(Ne)svobodná společnost

Jestliže svoboda nemůže být cílem vlády, mohou vůbec existovat svobodné země? Je snad svobodný svět, jehož jsme součástí, pouhou chimérou?

Svobodné země neexistují. Ani nesvobodné.

Společenská realita je přirozeně politická. Libertariáni, kteří vidí politiku jako zlo, mají často problém to pochopit. Politická znamená, že ve společnosti spolu soupeří různé koncepce, jak by měla společnost vypadat, fungovat, kam by měla směřovat atd. Koncepce, která převáží, je následně vynucována formálními i neformálními politickými prostředky: politickými rozhodnutími, soudy, policií, ostrakizmem, tlakem veřejného mínění atd.

To znamená, že něco je dovoleno a něco zakázáno. Jestliže se např. zakáže kouření na veřejných místech, pak se kuřáci budou cítit omezeni a budou považovat takovou společnost za nesvobodnou. Naopak pro lidi, kteří považují kouř za škodlivý, to bude znamenat větší svobodu.

V tomto bodě lze celou věc zkomplikovat utilitaristickými úvahami o co největší svobodě pro co největší počet lidí apod. Zaprvé, nejsem utilitarista, a zadruhé, takové úvahy nepředstavují protiargument.

Znamená to tedy, že není rozdíl mezi USA a Severní Koreou?

První je jistě lepší země než druhá, ale obě jsou v mnoha ohledech nesvobodné. Jinak řečeno, je k ničemu hovořit o svobodných či nesvobodných zemích. Svoboda je bůžek, který se těžko nechává spoutat.

Existují dobré a špatné společnosti a existují společnosti, kde lidé více či méně souhlasí s politikou své vlády.

Advertisements

Království nebeské

Nejde o žádnou horkou novinku, takže pár spoilerů snad neuškodí. Tento Scottův film jsem už kdysi viděl a nedávno, po mnoha letech, jsem ho shlédl znovu, tentokrát v režisérském sestřihu.

Musím konstatovat, že Království nebeské je silně protikřesťanský film. A vlastně to ani není film historický, protože hlavní postavy v něm jednají a myslí jako příslušník Okcidentu z počátku 21. století.

Ilustruji to na několika okomentovaných příkladech.

Nejprve se z úvodních titulků dozvíme, že Evropa ve 12. století bylo strašné místo, plné chudoby, útisku a bigotních lidí. Nu, podle whigovské či marxistické teorie dějin ani jiné být nemohlo. Světlým zítřkům musí předcházet temné včerejšky.

Nápis na trámu v Balianově kovárně říká:

Jakým mužem by muž byl, kdyby neučinil svět lepším.

Zdá se to nevinné, ale není. Zapomeňte na Boha a jeho varování, že království Boží není z tohoto světa. Je potřeba ho učinit již tady na zemi. Humanismus klepe na dveře, ale ještě musí pár století počkat.

Bailianův otec Godfrey zasvěcuje svého syna (a diváka) do hlavní myšlenky křižáckého království v Jeruzalémě. Hrdinův úkol je tedy jasný. Bude bojovat za nastolení nového, lepšího řádu.

Království svědomí. Lidé tam nejsou tím, čím se narodili, ale tím, co mají v sobě.

Králova vdaná sestra je taky pěkné kvítko. Balianovi vysvětlí, že omývání tváře není cizoložství, ale divák (i Bailian, myslím) pochopí, že tento hřích na sebe nenechá dlouho čekat. Ostatně proč ne, když Sibylla věří, že…

Přikázání nejsou pro lidi, jako jsme my.

Neblahé důsledky takového přesvědčení se ukážou i později, když už jako královna matka vezme do rukou život svého malomocného syna. Je to sice pochopitelné, ale těžko omluvitelné.

Ale k veselejším záležitostem. Templáři jsou líčeni jako banda krvežíznivých fanatických hrdlořezů, kteří nemají nic jiného na práci než přepadat muslimské karavany. Titíž rytíři, co se zavázali je chránit.

Se svou troškou do mlýna přispěl i Balianův přítel Špitálník.

Svatost spočívá ve správném jednání ve prospěch těch, kdo se nemohou sami bránit.

Ano, ano, správné jednání. Co záleží na náboženských dogmatech, víře apod. Čin má přednost před kontemplací, vůle před rozumem.

Špitálník poté udeří ještě jednou.

Muslimové nazapomenou, co jsme tu těch 100 let prováděli. Neměli by zapomenout!

Bez komentáře.

A konec filmu už ani neskrývá nenávist k náboženství za bonmoty. Vysoký církevní hodnostář, snad přímo jeruzalémský patriarcha, líčený jako zbabělý, bigotní pletichář, tu slouží jako fackovací panák za celé křesťanství. Prostě typický untermensch. Právě k němu směřuje Balianova sarkastická poznámka, že se od něho o náboženství mnohému naučil.

A tak by se dalo pokračovat dál, ale myslím, že už to stačí. Řekl bych, že král Kazisvět, hlava pomazaná byl o moc roztomilejší představitel starého řádu než všichni Scottovi Lusignanové dohromady. Politická agitka může být i zábavnější.

Konec demokracie nebo svobody?

Zavedení EET působí našim hostinským vrásky na čele. Nedávno si nám jeden barman stěžoval, že je to konec demokracie. Samozřejmě přeháněl. Takovou radost mi soudruzi asi jen tak neudělají.

Přiznám se, že mě otázka elektronických pokladen vůbec nezajímá. Legitimní autorita jistě má právo něco takového zavést. Zda je to moudré a přinese to požadovaný výsledek (lepší výběr daní), je věc druhá.

Ten „konec demokracie“ mě poněkud zarazil. Chápu, že díky souslovím „svobodné volby“, „svoboda a demokracie“ či „liberální demokracie“ spousta lidí vnímá demokracii jako synonymum svobody. Nicméně to tak není a v tomto případě mi slovo „svoboda“ připadá příhodnější. Naprosto rozumím tomu, že dotyčný vnímá nový zákon jako útok na svoji svobodu. Znamená to pro něj víc práce a větší náklady. Ale demokracie tím netrpí.

Mám vůči demokracii své výhrady. Moderní forma zastupitelské demokracie se všeobecným hlasovacím právem je ztracený případ. Je to forma vlády přímo šitá na míru liberalismu.

Existují i neliberální formy demokracie. V současnosti mezi takové patří zřejmě Singapur. V minulosti to byly antické demokracie. Ačkoliv bych preferoval spíš katolickou monarchii, katolická neliberální demokracie by také byla snesitelnou formou vlády.

Demokracie je především procedura. Se svobodou nemá nic společného. Je to pokus přenést rozhodování, autoritu z chybující lidské bytosti na neosobní a údajně neutrální proces. Tím se autorita stává neosobní a v konečném důsledku nelidskou.

Naneštěstí je konec demokracie i svobody zatím v nedohlednu.