Konec polistopadové republiky?

Prozatím poslední poznámka k aktuálnímu dění. V budoucnu bych se rád věnoval abstraktnějším tématům.

Bohumil Pečinka z časopisu Reflex tvrdí, že je „liberální svět poražen, ale na konci je světlo.“ Takto bombasticky se vyjadřuje aspoň obálka (Reflex je jen o málo lepší Blesk), článek uvnitř je o něco realističtější. Ale přeci jen si naivní liberál Pečinka neodpustí alespoň toto:

Končí polistopadová republika ve smyslu typu a tváře. Naopak výsledek voleb neznamená nástup autoritativního režimu, založeného na centralizaci moci a narušení systému brzd a protivah. Ústavněprávně polistopadová republika zatím nekončí.

Škoda, mohla být nějaká legrace. Takový caudillo Okamura-san by byl vděčným tématem pro Zeleného Raoula.

Ale vážně, jaká republika typu a tváře? Má-li Pečinka na mysli klausovské ideologické pojetí politiky jako soupeření dvou velkých stran reprezentujících „pravici“ a „levici“ (pokus přiblížit náš poměrný systém anglosaskému modelu dvou stran?), tak toto pojetí lidé odmítají už velmi dlouho. Viz podpora úřednických vlád a nechuť k ideologicky vypjatým kampaním, které se po volbách plynule přešly do pragmatického sbližování doposud nesmiřitelných ideových protikladů atd.

To je příliš velká zátěž na běžného buržoazního voliče (dnes jsme skoro všichni buržoazní voliči), který jen chce, aby spolu politici vycházeli, moc se nehádali a postavili další školky a hřište a zvedli důchody a dávky atd. Přesně tohle jim zcela neideologický Babiš dává a byl by idiot, kdyby chtěl na současném systému něco zásadního měnit.

Jedině neustálý hon na něj ho může dohnat k něčemu zoufalému, aby ochránil sebe a své majetky. Možná právě tohle je cílem štváčů, aby potom mohli hrozit prstem: „vidíte, my jsme vám to říkali.“ Pod podobným tlakem je i americký prezident, kterého považuju za podobně pragmatického obchodníka, jakým je i Babiš. Zatímco Trump šlape liberálům na jejich ideologická kuří oka, u nás jde spíš o ekonomické zájmy, řekl bych, neboť u nás žádní konzervativci nejsou, jak už jsem několikrát psal.

Ať je to, jak chce (a obrana Babiše, ve kterém Vox Day omylem spatřoval českého nacionalistu, není mým cílem), i Pečinka uznává, že demokracie u nás nekončí. Ani konec liberalismu není nikde v dohledu, což už si Pečinka zřejmě nemyslí.

To nejlepší nakonec, jak se říká. Je-li centralizace moci typickým znakem autoritativního režimu, pak právě v takovém žijeme, neboť centralizace moci provází liberální režimy od jejich vzniku. A systém brz a protivah (Američany tolik oblíbené „checks and balances“) slouží spíš k tomu, aby tento proces nic zásadního nenarušilo.

Když pravice neví, co dělá pravice

Řekněme,že jsem naivní reakcionář, který se zrovna včera vylíhnul, a chtěl bych ve volbách podpořit konzervativní myšlenky. Přirozeně bych se obrátil na české pravicové strany. Které to jsou?

ODS, TOP09 a KDU-ČSL jsou tři etablované, mainstreamové, strany obecně považované za pravicové.

Jsou tyto strany skutečně pravicové? Soudě podle volebních plakátů, které slibují snížení daní, snížení byrokracie a větší svobodu, nikoliv. Ano, otřepaný fetiš české pravice už je tu zas, ale řekněme, že se jako novopečený reakcionář nesmířím s pouhými plakátovými slogany.

Protože rodina je základ státu, podíval bych se na to, jakým způsobem chtějí tyto strany podpořit rodinu. Očekával bych, že najdu něco o zákazu potratů, zpřísnění rozvodového režimu, zrušení registrovaného partnerství, daných úlohách muže a ženy v rámci rodiny a dalších patriarchálních evergreenů, co brání jejímu rozkladu. Co naše pravice v tomto ohledu nabízí?

Nejliberálnější je samozřejmě ODS. Její program je téměř čistě ekonomický, včetně tzv. podpory rodin, která se redukuje na pouhé dávky, úlevy na dani apod. Kdyby rodina závisela pouze na tom, musela by být Západní civilizace pilířem rodinných hodnot a vzorem rodinného života. Jenže člověk není jenom homo economicus. ODS stále působí dojmem, že střet pravice s levicí vnímá jako boj mezi kapitalismem a socialismem (část české společnosti patrně věří na scestnou myšlenku, že pravice rovná se svoboda, privatizace a kapitalismus, zatímco levice rovná se byrokracie, zestátňování a socialismus). Kdysi se možná profilovala jako strana liberálně-konzervativní. Ty časy jsou pryč a s nimi i všechny stopy po konzervatismu. Neříkám, že v jejím programu není nic rozumného nebo potřebného. Jen tam není nic konzervativního, natož kontrarevolučního. Ale co čekat od strany, která má v názvu „občanská“.

Jsou na tom zbývající, údajně křesťanské strany v tomto ohledu lépe? Spíš ne.

