořem se pro tuto specifickou funkci „pravice“ vžil velice výstižný výraz cuckservative.

U nás se podobně malebného výrazu zřejmě nedočkáme, protože autentický kontrarevoluční konzervatismus či reakce nikomu nechybí.

Naše fobie

Marek Švehla se v Respektu 38/2017 zamýšlí nad fenoménem islamofobie v Česku. Prý to začalo uskupením Islám v ČR nechceme, které vzniklo před osmi lety na Facebooku. Facebook později tento účet zablokoval. Švehla dále mapuje, kolik o této skupině vyšlo o textů v českých médiích a jak se prý její rétorika postupně stala postojem běžného občana Česka vůči Islámu, včetně politiků jako Zeman nebo Sobotka.

Hlavně ten Sobotka bolí, protože Švehla končí článek slovy:

Sobotka měl možnost potvrdit pověst Evropana, stoupence civilizace, kde se lidé nedělí podle toho, jakému bohu věří, a kde slovo solidarita nesignalizuje povahovou slabost, ale sílu.

Sobotka namísto toho zaujal „zemanovskou“ pozici: nesnášenlivost a nedostatek občanského principu, které neskončí jenom u muslimů.

Zaprvé, Česko už dlouho není zemí nakloněnou náboženství. Islám v tomto ohledu není vyjímkou a platí to tím spíš, že je nám civilizačně i kulturně cizí. Vznik jakési facebookové skupiny je důsledkem tohoto postoje, nikoliv jeho příčinou.

Zadruhé, liberálové standardně přehlížejí, překrucují nebo popírají fakta o Islámu: teroristické útoky posledních páchají převážně islamisté, za zvýšenou kriminalitu v zemích, které přijaly uprchlíky, převážně mohou také muslimové. To jsou legitimní důvody, proč do Evropy nepouštět další uprchlíky.

Zatřetí, slovo „solidarita“ používá Švehla poněkud zvláštním způsobem. Podle něj zřejmě jediný způsob, jak vyjádřit solidaritu s někým trpícím, je vpustit ho do svého domu a dát mu vše, co mu osud upřel. Chudáci liberálové. My, křesťané, máme povinnost soucitu s bližním, almužen atd., ale takto tvrdou povinností vázaní nejsme.

Možná máme morální povinnost uprchlíkům pomoci, ale určitě nemáme povinnost zaopatřovat jim nový domov v našich zemích.

Začtvrté, Švehla si poněkud úsměvně není vědom vlastní „nesnášenlivosti“, když útočí na Zemanovu „nesnášenlivost“. Záměrně píšu nesnášenlivost v uvozovkách, protože je to samozřejmě hloupost. Zeman nechce Islám v Česku, Švehla nechce Zemana prezidentem a Vavák nechce ani liberála Švehlu, ani liberála Zemana. Taková je přirozenost politiky, včetně toho, že Vavák tahá za nejkratší část pomyslného provazu.

Tím se dostávám k základnímu problému celého článku. Liberálové slepě věří, že jejich tzv. občanský princip může být jakýmsi metaprincipem, který „zastřeší“ všechny ostatní principy. Nedokážou pochopit, že muslimové i křesťané (ponechme prozatím stranou liberální křesťany vyznávající principy občanské společnosti) mají vlastní principy, které jsou v rozporu s principy liberalismu a kterých se nemohou vzdát, aniž by přestali být skutečnými muslimy nebo křesťany. Islám, ani křesťanství nejsou jenom soukromou, nýbrž i společenskou volbou.

Je ironické, že si liberálové nejsou vědomi svého pokrytectví, když autoritativně vynucují svoje pojetí svobody (např. rušením facebookových skupin), zatímco se skrz prsty dívají na ty, kteří vynucují zase to svoje. Ať už jsou to zemanovci, muslimové nebo křesťané.

A mimochodem, slovo Evropan ještě nedávno znamenalo stoupence křesťanské civilizace, nikoliv té, kde se lidé nedělí podle toho, jakému bohu věří. Je smutné, že takový nesmysl (a navíc lež) je základem naší současné civilizace.

Stále nejdu volit

Volby klepou na dveře. Občas zkouším někomu vysvětlit, proč není rozumné k volbám chodit. Většinou narážím na několik stále se opakujících námitek.

Svůj nebo spíš Zippyho pohled na volby jsem vyložil zde. Zmíněný praktický argument je čistě matematický, symbolický argument pak souvisí s etickými otázkami.

