Pohádková normalizace

Čirou náhodou jsem narazil na tuto recenzi pohádky Nejlepší přítel. S autorem se shodnu na tom, že to nebyla špatná pohádka. Zato recenze samotná mi připadá jak z jiného světa. Především tohle:

Zásadní roli hraje skutečnost, že české pohádky nevznikají pro děti. Jsou zcela odtržené od jejich zájmů i světa a neplní úlohu seznamování se společností ani s jejími nástrahami. Místo toho jsou nostalgickým útočištěm pro jejich rodiče.

Přežívá v nich normalizační uspořádání patriarchální společnosti, kdy muži bojují se zlem a ženy potřebují být zachraňovány/provdávány, přičemž cení se především bezmezná důvěra v magickou autoritu kolektivních pravd.

Pohádky zarputile odolávají jakékoliv „politické korektnosti“, tedy genderovým diskuzím a kritice stereotypního vnímání světa – všem věcem, jež značná část populace považuje za špatné a škodlivé. Pro tuto část Česka jsou pohádky poslední pevnost „normálního světa“.

Tyto odstavce prezentují jednu perlu za druhou. Patriarchální uspořádání je projevem normalizace? Nebo normalizace projevem patriarchátu? To druhé by dávalo větší smysl, protože normalizace představovala autoritativně vynucovaný návrat k původní bolševické myšlence diktatury proletariátu.

Nicméně, že by se normalizace vyznačovala patriarchálními ctnostmi? To se mi příliš nezdá, vzhledem k vřelému vztahu komunistů k boji za osvobození ženy z jařma tradiční patriarchální rodiny. Možná měl autor na mysli to, jak předseda nabídl ruku své dcery a půl JZD statečnému princi, který skolí strašlivého netvora Jóžina (z bažin). Nu, po takové feudální „normalizaci“ bych hrábnul všema deseti.

A co si mám představit pod magickou autoritou kolektivních pravd? Pokud tím autor míní tradiční, osvědčené, milionkrát vyzkoušené a funkční patriarchální uspořádání, ve kterém každé pohlaví má svou biologicky i sociálně danou nezastupitelnou roli, tak tomu, jakožto osoba obdařená zdravím selským rozumem, důvěřuju taky.

Politická korektnost znamená podle autora genderové diskuze a kritiku stereotypního vnímání světa. Fascinující. Nicméně ve stereotypní realitě tohoto světa je politická korektnost autoritativním uplatňováním liberalismu a jeho „pravd“. Jinak to ani být nemůže!

Nejde totiž o to, že je liberalismus zaváděn autoritativně. Nejsem libertarián, aby mi tohle vadilo. Vadí mi to, že je liberalismus nekoherentní politická filozofie a jeho prosazování se rovná jednání šílence.

Ještě pár poznámek k dalšímu textu.

Proč by měly pohádky seznamovat dítě se společností? V jistém odvozeném smyslu snad ano, ale především dítě seznamují se základní metafyzickou a etickou realitou našeho života: jsme nesmrtelné duše obdařené svobodnou vůlí, můžeme proto volit mezi dobrem a zlem a jednou budeme za své činy souzeni. Tento úkol plní pohádka Nejlepší přítel docela dobře, řekl bych.

Je dobrý film takový, který má nápaditý scénář nebo styl? Otázka je, co znamená „nápaditý“? Pokud to znamená porušovat základní pravidla žánru, osvědčený zavedný řád nebo dokonce společenská tabu, pak čím méně „nápaditosti“, tím lépe. Kromě toho, když má haiku přesně sedmnáct slabik, není příliš nápadité porušit pravidla a vytvořit verš s osmnácti. Jde spíš o autorskou lenost neschopnou popasovat se s danými pravidly.

Atd.

