Superman a untermensch

Minule jsem zmiňoval, jak přirozenost a omezení přirozeného světa brání liberálnímu supermanovi, aby sám sebe utvářel svým rozumem a vůlí.

A nejen přirozenost, ale i určití lidé – utlačovatelé, kteří jsou zároveň otroky oné náhodné, nikým nevolené, nikým neschválené přirozenosti. Tak jsou utlačovatelé zároveň podlidmi či ještě-ne-lidmi, kteří brání sobě i ostatním utvářet svůj život podle svého, „bez pravidel a omezení“ atd.

Tyranský untermensch je hlavní překážkou, která brání svobodnému a rovnému supermanovi, aby dosáhl svého cíle. Musí tedy být odstraněn. Různé odrůdy liberalismu přistupují k tomuto delikátnímu problému různým způsobem, případně vidí utlačovatelského untermensche v někom jiném, ale základní vzorec se nemění: kdo nepřijímá liberální doktrínu svobody a rovných práv, nemůže být normálním, racionálním člověkem – musí být ještě-ne-člověk, untermensch.

Rio Preisner rozeznával tento vzorec u ideologií komunismu a nacismu, ale podle mého soudu ne dost jasně u klasického liberalismu a současného režimu, které mají s komunismem a nacismem společnou základní myšlenku. Za časů studené války to možná nebylo zcela zřetelné.

Žid, untermensch nacistického Německa, byl překážkou osvobození německého lidu. Buržoa byl untermensch marxismu a jeho boje za osvobození proletariátu. Nejkřiklavějším případem současného untermensche je dosud nenarozený člověk, který překáží svobodné volbě matky.

Emancipace ženy je příčinou pravděpodobně mnohem vyššího počtu obětí než nacismus a komunismus dohromady.

Internet na mušce

V článku Kocovina z internetu si vzal redaktor Derek Šmíd na paškál situaci kolem sociálních sítí. Nechci s autorem polemizovat, neboť s ním v mnohém souhlasím. Sociální sítě skutečně dosáhly dimenze sociální patologie. Cílem tohoto blogu je mapovat liberalismus a jeho, mírně řečeno, nepříliš pevné ukotvení v realitě. A liberalismus je silně přítomen ve východiscích a závěrech tohoto jinak zajímavého čtení.

Hned v úvodu se říká: „Internet mohl být místem, kde zavládnou nové pořádky… Místo toho dal jen křídla starým neřádům.“ Pravda pravdoucí, ale čiší z toho určitá nespokojenost, která stojí za povšimnutí. Nám lidem se házejí k nohám stále nové a nové příležitosti, abychom se konečně stali těmi skutečnými, svobodnými a rovnými superlidmi a my, hlupáci, se stále necháváme oblbnout stejnými triky a odmítáme se poučit a změnit. To je liberalismus v kostce: osvobodit se vlastními silami od všeho, co nás svazuje, co brání pokroku, co zamezuje transformaci v něco lepšího, ať už je to cokoliv.

Katolík s lidskou omezeností počítá. Říkáme tomu doktrína prvotního hříchu. Člověk není od přirozenosti zlý, ale díky prvotnímu hříchu je ke zlému nakloněn a navíc jsou jeho možnosti omezené. S tím nelze nic moc dělat. Není to v našich silách. Jedním z důležitých křesťanských dogmat je, že člověk nemůže sám sebe spasit a že spása musí přijít zvenčí, od Boha.

Modernita a hlavně liberalismus naopak tvrdí, že samospása je možná skrze politický čin. Když se nastaví určitá pravidla, zavedou určité technologie, investujou peníze do správných projektů, lidský život se může změnit. Lidé samotní se mohou změnit, když se osvobodí od… No prostě mohou být „jiní, lepší,“ jak praví klasik.

Tyto dva pohledy na realitu jsou zcela nekompatibilní a nelze je nijak usmířit. Jeden z nich je pravdivý a druhý nikoliv.