Můj hlas rozhoduje

Někteří lidé se snaží zkonstruovat situaci, ve které je jejich (nebo něčí) hlas pověstným jazýčkem na vahách, který rozhodne o vítězství jednoho kandidáta nad druhým. Proto je každý hlas důležitý a matematický argument neplatí.

Zaprvé, taková situace je ryze teoretická. Ve volbách (celostátních) rozhodují tisíce, desetitisíce nebo statisíce hlasů. A mechanismus voleb rozhodně nefunguje tak, že by člověk přišel k urně s plným vědomím toho, že právě on a právě v tuto chvíli (přišel jako poslední) rozhodne o výsledku.

Zadruhé, i kdyby náhodou nastala situace, kdy rozhoduje jeden hlas, neznamená to, že můj hlas má vliv na výsledek voleb.

Jádrem praktického či matematického argumentu je, že můj hlas nemá praktický vliv na výsledek voleb, neboť je pod úrovní náhodného šumu. I kdyby volby skončily výsledkem 1 000 000 ku 1 000 001 ve prospěch jednoho z kandidátů, nebyl to ten jeden konkrétní hlas, který rozhodl, nýbrž spousty různých okolností, které ovlivnily velké skupiny lidí, aby hlasovali, jak hlasovali. To, že jeden konkrétní člověk přišel k volbám a jeho hlas znamenal vítězství pro jednu ze stran, nám nic neříká o tom, kolik lidí ten den shodou okolností k volbám nepřišlo a nemohli tudíž výsledek zvrátit.

Jinými slovy počasí v den voleb má na jejich výsledek větší vliv než hlas jednotlivce. Volební lístky vložené do obálek omylem mají na výsledek větší vliv než hlas jednotlivce atd.

Můj hlas není sám

Nehlasujeme sami, ale ve skupinách. Volby tedy ovlivňují skupiny lidí, jejichž jsme součástí.

To je argument, který v podstatě říká, že jednotlivci volby ovlivnit nemůžou. Jinými slovy se tím potvrzuje matematický argument.

Vyhrajou komunisti

Když nepůjdou běžní voliči k volbám, skalní voliči „nežádoucích“ stran protlačí svou preferovanou stranu do vlády. Podobně když nikdo nepůjde volit, žádná vláda nebude, což nejde apod.

Pokud demokracie umožňuje podobné nesmyslné výsledky, pak jsou to jen další argumenty v neprospěch demokratických voleb.

Všechno zůstane při starém

Když se neúčastníme voleb, nic se nikdy nezmění.

Tento argument míří vedle. Já totiž netvrdím, že se nic nemůže změnit. Zkušenost potvrzuje, že už jsme změny u voleb zažili. Tvrdím jenom to, že můj hlas má na takovou změnu mizivý vliv.

Zajímavé je, že jen málo lidí uvažovalo o účasti na volbách jako o symbolu, o vyjádření souhlasu s panujícím uspořádáním věcí. A samozřejmě nikdo nezpochybnil liberalismus. Málokdo si je vědom, jaká politická filozofie nám v současnosti vládne.

Jak se pozná feministka?

Po delší odmlce krátká glosa.

Mám zkušenost, že většina žen se k feminismu příliš nehlásí. Ostatně většina lidí se dívá na ideologie skrz prsty. Když ale člověk trochu přitlačí, příslušník neideologické většiny začne s vervou bránit demokracii, liberalismus či feminismus jako školený politruk.

Tak je to i se ženami: „Nejsem sice feministka, ale…“ a většinou skončí tirádou o tom, jak dnes mají ženy víc možností, lepší uplatnění nebo něco podobného. To ale s podstatou feminismu nemá mnoho společného. Feminismus je útokem proti patriarchátu, tedy proti autoritě otců a manželů nad dcerami a manželkami.

Proto by spor o to, zda dotyčná je či není feministka, měla rozřešit následující otázka:

Jsi ochotná uznat a podřídit se autoritě svého otce či manžela a bez zbytečných řečí vykonat, co po tobě žádá?

Ač jsem si nedělal žádný široký průzkum, reakce bývá nesouhlasná. A já jsem v tu chvíli rád, že neumím číst myšlenky.

Selský rozum a moderní skepse

Normální, selským rozumem obdařený člověk samozřejmě nemůže být překvapen, když se ukáže, že některé obzvlášt přihlouplé výstřelky moderního skepticismu, jako třeba tzv. genderové teorie, nemají oporu v realitě.

