Naše fobie

Marek Švehla se v Respektu 38/2017 zamýšlí nad fenoménem islamofobie v Česku. Prý to začalo uskupením Islám v ČR nechceme, které vzniklo před osmi lety na Facebooku. Facebook později tento účet zablokoval. Švehla dále mapuje, kolik o této skupině vyšlo o textů v českých médiích a jak se prý její rétorika postupně stala postojem běžného občana Česka vůči Islámu, včetně politiků jako Zeman nebo Sobotka.

Hlavně ten Sobotka bolí, protože Švehla končí článek slovy:

Sobotka měl možnost potvrdit pověst Evropana, stoupence civilizace, kde se lidé nedělí podle toho, jakému bohu věří, a kde slovo solidarita nesignalizuje povahovou slabost, ale sílu.

Sobotka namísto toho zaujal „zemanovskou“ pozici: nesnášenlivost a nedostatek občanského principu, které neskončí jenom u muslimů.

Zaprvé, Česko už dlouho není zemí nakloněnou náboženství. Islám v tomto ohledu není vyjímkou a platí to tím spíš, že je nám civilizačně i kulturně cizí. Vznik jakési facebookové skupiny je důsledkem tohoto postoje, nikoliv jeho příčinou.

Zadruhé, liberálové standardně přehlížejí, překrucují nebo popírají fakta o Islámu: teroristické útoky posledních páchají převážně islamisté, za zvýšenou kriminalitu v zemích, které přijaly uprchlíky, převážně mohou také muslimové. To jsou legitimní důvody, proč do Evropy nepouštět další uprchlíky.

Zatřetí, slovo „solidarita“ používá Švehla poněkud zvláštním způsobem. Podle něj zřejmě jediný způsob, jak vyjádřit solidaritu s někým trpícím, je vpustit ho do svého domu a dát mu vše, co mu osud upřel. Chudáci liberálové. My, křesťané, máme povinnost soucitu s bližním, almužen atd., ale takto tvrdou povinností vázaní nejsme.

Možná máme morální povinnost uprchlíkům pomoci, ale určitě nemáme povinnost zaopatřovat jim nový domov v našich zemích.

Začtvrté, Švehla si poněkud úsměvně není vědom vlastní „nesnášenlivosti“, když útočí na Zemanovu „nesnášenlivost“. Záměrně píšu nesnášenlivost v uvozovkách, protože je to samozřejmě hloupost. Zeman nechce Islám v Česku, Švehla nechce Zemana prezidentem a Vavák nechce ani liberála Švehlu, ani liberála Zemana. Taková je přirozenost politiky, včetně toho, že Vavák tahá za nejkratší část pomyslného provazu.

Tím se dostávám k základnímu problému celého článku. Liberálové slepě věří, že jejich tzv. občanský princip může být jakýmsi metaprincipem, který „zastřeší“ všechny ostatní principy. Nedokážou pochopit, že muslimové i křesťané (ponechme prozatím stranou liberální křesťany vyznávající principy občanské společnosti) mají vlastní principy, které jsou v rozporu s principy liberalismu a kterých se nemohou vzdát, aniž by přestali být skutečnými muslimy nebo křesťany. Islám, ani křesťanství nejsou jenom soukromou, nýbrž i společenskou volbou.

Je ironické, že si liberálové nejsou vědomi svého pokrytectví, když autoritativně vynucují svoje pojetí svobody (např. rušením facebookových skupin), zatímco se skrz prsty dívají na ty, kteří vynucují zase to svoje. Ať už jsou to zemanovci, muslimové nebo křesťané.

A mimochodem, slovo Evropan ještě nedávno znamenalo stoupence křesťanské civilizace, nikoliv té, kde se lidé nedělí podle toho, jakému bohu věří. Je smutné, že takový nesmysl (a navíc lež) je základem naší současné civilizace.

Reklamy

Neúspěšný odpal

Erik Tabery, šéfredaktor Respektu se v editorialu čísla 15/2017 snaží odpálkovat útok Petra Fischera (filozof, novinář, šéfredaktor stanice Vltava) na Respekt jako hlásnou troubu liberalismu.

Netuším, jaké politické názory zastává pan Fischer, ani si nemyslím, že svou kritikou udeřil hřebíček na hlavičku, ale to není v tuto chvíli podstatné. Chci jen reagovat na některé problematické věci z Taberyho článku v rámci mého mapování liberalismu a liberálního myšlení.

