Po-po-po-populismus

Když se chtějí média opřít do nějakého politika nebo politické strany, hodí se nálepka populismu. Podle wikipedie je populismus „líbivá politika“ a populisté s oblibou „proti sobě staví ‚lid‘ a ‚elity'“. Politologové nejsou zcela jednotní, ale mají tendenci za populistické označovat hlavně nacionalistické (např. francouzská Národní fronta nebo centristické strany (u nás např. ANO).

Není mi úplně jasné, jak lze obhájit názor, že zrovna nacionalisté a centristé jsou populisté. Řekl bych, že každá strana, která zrovna není u moci, využívá takto definovaný populismus.

Populismus je nevyhnutelnou součástí demokratické politiky a možná politiky vůbec. Když chce nějaká skupina svrhnout nebo změnit existující řád, případně odstranit či nahradit vládnoucí garnituru, štve lid proti elitám. Zatímco vláda potřebuje alespoň tichý a pasivní souhlas ovládaných, čekatel na mocenské pozice potřebuje jejich hlasitý a aktivní nesouhlas.

Povstání a vzpoury proti právoplatným autoritám, revoluce často vyžadovaly účast lidu. Nedovedu si představit, jak by bylo možné takto „mobilizovat“ lidi bez populismu. Liberální demokracie, tj. režimy předstírající neautoritářské vládnutí (podmíněné souhlasem ovládaných), dovedly metody mobilizace mas k dokonalosti: masmédia, propaganda, reklama.

Proto lze v nálepce populismu těžko vidět něco jiného, než snahu zdiskreditovat politického hráče, který se zrovna někomu nelíbí.

Advertisements

Demokracie

Liberalismus vychází z doktríny, že spravedlivá moc vlády se odvozuje od souhlasu ovládaných. Toto pojetí je ovšem nesmyslné. Ve skutečnosti je spravedlivá vláda takový výkon vládní autority, který je z morálního hlediska závazný a morálka vychází z Přirozeného zákona. „Souhlas ovládaných“ znamená nahrazení Přirozeného zákona souhlasem, jinými slovy dobré je to, co chceme. To je součást moderní vzpoury proti přirozenosti, což v konečném důsledku znamená vzpouru proti Bohu.

Moderní parlamentní demokracie s univerzálním volebním právem se zdá být z pohledu levice nejvhodnější formou „spravedlivé vlády“. Volá-li liberalismus po rovnosti práv, pak právě univerzální volební právo musí tvořit jeden z jeho základních pilířů, neboť ve volbách může každý autonomní jedinec vyjádřit svou, kvantitativně shodnou vůli (tj. 1 člověk = 1 hlas). Proto je demokracie posvátnou krávou liberalismu a volby jeho liturgií.

Nicméně hlasování je jako rozhodovací proces problematické:

  1. Vylučuje zodpovědnost. Jednotlivý anonymní volič přenáší důsledky svého rozhodnutí na společnost.
  2. Nevede k přijetí efektivního nebo objektivně morálního rozhodnutí. Viz Arrowův teorém.

Je lepší, když rozhoduje osoba a nikoliv proces. Když jde o závažné rozhodnutí, je absurdní, aby se člověk předem zavázal respektovat výsledek počítání hlasů, tj. aby dával přednost procesu rozhodování před jeho výsledkem. Z Přirozeného zákona vyplývá, že člověk není vázán rozhodnutím autority, pokud je takové rozhodnutí v rozporu s Přirozeným zákonem.

Historicky je hlasování jako rozhodovací proces spíše vyjímečné. Hlasování častěji bývalo procesem sbírání informací, např. zjišťování síly frakcí — majorita ukazuje donucovací sílu, nic víc. Hlasování se také nepoužívá v institucích, jako je armáda, kde efektivní a zodpovědné rozhodování může být otázkou života a smrti.

Někdo může namítnout, že hlasování může být příhodné v triviálních záležitostech. Je nesporné, že ne všechny případy hlasování vedly k negativním následkům, ale to nevyvrací fakt, že hlasování je méně efektivní způsob rozhodování. Na druhou stranu je-li tedy hlasování z nějakého důvodu důležité, např. jako způsob jak stmelit skupinu lidí, může tento důvod snadno trumfnout námitku z efektivity, zejména díky propagaci hlasování, která je nutná, aby lidé začali tohoto způsobu rozhodování užívat.

Samotný argument pro hlasování jako způsob stmelování komunity se mi však zdá slabý. Případy, kdy hlasování spíše rozděluje nejsou vzácné. Navíc existují jiné a lepší způsoby, jak komunitu stmelit — společné náboženství, řeč, kultura, kořeny. Právě na nich skupinová koheze skutečně závisí, takže jediný efektivní způsob využití hlasování je jako součást již zmíněné veřejné liturgie. Volby se tedy netýkají vlády, ale mají vytvořit konsenzus ohledně sekulárního liberalismu, který nám vládne.