W. M. Briggs na svém blogu uveřejnil stručný výtah ze studie zaměřené na otázky sexuality a tzv. genderu. Výsledky skutečně nejsou překvapivé. Níže uvádím výtah z výtahu. Zbytek na Briggsově blogu (primární zdroj jsem nečetl).

  1. Tvrzení, že sexuální orientace je vrozená a biologicky daná lidská vlastnost (tak se narodili), nepodporují vědecké důkazy.
  2. Existují sice důkazy, že biologické faktory jako geny a hormony jsou spojené se sexuálním chováním a přitažlivostí, neexistuje však žádné dostatečné biologické vysvětlení pro lidskou sexuální orientaci. Ač se našly menší rozdíly ve struktuře a aktivitě mozku, tyto neurobiologické nálezy nedokazují, zda jde o rozdíly vrozené anebo o výsledek působení prostředí a psychologických faktorů.
  3. Neheterosexuální subpopulace má zvýšenou náchylnost ke zdravotním a mentálním problémům.
  4. Hypotézu, že genderová identita je vrozená, daná lidská vlastnost, nezávislá na biologickém pohlaví (že např. osoba může být „muž uvězněný v těle ženy“ a naopak) nepodporují vědecké důkazy.
  5. Studie srovnávající mozkovou strukturu normálních a transgender osob dokazují slabé korelace mezi mozkovou strukturou a cross-genderovou identifikací. Tyto korelace neposkytují žádný důkaz, že identifikace s opačným pohlavím má neurologický základ.

The Empire Strikes Back

Minule jsem psal o tom, jak levice v moderní společnosti operuje. Může liberálních principů využít k uchopení moci pravice?

V principu to možné je, ale velice obtížné, protože zavedené liberální principy znamenají levicový establishment bez ohledu na to, kdo zrovna sedí na trůně. Pravice (pravicová strana), která se rozhodne legálně operovat v rámci liberálního režimu, přirozeně dospěje k jedné z následujících možností:

  1. Etabluje se jako pravicově liberální (pseudokonzervativní) strana a v konečném důsledku bude strážit pět let staré levicové výdobytky, zatímco levice bude kráčet dále doleva (efekt Cthulhu). Pro tento typ pravice se v Americe vžil pojem cuckservative. Jde o všechny konzervativní či křesťanské strany. U nás typicky ODS nebo TOP09.
  2. Zůstane mimo Overtonovo okno a tím pádem bez přístupu do médií a bez reálného politického vlivu.
  3. I když se dostane k moci pomocí populismu (Trump) narazí na levicový establishment (tzv. katedrálu), která jí neustále klade do cesty překážky. A když začne skutečně útočit na pilíře liberalismu, což by mělo být hlavním cílem takové strany/osobnosti, ztratí důvěru a podporu veřejnosti, kterou podobně jako monarcha v boji proti příliš silné aristokracii nutně potřebuje. Musí tedy do určité míry respektovat zavedený status quo a nemůže na liberalismus útočit příliš rázně. Zůstává proto zranitelná vůči útokům levice i pseudopravice. Konsolidovat moc a provést opatření, které by eliminovaly vliv levice na veřejnost, a to za situace, kdy je pod tlakem mezinárodních/nadnárodních institucí (EU) se může ukázat jako prakticky neproveditelný úkol.

Např. populisté Putin či Orbán se pořád tváří jako demokraté. Je otázka, zda jde o politické oportunisty, kteří pouze usilují o moc, nebo zda skutečně chtějí zničit levičácký establishment a posunout své národy blíž skutečnému řádu, ale z výše uvedených důvodů volí pomalý a opatrný postup.

Zejména mě zajímá, jak dopadne maďarský experiment.

Modus operandi levice

Kdo se zajímá o dějiny Salazarova Portugalska, doporučuju k přečtení tyto články:

Jde o ukázkový příklad, jak levice podrývá řád vytvořený pravicí. Je vcelku jedno, jestli za likvidací Salazarova režimu stáli Západní liberálové (progresivci) nebo Východní komunisté. Už jsem tu psal o tom, že komunismus je ideovým dědicem liberalismu. V padesátých letech si snad ještě mccarthyovci mohli myslet, že je komunismus smrtelným nepřítelem liberalismu, ale dnes? Ostatně mccarthyovci měli o komunismu (i o liberalismu, dodávám já) dosti naivní představu, jak konstatoval třeba Rio Preisner ve své knize Americana. A je typickým znakem nekoherentního liberalismu, že se jednotlivé liberální frakce považují za „skutečné liberály“, zatímco ti ostatní jsou zrádci myšlenky svobody.