Fischer prý nenabízí žádnou alternativu. To je možné, ale on nemusí žádnou alternativu předkládat. Úplně stačí ukázat, že liberalismus je nesmyslný a tudíž v praxi neudržitelný.

Dále Tabery nechápe, proč Fischer žádá po druhých, aby ztratili důvěru v liberální společnost jako on. Opět nevím, jestli to skutečně po někom žádá. Ale především je to nesmysl. Proč by se Fischer neměl snažit přesvědčit ostatní o svém objevu? Když je to navíc novinář a filozof. A zejména když má pravdu!

Chápu, že je to věc, která místní liberální konsenzus ohrožuje. A chápu, že Tabery nechce Fischerovi brát možnost šířit své názory, ale na druhou stranu mu není pohodlné, že je říká. Problém se svobodou slova, jednoho z pilířů liberalismu.

Liberálovi je jasné, že svoboda slova má své meze. To je naprosto v pořádku. Svoboda slova by neměla útočit na liberální konsenzus. Problém je, že to znamená, že se liberalismus v tomto ohledu nijak neliší od jiných politických systémů. Ve všech jsou věci, které je nežádoucí říkat, byť se jejich obsah samozřejmě liší.

Erik Tabery mluví o lidské svobodě, ale má na mysli liberální svobodu pro liberály. Není to křesťanská svoboda pro křesťany či islámská svoboda pro muslimy.

Levičácká demagogie

Je úsměvné i smutné zároveň sledovat levičáckou propagandu v akci.

V Respektu 11/2017 se dočteme, že cizinci ve skutečnosti spáchají v naší zemi 9% trestných činů, zatímco my Češi odhadujeme jejich zločinnost na 29%. Sklon přehánět mají především osoby s nižším vzděláním a ti, co požadují přísné tresty.

Vzkaz je jasný. My Češi jsme xenofobové. Sami nejsme nijak bezúhonní, ale snažíme se vinu svalovat na (většinou) poctivě pracující cizince. A podle očekávání jsou u hlupáků a nevzdělanců předsudky nejsilnější.

Letmo jsem mrknul na údaje o počtu cizinců u nás. Je jich něco přes 4% Čili zločinnost cizinců je zhruba dvojnásobná ve srovnání se zločinností domorodců. Z toho by byl taky pěkný titulek, ale pochybuji, že by ho Breptšpek otiskl.

Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, protože žádné z těchto čísel nic moc nedokazuje. Xenofobie je určitě rozumnější předsudek než xenofilie. Vyšší zločinnost lze u cizinců očekávat, protože k ekonomické emigraci se spíš uchylují ti méně obdaření: finančně, schopnostmi, inteligencí či prostě štěstím.

Plastická sexualita?

Před nějakým čase vyšla v Respektu krátká recenze knihy Martina Fafejty Sexualita a sexuální identita. Sociální povaha přirozenosti.

Sexualita je podle autora plastická. Člověk se prý rodí s „intersexuálním“ tělem, ale dokud takto není označeno, tak sociálně intersexualita neexistuje, neboť v sexuálním chování je sociokulturní nejúplněji nadřazeno nad biologickým.

Nu, snad jen v divokých snech autora. Člověk alespoň částečně obdařený prostým selským rozumem ví, že existují pouze dvě pohlaví, mužské a ženské, vzájemně se doplňující a že to tak příroda zařídila za účelem rozmnožování lidské rasy. U člověka jakožto rozumového tvora biologické a sociální velmi úzce souvisí, ale nikoliv tak, jak o tom uvažují moderní sociologové.

Sociální a psychologická skutečnost odráží biologickou skutečnost v rovině duševní. Konkrétně muži a ženy mají své otcovské a mateřské role, aby zdárně dovedli dlouho se vyvíjející lidské mládě do dospělosti. Tyto role jsou normativní a sexuální chování, které z nich vyplývá je také normativní.

Problém s moderním přístupem je dvojí:

  1. antirealismus,
  2. nadřazování pocitů skutečnosti.

Sociolog Fafejta jako moderní humanitní vědec neuznává kategorie jako reálné, tj. existující v realitě a nikoliv jenom v lidské mysli jako sociokulturní konstrukt. A i kdyby toto připustil, tak určitě neuzná existenci norem, které z reálných kategorií a reálných příčin vyplývají.

V jeho myšlenkovém světě pak pocity samozřejmě musí být nadřazeny skutečnosti, musí být skutečnější než abstraktní kategorie, které se v realitě doopravdy nenacházejí.