Základní chybou v uvažování liberála je, že (v tomto případě) nová technologie 1 může člověka vysvobodit od jeho přirozenosti a od faktického stavu (ztráty Milosti, odloučení od Boha), ve kterém se nachází. Podmínky lidského života mohou být lepší nebo horší, ale realita naší porušené přirozenosti vymezuje hřiště, ve kterém se pohybujeme.

Proto některé tradiční postupy, předsudky, rytmus života, společenské mechanismy, politická uspořádání, které liberálové považují za omezující či přímo zotročující, není radno odstraňovat. Moderní filozofie však považuje přirozenost za neexistující či při nejlepším za dostatečně tvárnou, a proto odstraňuje všechno, co se příčí pokřivenému smyslu pro spravedlnost moderního člověka, tedy co odporuje svobodě a rovnosti.

Douglas Rushkoff a jemu podobní utopisté, kteří hlásali novou technologickou civilizaci, postavenou na „prapůvodních, bytostně lidských hodnotách“ à la Matrix, tj. údajně „skutečný svět bez pravidel a omezení, bez hranic a překážek“, narazili na hranice lidské přirozenosti.

Idea nikdy nekončícího růstu, růstu pro růst atd. je absurdní a je něco nelidského na světě, kde se člověk stává jen nástrojem určeným ke generování zisku globálních korporací. Problém je v tom, že jsme se do této situace dostali právě bojem za ony „prapůvodní, bytostně lidské“ hodnoty svobody a rovnosti.


1

Ale může to být také nové společenské uspořádání: demokracie, zrušení tříd či kast, zrušení soukromého majetku atd.

Špatná psychoanalýza

Buhumil Špaček, redaktor MF DNES, se ve svém Výstřelu zamýšlel nad tím, kolik se u nás náhle vynořilo rusofilů. Samozřejmě fanatických, jak jinak. A formou pomyslné psychoanalýzy došel k závěru, že příčinou tohoto jevu je prosovětská indoktrinace, kterou prodělali současné vlivné ročníky v komunistických školkách.

Věřím, že ani sám autor nebere tuto tezi příliš vážně nebo v to alespoň doufám. Je skutečně absurdní myslet si, že nyní, pětadvacet let po revoluci, se v nás probudí dávno zasuté vzpomínky z ranného dětství a vyloudí v našem oku slzu nostalgie po časech zašlé slávy SSSR a přetvoří se v bujarou rusofilii, aniž by v tom současný stav naší politiky i Západní civilizace jako celku hrál nějakou podstatnou roli.

Nabízím lepší (psycho)analýzu. Nejsem rusofil, ani rusofob, takže mohu předstírat i jistou objektivitu.

Většina oněch náhle se vynořivších rusofilů a všech, co jim naslouchají, jsou lidé, kteří cítí, že s tím, jak to v Západním světě dnes funguje, je něco v nepořádku, ale nevědí, co to je. A možná jsou i trochu nedůvěřiví vůči tomu, co píší naše „svobodná“ média. Do toho přichází Putin se svým projektem obnovy Ruska, odporem proti globalizaci, snahou o potlačení západního ideologického vlivu v zemi (poslední hity liberalismu už mají sociopatické rysy, takže se vůbec nedivím) a celkově agresívní nacionalistickou politikou.

Možná si tito lidé říkají, stejně jako já, že současná ruská „politická“ politika je přirozená, očekávatelná a v jistém smyslu normální. Může být drsná, občas neetická, ale aspoň neoperuje se světlými zítřky, ve kterých se všechny národy rozplynou v jeden demokratický „melting pot“ globálního lidstva, ve kterém budou sobě rovní jednotlivci, osvobození od biologických, sociálních i historických pout, aktualizovat svůj potenciál. Ne, ne, dnes už to není Rusko, kdo exportuje dystopickou vizi světa.

Rusko je geopoliticky náš nepřítel, ale je to předvídatelný nepřítel. Chce to, co říše vždycky chtěly – zdraví a růst. Nepředstírá, že svrháváním cizích vlád bojuje za jiné, lepší, demokratické a lidskoprávní lidstvo.

