Sociální rozklad na prvočinitele

Poslední dobou jakoby se roztrhl pytel se zajímavými příspěvky na pravicové blogosféře a času je, bohužel, příliš málo.

Nick Land přišel s úvahou o atomizaci. Liberalismus, mé oblíbené téma, je pouze jedním z plodů modernity. Dalším je atomizace společnosti, tj. proces, kdy se jednotlivec stává osamocenou jednotkou a zároveň posledním arbitrem všeho. Liberalismus je plodem modernity v politické rovině, atomizace v sociální, kapitalismus v oblasti ekonomické a protestantismus v náboženství.

Všechny tyto ismy mají společný vektor. Jdou stejným směrem, z různých úhlů popisují tutéž skutečnost a pojem „atomizace“ dobře vystihuje její podstatu. Výsledkem procesu atomizace je člověk vysvobozený z pout autority – náboženské, politické a jiné. Čili svobodný a všem ostatním rovný superman.

Protestantismus přinesl svobodu soukromé interpretace Bible, náboženství i svědomí. Kapitalismus přinesl smluvní vztahy a laissez-faire. Metodologický skepticismus a kritický výzkum odboural autoritu v oblasti poznání.

Podstatou procesu atomizace je disent, štěpení původní jednoty a přesouvání těžiště rozhodování do privátní sféry. Takto se jakákoliv autorita stává rukojmím soukromého rozhodování, i když se soukromá osoba vysloví ve prospěch této autority.

Výsledkem je nákupní zóna, kde si lze vybírat cokoliv: náboženství, politickou a sociální příslušnost. V nabídce je i tradicionalismus, extrémní pravičáctví apod., co si kdo vybere. Ano, paradoxně i my, co nějakým způsobem soukromě vystupujeme proti (levicovému) establishmentu, tvoříme disent a tím pádem přispíváme a akcelerujeme proces atomizace.

Atomizace se projevuje nebo lépe řečeno je pomalou sociální dezintegrací. To mimo jiné znamená, že se společnost stává zcela plochou, masovou. Mizí všechny organické instituce, které stály mezi jednotlivcem a státem. Manželství se stalo pouhou smlouvou dvou soukromých osob. Rodina je to, co lidé za rodinu považují. Místo cechů máme odbory, nástroj třídního boje. Oficiálně jsme odbourali aristokracii (neoficiálně tu stále je, a právě proto funguje sociopaticky). Církve se v rámci náboženské svobody staly víceméně soukromými spolky, kde se svoboda svědomí stává symbolem podřízenosti vůči vládnoucímu liberálnímu řádu.

Jak by vypadala neatomizovaná, tedy organická společnost?

Kupodivu výstižný popis lze najít u anarchisty Maxe Stirnera:

Stavovská monarchie (tak budu nazývat absolutní královský majestát, dobu předrevolučních králů) držela jednotlivce v závislosti na mnoha malých monarchiích. Byly zde spolky a stavy jako cechy, šlechta, kněžstvo, měšťanstvo, města, obce. Všude se jednotlivec musel považovat předně za člena těchto malých společností a zcela se podřídit jejímu duchu (esprit de corps) jako svému králi. Pro šlechtice musela znamenat jeho rodina, čest jeho lidí více než on sám. Pouze prostřednictvím jeho korporace, jeho stavu mohl mít jednotlivec vztah k vyšší korporaci, státu – jako v katolicismu jednotlivec jedná s Bohem jedině skrze kněze.

Jak tento popis se čtenářem rezonuje? Možná je to takový lakmusový test, jak moc má člověk liberalismus ještě zažraný pod kůží.

Stirner dále popisuje, jak se s tímto světem organické autority třetí stav vypořádal:

Tomu všemu učinil třetí stav nyní přítrž tím, že se odvážně přestal považovat za stav. Rozhodl se, že už nebude stavem vedle jiných stavů a nebude tak ani nazýván, ale oslavil se a zobecnil se jako „národ“. Tím vytvořil mnohem úplnější a absolutnější monarchii. Celý dříve vládnoucí princip stavů, princip malých monarchií uvnitř velkých, se zhroutil. Proto nelze říci, že Revoluce byla vedena proti prvním dvěma privilegovaným stavům. Byla namířená proti malým monarchiím stavů obecně. Avšak po zničení stavů a jejich despotismu zůstali jednotlivci, osvobození od stavovské nerovnosti, opuštění. Měli nyní opravdu zůstat bez příslušnosti ke stavu, „mimo hru“, bez stavovských závazků a bez jednoty obecně? Nikoliv, neboť třetí stav se prohlásil za národ, aby nezůstal pouhým jedním stavem mezi ostatními, nýbrž aby se stal jediným existujícím stavem. Tímto jediným stavem je národ, „stát“. Čím se jednotlivec nyní stal? Politickým protestantem, protože se dostal do přímého spojení se svým Bohem, státem. Už nebyl, jako aristokrat v království šlechty a jako řemeslník v království cechu, ale jako všichni ostatní znal a uznával pouze jediného pána, stát, jehož služebníci obdrželi stejný čestný titul – „občan“.