Odtud pramení také apel, abychom tyto pocity respektovali a tím pádem abychom ignorovali realitu.

Nuže dobrá, respektuju pocity asexuálů a polyamoriků, ale nerespektuju tyto katergorie, neboť právě to jsou uměle vytvořené konstrukty, pokusy nahradit reálné kategorie muže a ženy. Lidé, kteří mají takové pocity jsou zcela reálně odchýlení od normy a právě v tomto smyslu nejsou „normální“. Namísto pomoci jim říkáme, že je to v pořádku.

Fafejta vyzývá normálního, zdravě uvažujícího člověka, aby jednal proti přírodě. Aby jako blázen ignoroval realitu a připustil si existenci reálně neexistujících kategorií.

Charvát nad Ortelem

Časopis Respekt dělal rozhovor s Janem Charvátem, odborníkem na politický extremismus, o údajně xenofobním hudebníkovi Tomáši Ortelovi, který získal druhé místo v Českém slavíkovi. Přišlo mi to jako jeden gigantický ad hominem.

Vcelku nepochybuju o tom, že jsou mezi námi lidé, kteří by rádi viděli všechny cikány v Indii, všechny židy v koncentráku a kteří by poslali imigranty tam, odkud přišli. Mezi těmito skupinami utlačovaných samozřejmě není podle liberálů rozdíl, takže neoprávněné útoky proti jedné jsou neoprávněnými útoky proti všem. Čili žhářství na Vítkově a odpor proti imigraci mají společného jmenovatele – rasismus.

Dále se dozvíme, že neonacisté neuvažují logicky a že je to parta alkoholiků, asociálů a násilníků. Lidé prostí, frustrovaní a nejistí. Marginalizovaná nižší a střední třída. Následuje sonda do jejich „krabičkového myšlení“ (Romové = šmejdi) a k tomu nenápadná signalizace, že mnohé útoky imigrantů proti „domorodcům“ jsou hoaxy, které pan profesor hrdinně vyvrací na sociálních sítích.

Co na to říct? Takoví ubožáci, ti extrémní pravičáci! Škoda, že na jejich frustraci naše sociální projekty zatím nefungují. Anebo že se jedná o dost ubohý rétorický trik.

Jsem si vědom, že rozhovor se točil kolem neonacistických (použiju-li jejich terminologii) hudebníků a jejich posluchačů. To jistě nebude žádný intelektuální výkvět (přiznám se, že jsem o Tomáši Ortelovi nikdy neslyšel, dokud jsem nečetl tento rozhovor). Ale celý text pak samozřejmě vyzní, že taková je autentická pravice.

Jenže autentická pravice není součástí Overtonova okna, takže její myšlenky nemohou být součástí seriózního diskurzu. Leda jako společenská patologie.

Trumpovi vidláci

Časopis Respekt patří k těm médiím, u kterých si člověk může být jist, že cokoliv si tam přečte, bude přesným opakem dobra, krásy a pravdy. Nejinak je tomu i v případě článku Jiřího Soboty Volby století.

Levicoví liberálové se Trumpa bojí ze stejného důvodu, proč se obávají evropských nacionalistů. Pečlivě budovaná dystopie by se mohla zhroutit, kdyby bílá pracující třída začala naslouchat někomu, kdo přichází s již překonaným nacionalismem. A proto liberál dneška vede smrtelný zápas s liberálem včerejška – mechanismus, který udržuje nekoherentní liberální cirkus v chodu.

Pan Sobota pojmenovává tento fakt velmi přesně. Trumpa podporují právě ti běloši, kteří se pomalu stávají cizinci ve vlastní zemi a pro které, zdá se, není v novém společenském řádu místo.

Podle liberálů jsou to samozřejmě zpátečníci, bigotní burani, kteří se drží svých kostelů, svého stále stejného, nudného rodinného života, v němž není nouze o domácí násilí, své pivní flašky a své nenávisti vůči všemu jinému, cizímu a především vůči modernímu světu. Hillary ostatně vyjádřila pocity liberální Ameriky vůči těmto lidem dost jasně, když je nazvala „sbírkou opovrženíhodných, bigotních Američanů všeho druhu“.

Tito lidé jsou nebezpeční, protože podle autora článku „hledají nepřátele a příčiny problémů vždy jinde než u sebe“.