Vcelku chápu povzdechnutí liberála nad skutečností, že má větší část Čechů zpátečnické tendence, volí Zemany a Babiše a nepřijímá genderovou stupiditu a jiné výstřelky Modernity s dostatečným nadšením. Alespoň někdo si uchovává poslední zbytky zdravého rozumu. Otázka je, jak dlouho. Předpokládám, že do té doby, než se začnou vysílat politicky korektní pohádky.

Reklamy

Méně byrokracie?

Jako pravicově liberální strana chce ODS mimo jiné snižovat počet úředníků. Volební slogan „méně byrokracie, více svobody“ dopomohl této straně k relativnímu úspěchu ve volbách. Konečně proč ne? Nikdo nemá rád nekonečné papírování, nekonečné zástupy úředníků na úřadech a nekonečné fronty u jejich kanceláří. Přesto si myslím, že je tato snaha předem odsouzena k nezdaru, stejně jako další evergreeny pravicových liberálů (nízké daně, svoboda podnikání atd.).

Problém je v tom, že realita moderního státu (navíc v rámci moderního superstátu typu EU) se bez početného úřednictva neobejde. Základní parametry moderního státu se přes všechny sliby politiků nijak zvlášť nemění a pravděpodobně měnit nemohou. Silné úřednictvo je jedním z těchto parametrů. Podívejme se ve zkratce na genezi moderního státu.

Autorita moderního státu je víceméně monolitická, tzn. moderní stát uzurpuje veškerou autoritu pro sebe. To je důsledek liberalismu, ale liberalismus v tomto případě nebyl iniciátorem. Zrození moderního státu lze připsat na vrub absolutistickým panovníkům novověku.

Za všechny uveďme „krále Slunce“, Ludvíka XIV., proslaveného výrokem „stát jsem já“, za jehož panování přecházela moc do rukou civilních úředníků. Král totiž nemůže vládnout sám a je-li třeba se vypořádat s odbojnou šlechtou, je po ruce třetí stav, z jehož neurozených řad lze rekrutovat věrné královské úředníky. Aspoň do té doby, než se nový byrokratický aparát dostatečně konsoliduje a osvícení „filozofové“ se začnou ptát: nepotřebujeme šlechtu, tak na co potřebujeme krále? Víme, jak třetí stav vyřešil tuto otázku v praxi.

O 200 let později má státní aparát pod kontrolou většinu agendy, která dříve spadala do kompetence otců, podnikatelů, cechů, šlechty, kléru i samotného krále. Zrodil se moderní stát, moloch řízený neosobním byrokratickým aparátem, v jehož čele stojí synové a dcery třetího stavu vybíraní při pravidelně se konající veřejné liturgii, jejíž lex credendi je liberalismus.

Tak masívní řízení „všeho“ se neobejde bez byrokracie. Byrokracie v liberálním státě nesmí nikoho upřednostňovat či privilegovat, protože všichni jsou si rovni před zákonem. Byrokracie nemůže a nesmí vládnout, protože třetí stav nemůže vládnout nad třetím stavem. Nad třetím stavem může vládnout pouze zákon. A to neosobní, psaný zákon, počínaje ústavou, konče předpisy místního úřadu. Byrokracie proto musí být neosobní a musí sloužit. Sloužit zákonu samozřejmě. Musí být neosobním a nestranným služebníkem-vykonavatelem zákona.

Pokud ODS skutečně chce méně byrokracie, musí chtít osobní vládu, tj. autoritu vykonávanou skutečnými, chybujícími a nedokonalými lidmi, kteří uplatňují svou moc svým vlastním osobitým způsobem. Musela by připustit, že v takovém uspořádání existují přiznaná stavovská privilegia, že otcové jsou skutečné hlavy rodin a že rovnost před zákonem již nadále neexistuje, protože není pouze jeden zákon. Jinými slovy ODS by musela uznat, že projekt zvaný liberalismus selhal.

Tak daleko ale ODS nechce a nemůže zajít. Koneckonců je to Občanská Demokratická Strana, nikoliv Poddanská Aristokratická Strana.