Dalším problematickým místem současné zastupitelské demokracie je fakt, že naši zastupitelé jsou voleni na poměrně krátké období (většinou 4 a v některých případech více let), které se může jenom omezeně opakovat. To je opatření, které snad má korigovat chyby voličů (volba tyrana), ale nefunguje z následujících důvodů:

  1. Curleyho efekt neboli taková politika voleného představitele, která vede ke změnám ve složení elektorátu za účelem znovuzvolení tohoto představitele do funkce prostřednictvím zdanění a legislativy. Je to způsob, jak obejít zmíněné opatření na úkor blahobytu občanů.1
  2. Hoppeho kritika demokracie. Jádro této kritiky spočívá v tom, že privilegia vlády a příjmy s ní spojené se nevážou k osobě, nýbrž k funkci. Tím pádem jsou ve veřejném, nikoliv soukromém vlastnictví a navíc na omezenou dobu a nikoliv doživotně či v rámci generací v případě dynastie. Z toho logicky plyne větší tendence k čerpání krátkodobého zisku na úkor dlouhodobé „kapitálové“ hodnoty dané veřejné funkce spojené se správou veřejného majetku, legislativní mocí apod. Jinými slovy vyšší příklon ke špatnému hospodaření či přímo ke korupci v demokraciích než v monarchiích, které jsou typickým případem soukromého vlastnictví politické funkce vládce.2

Porovnáme-li režimy před a po Francouzské revoluci, můžeme si všimnout dvou základních rozdílů:

  1. Monarchie byla nahrazena demokracií.
  2. Malá vláda byla nahrazena velkou vládou.

Je zajímavým faktem, že velikost vlády se nijak dramaticky neměnila až do příchodu modernity. Příčiny tohoto jevu, který není nutně špatný, ale určitě náchylnější k negativním důsledkům, mohou být různé, přičemž jednu z nich objasňuje následující citát:

„Demokracie je přirozeně dočasná a nemůže existovat jako stálá forma vlády. Demokracie bude existovat do té doby, dokud si voliči neuvědomí, že si mohou zvolit štědré dary ze státní pokladny. Od té chvíle bude většina volit ty kandidáty, kteří jim naslibují více výhod. Výsledkem bude, že každá demokracie zkolabuje následkem hýřivé fiskální politiky, po čemž vždy následuje diktatura.“

Příčinou velké vlády může být i postupná koncentrace moci v rukou státu, která souvisí se svobodou jako prvním politickým principem liberalismu. To znamená, že v rámci politického prosazování svobody je nutná rovnost práv, která vyžaduje zásah státu proti dosavadnímu privilegovanému držiteli autority.3 Paradoxem, který by nás neměl zmást, je, že svoboda jako politická priorita nejenže nebrání koncentraci moci, ale přímo k ní vede.

K výše uvedenému je třeba říci, že Církev nedává žádné pokyny ohledně vhodné formy vlády, protože je to mimo její kompetenci. Zavrhuje sice liberalismus, ale žádná forma vlády, ani demokracie, není liberální sama o sobě. Forma vlády je pouhým akcidentem, esencí vlády je civilní autorita, díky níž vláda (v jakékoliv formě) vládne. Všechny formy mohou být dokonale katolické, pokud akceptují mimo své vlastní svrchovanosti i svrchovanost Boha, odvozují od Něho svou autoritu, podřídí křesťanskému právu a budou uznávat autoritu Církve v oblasti víry a morálky. Tyto věci by měly být v katolickém státě dané a neměly by být předmětem veřejné diskuze.

Nicméně sama hierarchická stavba Církve jako monarchie a její dvoutisíciletá existence přinejmenším naznačuje4 určitý středobod, okolo kterého by měly formy vlády alespoň oscilovat podle charakteru, temperamentu a historických zkušeností jednotlivých národů. Naopak úzké spojení demokracie s liberalismem ukazuje, že demokracie (minimálně v její moderní formě zahrnující univerzální volební právo) pro katolický stát nebude nejvhodnější forma vlády.


1

J. M. Curley byl v rozpětí asi 25 let 4krát starostou města Boston, čehož dosáhl vypuzením majetnějších obyvatel města a přijímáním chudých irských emigrantů. Město Boston za jeho éry stagnovalo, ale Curly jako kandidát byl znovuzvolen. V současnosti tuto politiku provádí v USA v masovém měřítku Demokratická strana podporou imigrace a podobné levicové strany v Západních zemích pod praporem multikulturalismu.

2

Hoppe svou teorii dokládá i empiricky na vyšší úrokové míře a míře zdanění v demokratické éře než za ancien regime. Prof. Hoppe útočí na demokracii z pozice libertariána, což je podle mého soudu dosti vratká a rozporná pozice, ale jádro jeho (ekonomické) kritiky podle mého soudu obstojí.

3

Viz Zippy, Political freedom is a concentrator of government power. Jako příklad uvádí manželství, kde autorita manžela byla zrušena zásahem státu v rámci zrovnoprávnění žen.

4

Samozřejmě s přihlédnutím k faktu, že Církev je nadpřirozená organizace.