Rusofilové jsou slyšet, protože je jim nasloucháno. A je jim nasloucháno, protože se zdá, že Rusové nechtějí nastoupit stejnou sebevražednou trajektorii jako naše civilizace. Jakoby vítr zdravého rozumu pro jednou foukal z východu.

A opět jsou tu volby

Tak jsou tu zase volby! Jaký bude jejich výsledek, je víceméně irelevantní, neboť politické směřování doleva je zřejmě nevyhnutelné. Jde o proces, který trvá už 200 let. Nějaké významné změny tedy nejsou na pořadu dne.

A taky není z čeho vybírat. Nejde o to, že všichni politici jsou gauneři (nejsou). Problém je, že mezi hlavními politickými hráči není žádná neliberální strana. Dost možná ani mezi ostatními partajemi či tzv. nezávislými kandidáty. V současné době liberalismus nemá žádnou myslitelnou politickou alternativu.

Český volič toto asi trochu vnímá, když nevědomky tíhne k ideologicky nevyprofilovaným stranám typu Babišova projektu ANO nebo přímo k úřednickým vládám. Připadá mi, že letošní volby jsou ve znamení spíše praktických témat, jakoby se ideologický souboj levice s pravicí přežil. To je asi dané jednak charakterem voleb (nejsou parlamentní), jednak českou náturou a zkušeností (jistá nechuť k ideologickým třenicím) a konečně faktem, že mezi pravicí a levicí dnes není podstatného rozdílu.

Za klausovsko-zemanovské éry byla situace ideologicky vypjatější. Václav Klaus stavěl souboj ODS vs ČSSD hodně do ideologické roviny a zároveň dštil oheň a síru na havlovskou „nepolitickou politiku“, neboť velmi dobře chápal, že nic takového neexistuje. Politika je vždycky „politická“, ve smyslu konfliktní a ideologická, neboť se jedná o prosazování jedné určité koncepce obecného dobra a potření všech ostatních.

Nicméně klausovský konzervativní proud na české politické scéně dohrál. To má podle mého soudu dvě příčiny:

  1. Nešlo v pravém slova smyslu o konzervativní proud. Český konzervatismus totiž tíhne k anglo-americkému konzervatismu, který je ve skutečnosti pravicovým liberalismem. Proto Klausova ODS nikdy nebyla čistě konzervativní stranou. Infekce liberalismu tam byla přítomná od samého začátku a odchod Klause z čela ODS znamenal definitivní vítězství liberálního křídla.
  2. Většina lidí zastává mylný názor, že ideologický spor mezi levicí a pravicí je spor mezi socialismem a kapitalismem. Socialismus a kapitalismus jsou ekonomické pojmy. Vnímat politickou a sociální sféru v ekonomických pojmech je hrubé zjednodušování skutečnosti, typické pro moderní myšlení, zejména pozitivismus. Navíc socialismus a kapitalismus jsou pouze různé projevy stejné levicové (v původním smyslu toho slova) ideologie zvané liberalismus.

Mrtvý komunismus, jakožto silně ideologické hnutí (a odnož liberalismu), paradoxně pomáhal udržovat při životě alespoň ideové zdání konzervatismu v Čechách. Poté, co strašák návratu socialismu přestal fungovat, konzervatismus, vítěz nad komunismem (Reaganova Amerika uzbrojila Sovětský svaz), ztratil své kouzlo a musel ukázat svou druhou liberální a libertariánskou tvář bojovníků za větší svobodu podnikání, méně byrokracie a zrušení EET.

Právě nedostatek hlubších, ideologických témat ukazuje na shodu v těchto základních otázkách. Tyto volby, stejně jako většina ostatních, jsou ve skutečnosti bojem o moc mezi různými frakcemi jednoho všezahrnujícího názorového proudu – liberalismu.

Politický pluralismus se tedy jeví jako krycí název pro vládu jedné ideologie oblečené do kabátů různých odstínů téže barvy a řídící jeden monolitický mocenský aparát moderního státu nepolitickým způsobem.