Jinými slovy se jedná o typického utlačovatelského untermensche, který brání supermanovi v dosažení jeho cílů svobody a rovnosti. Nic nového pod sluncem. Jen stojí za povšimnutí, jak jsou liberálové slepí k faktu, že používají stejný modus operandi, který vyčítají svým protivníkům.

Bílá pracující Amerika je nebezpečná, protože hledá nepřítele někde mimo sebe, což liberální Amerika samozřejmě nedělá. Trump je nebezpečný, protože je to populista a populismus do repertoáru liberálních politiků samozřejmě nikdy nepatřil a nepatří.

Liberál ví, že problém je v něm, v bílém člověku a nikoliv někde jinde. Takže oni, tradicinalisté, konzervativci, nacionalisté, křestané a další bigotní bílí mužové by měli konečně pochopit, že jsou brzdou společenského pokroku. Měli by se vzdát svých komunit, svých tradic, svého náboženství, měli by se přestat bát velkého světa otevřené společnosti a vstoupit na liberální univerzity, kde se nechají převychovat na správné občany nového světového řádu a zajistí si úspěšnou budoucnost ve vzdělanostní ekonomice.

Vždyť i barevní už pochopili, co je pro ně nejlepší a nechali si vnutit liberalismus, paradoxně ideologii bílého muže…

Myslím, že americká pracující třída a konzervativní Amerika vůbec by si zasloužili lepšího zastánce, než je Donald Trump. Není dobré křísit nacionalismus (tj. liberalismus včerejška) jako alternativu k současné vyšinuté formě liberalismu. Výstřelky nacismu stále slouží jako memento.

Ostatně zasloužili by si i lepší konzervativní politickou alternativu. Republikánská strana jako opozice vůči modernímu liberalismu naprosto selhává. Republikáni jsou Demokraté před deseti lety, mechanismus, kterým se úspěchy levice společensky konzervují.

Neboť svoboda a rovnost jsou principy, které má americká republika i americký lid v genech. Principy, které otcové zakladatelé vzývali při vyhlašování nezávislosti a které jsou jedním ze základních kamenů americké identity.

Proto vidím jakoukoliv možnost změny kurzu skepticky. I kdyby byl zvolen Trump a došlo k určitému restartu, bude to jen restart liberalismu, případně upgrade na verzi liberalismus 2.0.

Internet na mušce

V článku Kocovina z internetu si vzal redaktor Derek Šmíd na paškál situaci kolem sociálních sítí. Nechci s autorem polemizovat, neboť s ním v mnohém souhlasím. Sociální sítě skutečně dosáhly dimenze sociální patologie. Cílem tohoto blogu je mapovat liberalismus a jeho, mírně řečeno, nepříliš pevné ukotvení v realitě. A liberalismus je silně přítomen ve východiscích a závěrech tohoto jinak zajímavého čtení.

Hned v úvodu se říká: „Internet mohl být místem, kde zavládnou nové pořádky… Místo toho dal jen křídla starým neřádům.“ Pravda pravdoucí, ale čiší z toho určitá nespokojenost, která stojí za povšimnutí. Nám lidem se házejí k nohám stále nové a nové příležitosti, abychom se konečně stali těmi skutečnými, svobodnými a rovnými superlidmi a my, hlupáci, se stále necháváme oblbnout stejnými triky a odmítáme se poučit a změnit. To je liberalismus v kostce: osvobodit se vlastními silami od všeho, co nás svazuje, co brání pokroku, co zamezuje transformaci v něco lepšího, ať už je to cokoliv.

Katolík s lidskou omezeností počítá. Říkáme tomu doktrína prvotního hříchu. Člověk není od přirozenosti zlý, ale díky prvotnímu hříchu je ke zlému nakloněn a navíc jsou jeho možnosti omezené. S tím nelze nic moc dělat. Není to v našich silách. Jedním z důležitých křesťanských dogmat je, že člověk nemůže sám sebe spasit a že spása musí přijít zvenčí, od Boha.

Modernita a hlavně liberalismus naopak tvrdí, že samospása je možná skrze politický čin. Když se nastaví určitá pravidla, zavedou určité technologie, investujou peníze do správných projektů, lidský život se může změnit. Lidé samotní se mohou změnit, když se osvobodí od… No prostě mohou být „jiní, lepší,“ jak praví klasik.

Tyto dva pohledy na realitu jsou zcela nekompatibilní a nelze je nijak usmířit. Jeden z nich je pravdivý a druhý nikoliv.