TOP09 nemá v programu o rozvodovosti nebo potratech ani slovo. Zato se tu dočteme, že „se ženy nesmí dostávát do situace náročné volby, zda mít děti nebo budovat kariéru.“ Podpora vzniku služeb péče o nejmenší děti se taky nedá označit jako konzervativní opatření (přesun péče o děti do rukou k tomu vyškolených odoborníků je typická progresívní politika).

Ani KDU-ČSL neudělá se svým programem žádnou díru do světa. Pro rodiny tu vidím hlavně finanční pobídky a úlevy. Opět ani slovo o potratech, což u explicitně křesťanské strany překvapuje (možná to mají někde jinde nebo malým písmem v poznámce pod čarou, aby neznepokojovali nekřesťanské voliče). Ani slovo proti rozvodové politice či tzv. registrovaným partnerstvím. Nu, to už jsou zřejmě zavedené věci a na ty „konzervativní“ politik nesahá.

Ač to zdaleka není všechno, stačí to ke konstatování, že současná pravice je tak nepokrytě liberální, že i naivní reakcionář jen marně hledá alespoň stopy něčeho konzervativního.

Česká pravice se tváří jako umírněná, konzervativní a rozumná a právě takové voliče se snaží oslovit. Problém je, že jejím cílem není eliminovat levičácké výstřelky, ale postupně je absorbovat a učinit je přístupnými umírněnému, konzervativnímu a rozumnému voliči, kterému by jinak byly zcela cizí a odporné. Za mořem se pro tuto specifickou funkci „pravice“ vžil velice výstižný výraz cuckservative.

U nás se podobně malebného výrazu zřejmě nedočkáme, protože autentický kontrarevoluční konzervatismus či reakce nikomu nechybí.

Naše fobie

Marek Švehla se v Respektu 38/2017 zamýšlí nad fenoménem islamofobie v Česku. Prý to začalo uskupením Islám v ČR nechceme, které vzniklo před osmi lety na Facebooku. Facebook později tento účet zablokoval. Švehla dále mapuje, kolik o této skupině vyšlo o textů v českých médiích a jak se prý její rétorika postupně stala postojem běžného občana Česka vůči Islámu, včetně politiků jako Zeman nebo Sobotka.

Hlavně ten Sobotka bolí, protože Švehla končí článek slovy:

Sobotka měl možnost potvrdit pověst Evropana, stoupence civilizace, kde se lidé nedělí podle toho, jakému bohu věří, a kde slovo solidarita nesignalizuje povahovou slabost, ale sílu.

Sobotka namísto toho zaujal „zemanovskou“ pozici: nesnášenlivost a nedostatek občanského principu, které neskončí jenom u muslimů.

Zaprvé, Česko už dlouho není zemí nakloněnou náboženství. Islám v tomto ohledu není vyjímkou a platí to tím spíš, že je nám civilizačně i kulturně cizí. Vznik jakési facebookové skupiny je důsledkem tohoto postoje, nikoliv jeho příčinou.

Zadruhé, liberálové standardně přehlížejí, překrucují nebo popírají fakta o Islámu: teroristické útoky posledních páchají převážně islamisté, za zvýšenou kriminalitu v zemích, které přijaly uprchlíky, převážně mohou také muslimové. To jsou legitimní důvody, proč do Evropy nepouštět další uprchlíky.

Zatřetí, slovo „solidarita“ používá Švehla poněkud zvláštním způsobem. Podle něj zřejmě jediný způsob, jak vyjádřit solidaritu s někým trpícím, je vpustit ho do svého domu a dát mu vše, co mu osud upřel. Chudáci liberálové. My, křesťané, máme povinnost soucitu s bližním, almužen atd., ale takto tvrdou povinností vázaní nejsme.

Možná máme morální povinnost uprchlíkům pomoci, ale určitě nemáme povinnost zaopatřovat jim nový domov v našich zemích.

Začtvrté, Švehla si poněkud úsměvně není vědom vlastní „nesnášenlivosti“, když útočí na Zemanovu „nesnášenlivost“. Záměrně píšu nesnášenlivost v uvozovkách, protože je to samozřejmě hloupost. Zeman nechce Islám v Česku, Švehla nechce Zemana prezidentem a Vavák nechce ani liberála Švehlu, ani liberála Zemana. Taková je přirozenost politiky, včetně toho, že Vavák tahá za nejkratší část pomyslného provazu.

Tím se dostávám k základnímu problému celého článku. Liberálové slepě věří, že jejich tzv. občanský princip může být jakýmsi metaprincipem, který „zastřeší“ všechny ostatní principy. Nedokážou pochopit, že muslimové i křesťané (ponechme prozatím stranou liberální křesťany vyznávající principy občanské společnosti) mají vlastní principy, které jsou v rozporu s principy liberalismu a kterých se nemohou vzdát, aniž by přestali být skutečnými muslimy nebo křesťany. Islám, ani křesťanství nejsou jenom soukromou, nýbrž i společenskou volbou.

Je ironické, že si liberálové nejsou vědomi svého pokrytectví, když autoritativně vynucují svoje pojetí svobody (např. rušením facebookových skupin), zatímco se skrz prsty dívají na ty, kteří vynucují zase to svoje. Ať už jsou to zemanovci, muslimové nebo křesťané.

A mimochodem, slovo Evropan ještě nedávno znamenalo stoupence křesťanské civilizace, nikoliv té, kde se lidé nedělí podle toho, jakému bohu věří. Je smutné, že takový nesmysl (a navíc lež) je základem naší současné civilizace.