Cílem levice je politická svoboda. Avšak reálná svoboda je produktem dobrého politického řádu, který je zase odrazem řádu reality. Protože levice na (politický i jiný) řád útočí ve jménu svobody, jejím cílem je, vědomě či nevědomky, anihilace skutečnosti.

V čem je levice kompetentní?

Portugalští komunisté prokázali fascinující disciplínu, organizaci a trpělivost tváří v tvář dobře organizovanému a mocnému nepříteli, jakým byl režim Estado Novo a jeho úderná zbraň PIDE. Zásadních chyb se dopustili až po převzetí moci, v čemž rozhodně nebyli první. Historie předsalazarovské portugalské republiky či třeba Bavorska po První světové válce ukazuje, že si příliš rychlé socialistické reformy znepřátelí obyvatelstvo, čehož může reakce využít. Levičáci jsou prostě mnohem lepší revolucionáři než vládci. Tomu nasvědčuje srovnání nekompetentních bolševických vlád ve východní Evropě s velice kompetentními agenty, které SSSR nasadil v Africe, o kterých se píše v posledním z výše jmenovaných článků.

Jak levice operuje?

Pokus o radikalizaci proletariátu víceméně selhal, proto levice úspěšně změnila taktiku.

Zdá se, že její virus nejsnáze napadá vzdělávací systém. Pro levici je kritické infikovat svými myšlenkami mládež, zejména budoucí elity. Moderní stát se svou povinnou školní docházkou, veřejným školstvím atd. vůči „ideologické diverzi“ relativně bezbranný.

Radikalizace mládeže, studentské stávky, demonstrace byl také oblíbený modus operandi levice ve 20. století (viz tento seriál na Social Matter). Jde o důsledek infiltrace univerzit levicovými myšlenkami. Radikální studenti se sice časem stanou umírněnými, ale politicky už většinou zůstanou nalevo. Z nich se posléze rekrutují nová generace univerzitních profesorů, byrokratů, novinářů a politiků.

Když už zmiňuju novináře, ovládnutí médií a kultury vůbec je další nutný krok „dlouhého pochodu institucemi“. Navíc média mají přirozený přesah do politiky a v demokracii to platí dvojnásob. Není proto zcela přehnané rčení, že USA (a tím pádem celému Západnímu světu) se vládne z redakce New York Times.

Infiltrace armády může být užitečná, ale není podle mého soudu zásadní. V zemích latinského okruhu to ale může být jinak.

Levice také potřebuje „otevřenou společnost“. Principy klasického liberalismu jako svoboda slova, shromažďování či náboženství vytvářejí prostor, ve kterém mohou extrémnější formy levice operovat. Takto se k moci dostali bolševici v Rusku, národní socialisté v Německu i komunisté v Československu. Pokud tento prostor nemají, musí se uchýlit k ozbrojenému boji nebo terorismu. Portugalsko ukazuje, že každý ústupek autoritativního režimu směrem k liberalizaci v jakémkoliv ohledu bude po zásluze potrestán.

Sociální rozklad na prvočinitele

Poslední dobou jakoby se roztrhl pytel se zajímavými příspěvky na pravicové blogosféře a času je, bohužel, příliš málo.

Nick Land přišel s úvahou o atomizaci. Liberalismus, mé oblíbené téma, je pouze jedním z plodů modernity. Dalším je atomizace společnosti, tj. proces, kdy se jednotlivec stává osamocenou jednotkou a zároveň posledním arbitrem všeho. Liberalismus je plodem modernity v politické rovině, atomizace v sociální, kapitalismus v oblasti ekonomické a protestantismus v náboženství.

Všechny tyto ismy mají společný vektor. Jdou stejným směrem, z různých úhlů popisují tutéž skutečnost a pojem „atomizace“ dobře vystihuje její podstatu. Výsledkem procesu atomizace je člověk vysvobozený z pout autority – náboženské, politické a jiné. Čili svobodný a všem ostatním rovný superman.

Protestantismus přinesl svobodu soukromé interpretace Bible, náboženství i svědomí. Kapitalismus přinesl smluvní vztahy a laissez-faire. Metodologický skepticismus a kritický výzkum odboural autoritu v oblasti poznání.

Podstatou procesu atomizace je disent, štěpení původní jednoty a přesouvání těžiště rozhodování do privátní sféry. Takto se jakákoliv autorita stává rukojmím soukromého rozhodování, i když se soukromá osoba vysloví ve prospěch této autority.