Základní chybou v uvažování liberála je, že (v tomto případě) nová technologie 1 může člověka vysvobodit od jeho přirozenosti a od faktického stavu (ztráty Milosti, odloučení od Boha), ve kterém se nachází. Podmínky lidského života mohou být lepší nebo horší, ale realita naší porušené přirozenosti vymezuje hřiště, ve kterém se pohybujeme.

Proto některé tradiční postupy, předsudky, rytmus života, společenské mechanismy, politická uspořádání, které liberálové považují za omezující či přímo zotročující, není radno odstraňovat. Moderní filozofie však považuje přirozenost za neexistující či při nejlepším za dostatečně tvárnou, a proto odstraňuje všechno, co se příčí pokřivenému smyslu pro spravedlnost moderního člověka, tedy co odporuje svobodě a rovnosti.

Douglas Rushkoff a jemu podobní utopisté, kteří hlásali novou technologickou civilizaci, postavenou na „prapůvodních, bytostně lidských hodnotách“ à la Matrix, tj. údajně „skutečný svět bez pravidel a omezení, bez hranic a překážek“, narazili na hranice lidské přirozenosti.

Idea nikdy nekončícího růstu, růstu pro růst atd. je absurdní a je něco nelidského na světě, kde se člověk stává jen nástrojem určeným ke generování zisku globálních korporací. Problém je v tom, že jsme se do této situace dostali právě bojem za ony „prapůvodní, bytostně lidské“ hodnoty svobody a rovnosti.


1

Ale může to být také nové společenské uspořádání: demokracie, zrušení tříd či kast, zrušení soukromého majetku atd.

Špatná psychoanalýza

Buhumil Špaček, redaktor MF DNES, se ve svém Výstřelu zamýšlel nad tím, kolik se u nás náhle vynořilo rusofilů. Samozřejmě fanatických, jak jinak. A formou pomyslné psychoanalýzy došel k závěru, že příčinou tohoto jevu je prosovětská indoktrinace, kterou prodělali současné vlivné ročníky v komunistických školkách.

Věřím, že ani sám autor nebere tuto tezi příliš vážně nebo v to alespoň doufám. Je skutečně absurdní myslet si, že nyní, pětadvacet let po revoluci, se v nás probudí dávno zasuté vzpomínky z ranného dětství a vyloudí v našem oku slzu nostalgie po časech zašlé slávy SSSR a přetvoří se v bujarou rusofilii, aniž by v tom současný stav naší politiky i Západní civilizace jako celku hrál nějakou podstatnou roli.

Nabízím lepší (psycho)analýzu. Nejsem rusofil, ani rusofob, takže mohu předstírat i jistou objektivitu.

Většina oněch náhle se vynořivších rusofilů a všech, co jim naslouchají, jsou lidé, kteří cítí, že s tím, jak to v Západním světě dnes funguje, je něco v nepořádku, ale nevědí, co to je. A možná jsou i trochu nedůvěřiví vůči tomu, co píší naše „svobodná“ média. Do toho přichází Putin se svým projektem obnovy Ruska, odporem proti globalizaci, snahou o potlačení západního ideologického vlivu v zemi (poslední hity liberalismu už mají sociopatické rysy, takže se vůbec nedivím) a celkově agresívní nacionalistickou politikou.

Možná si tito lidé říkají, stejně jako já, že současná ruská „politická“ politika je přirozená, očekávatelná a v jistém smyslu normální. Může být drsná, občas neetická, ale aspoň neoperuje se světlými zítřky, ve kterých se všechny národy rozplynou v jeden demokratický „melting pot“ globálního lidstva, ve kterém budou sobě rovní jednotlivci, osvobození od biologických, sociálních i historických pout, aktualizovat svůj potenciál. Ne, ne, dnes už to není Rusko, kdo exportuje dystopickou vizi světa.

Rusko je geopoliticky náš nepřítel, ale je to předvídatelný nepřítel. Chce to, co říše vždycky chtěly – zdraví a růst. Nepředstírá, že svrháváním cizích vlád bojuje za jiné, lepší, demokratické a lidskoprávní lidstvo.

Rusofilové jsou slyšet, protože je jim nasloucháno. A je jim nasloucháno, protože se zdá, že Rusové nechtějí nastoupit stejnou sebevražednou trajektorii jako naše civilizace. Jakoby vítr zdravého rozumu pro jednou foukal z východu.