Atomizace je to, k čemu uvědomělý liberál směřuje. Chce…

…řád bez šlechty, kněžstva, průmyslových elit a podobných příkladů panství a nerovnosti. Musí se stát jedinou a absolutní bodiniovskou mocí. Proto musí být vykořeněna i veškerá demografická kompozice, ve které by mohl být univerzální Třetí stav rozbit do enkláv a panství.

(komentář bloggera Nulle Terre Sans Seigneur, vřele doporučuju jeho blog Carlsbad1819)

A tak jsme tu, masa jednotlivců tváří v tvář všemocnému státu. Ochraňováni stále novými svobodami, které ale znamenají břemeno pro všechny ostatní a další prostor pro expanzi státu.

Liberál Halík

Na Tomáše Halíka slýchám pět chválu i hanu. Je to beze sporu výrazná osobnost českého veřejného života, nicméně nikdy jsem nečetl žádnou jeho knihu, ani jsem se nijak nezajímal o jeho názory.

Nedávno jsem čirou náhodou narazil na tento článek a musím konstatovat, že Tomáš Halík je typickým příkladem liberálního katolíka. Takových je bohužel v dnešním světě plno.

Pokusím se okomentovat několik citátů.

Sekularizace znamenala nikoliv popření, ale spíš absorbování mnoha myšlenek křesťanství do nového společensko-kulturního kontextu.

Snažil jsem se najít nějaký význam této věty, který by alespoň vzdáleně připomínal historickou či současnou realitu. Hlavními myšlenkami křesťanství jsou Bůh, Jeho vtělení a příslib spásy. Ty v naší sekulární společnosti postrádám. Modernita sesadila Boha z trůnu a na Jeho místo dosadila člověka. Láska k člověku je nic, jestliže chybí láska k Bohu, pokud má důstojný pán na mysli toto (byť nevidím, že bychom my, moderní lidé nějak víc milovali člověka než naši dědové).

Po moderní sekulární společnosti přichází doba postmoderní a postsekulární, v níž světová náboženství začínají hrát opět nové – a velmi důležité – role v rámci radikální plurality vznikající globální společnosti. Budoucí podobu a roli křesťanství lze nyní jen uhadovat…

Jaká budoucí podoba křesťanství? Křesťanství má jedinou podobu a tou je Katolická církev. Její role je také jen jediná: vést lidi ke spáse. Jak by se toto mohlo změnit? A co je to doba „postsekulární“?

Církev … by měla zakládat ohniska, podobná tehdejším benediktinským klášterům, která by „novým Evropanům“ předávala nejlepší hodnoty naší tradice, včetně oněch hodnot tolerance a svobody svědomí, k nimž se sama církev těžce dopracovávala po řadu století.

Takže Církev „dospěla“ až s příchodem moderní společnosti? Nebo jak to mám chápat? Proč zdůrazňuje toleranci a svobodu svědomí? To jsou zásady, které uznává i spousta ateistů. K čemu je pak potřeba Církev? Proč nehovoří o spáse duší?

Tolerance sama o sobě není hodnota. Tolerance dává smysl pouze jako projev prozíravosti nebo velkorysosti tam, kde by mohl tvrdý přístup vyvolat ještě větší zlo.

A svoboda svědomí? Jistě, Církev zakazuje (a vždy zakazovala – není to netolerantní?) násilné obracení na víru, ale to podle mého soudu ještě neznamená svobodu svědomí, leda ve velmi omezeném smyslu. O náboženské svobodě jsem už psal. Svoboda svědomí trpí stejnými problémy. Příroda nemá ráda vakuum, a proto ho co nejrychleji vyplní nějakým obsahem. Stejně tak svoboda svědomí je čistým papírem, který si jedinec velice rychle vyplní obsahem, který mu nejvíc vyhovuje. Netřeba dodávat, že často v rozporu s danými Božími přikázáními.

Dnešní odpůrci humanisticko-demokratické tradice Masaryka a Havla se nejdřív pokoušeli udělat z pojmů pravda, láska a čest směšná či sprostá slova…

Z mého pohledu je humanisticko-demokratická tradice v rozporu s křesťanstvím i s racionálním uspořádáním společnosti.

Asi není zcela spravedlivé soudit na základě jediného rozhovoru, ale nemyslím si, že bych po prostudování celého Halíkova díla dospěl k jinému názoru. Tomáš Halík je možná zdatný teolog, má charisma, pastorační úspěchy a dokáže oslovit určitý typ lidí, nicméně já vidím politického liberála. A liberalismus a katolicismus považuju za neslučitelné.