Výsledkem je nákupní zóna, kde si lze vybírat cokoliv: náboženství, politickou a sociální příslušnost. V nabídce je i tradicionalismus, extrémní pravičáctví apod., co si kdo vybere. Ano, paradoxně i my, co nějakým způsobem soukromě vystupujeme proti (levicovému) establishmentu, tvoříme disent a tím pádem přispíváme a akcelerujeme proces atomizace.

Atomizace se projevuje nebo lépe řečeno je pomalou sociální dezintegrací. To mimo jiné znamená, že se společnost stává zcela plochou, masovou. Mizí všechny organické instituce, které stály mezi jednotlivcem a státem. Manželství se stalo pouhou smlouvou dvou soukromých osob. Rodina je to, co lidé za rodinu považují. Místo cechů máme odbory, nástroj třídního boje. Oficiálně jsme odbourali aristokracii (neoficiálně tu stále je, a právě proto funguje sociopaticky). Církve se v rámci náboženské svobody staly víceméně soukromými spolky, kde se svoboda svědomí stává symbolem podřízenosti vůči vládnoucímu liberálnímu řádu.

Jak by vypadala neatomizovaná, tedy organická společnost?

Kupodivu výstižný popis lze najít u anarchisty Maxe Stirnera:

Stavovská monarchie (tak budu nazývat absolutní královský majestát, dobu předrevolučních králů) držela jednotlivce v závislosti na mnoha malých monarchiích. Byly zde spolky a stavy jako cechy, šlechta, kněžstvo, měšťanstvo, města, obce. Všude se jednotlivec musel považovat předně za člena těchto malých společností a zcela se podřídit jejímu duchu (esprit de corps) jako svému králi. Pro šlechtice musela znamenat jeho rodina, čest jeho lidí více než on sám. Pouze prostřednictvím jeho korporace, jeho stavu mohl mít jednotlivec vztah k vyšší korporaci, státu – jako v katolicismu jednotlivec jedná s Bohem jedině skrze kněze.

Jak tento popis se čtenářem rezonuje? Možná je to takový lakmusový test, jak moc má člověk liberalismus ještě zažraný pod kůží.

Stirner dále popisuje, jak se s tímto světem organické autority třetí stav vypořádal:

Tomu všemu učinil třetí stav nyní přítrž tím, že se odvážně přestal považovat za stav. Rozhodl se, že už nebude stavem vedle jiných stavů a nebude tak ani nazýván, ale oslavil se a zobecnil se jako „národ“. Tím vytvořil mnohem úplnější a absolutnější monarchii. Celý dříve vládnoucí princip stavů, princip malých monarchií uvnitř velkých, se zhroutil. Proto nelze říci, že Revoluce byla vedena proti prvním dvěma privilegovaným stavům. Byla namířená proti malým monarchiím stavů obecně. Avšak po zničení stavů a jejich despotismu zůstali jednotlivci, osvobození od stavovské nerovnosti, opuštění. Měli nyní opravdu zůstat bez příslušnosti ke stavu, „mimo hru“, bez stavovských závazků a bez jednoty obecně? Nikoliv, neboť třetí stav se prohlásil za národ, aby nezůstal pouhým jedním stavem mezi ostatními, nýbrž aby se stal jediným existujícím stavem. Tímto jediným stavem je národ, „stát“. Čím se jednotlivec nyní stal? Politickým protestantem, protože se dostal do přímého spojení se svým Bohem, státem. Už nebyl, jako aristokrat v království šlechty a jako řemeslník v království cechu, ale jako všichni ostatní znal a uznával pouze jediného pána, stát, jehož služebníci obdrželi stejný čestný titul – „občan“.

Atomizace je to, k čemu uvědomělý liberál směřuje. Chce…

…řád bez šlechty, kněžstva, průmyslových elit a podobných příkladů panství a nerovnosti. Musí se stát jedinou a absolutní bodiniovskou mocí. Proto musí být vykořeněna i veškerá demografická kompozice, ve které by mohl být univerzální Třetí stav rozbit do enkláv a panství.

(komentář bloggera Nulle Terre Sans Seigneur, vřele doporučuju jeho blog Carlsbad1819)

A tak jsme tu, masa jednotlivců tváří v tvář všemocnému státu. Ochraňováni stále novými svobodami, které ale znamenají břemeno pro všechny ostatní a další prostor pro expanzi státu.