Začíná to prosakovat

Přes nedocenitelného Malcolma Pollacka jsem se dostal k tomuto článku: The New Demo-pessimism, který odkazuje na konferenci pořádanou Toquevillovou nadací. A jak autor hned zpočátku zdůrazňuje, vize liberální demokracie v 21. století není zrovna optimistická. Jako (samozvaného) kritika liberalismu a demokracie mě to ani příliš nepřekvapuje, ale ani příliš neuspokojuje, protože nevidím zárodky ničeho, co by aspoň zavánělo návratem ke smysluplnému politickému uspořádání.

Je dobře, že si středopraví liberálové začínají uvědomovat, že jejich model opět podléhá, jako už poněkolikáté v uplynulých 200 letech. Tentokrát klesá pod útoky levice, islámu, ruského vměšování a vykořeněných kosmopolitních elit. Je otázka, zda vůbec kdy skutečně a nejen nominálně fungoval.

Tu a tam se objeví staré dobré poplácání po zádech, že nám „buržoazní řád dal období dosud nevídané prosperity a míru“. Pokud je „buržoazní řád“ balíček obsahující kapitalismus, liberalismus a demokracii, pak je to jen částečně pravda.

Prosperita je výsledkem byrokraticky bržděného kapitalismu. Příklad Číny ukazuje, že demokracie s tím nemusí mít vůbec nic společného. V podobném duchu to vidí i Moldbug. Ve svém Formalistickém manifestu tvrdí (a dle mého soudu docela oprávněně), že za úspěchem Západu je dobrý právní řád, solidní státní aparát. A to nejsou plody demokracie, spíš pozůstatky předchozího režimu, které nám pomohly přežít temné časy fašismu, komunismu a zachovat alespoň zdání funkčnosti. A nyní čelí módní ideologii liberální demokracie, která rozleptává řád zase jiným způsobem.

Navíc není nikde psáno, že technologický rozmach a vyšší kupní síla obyvatelstva jsou automaticky dobré věci. Zdá se třeba, že vyšší prosperita a úpadek náboženství jdou ruku v ruce. Zdaleka není jisté, že jsme tím víc získali než ztratili.

Pokud jde o mír, fascinuje mě, jak jsou křesťanští pravicoví liberálové slepí k faktu, že současný liberálně demokratický režim má na svědomí víc než miliardu zabitých nenarozených dětí. Lze se přít o to, zda byly obě světové války důsledkem demokracie nebo její absence. Lze se přít o mechanizaci a dehumanizaci moderní války, nemorálním charakteru zbraní hromadného ničení a jak tyto věci souvisí s liberalismem. Přitom se malinko zapomíná na tichou, permanentní válku, kterou liberálové vedou už desítky let a která se odehrává v klinickém prostředí potratových klinik, nikoliv na bitevních polích.

Pravicoví liberálové se diví, že křesťanství, jeden z kořenů naší kultury, identity a patrně i zdroj našeho úspěchu, mizí ze scény. Podle Toquevilla křesťanství mělo sloužit jako brzda materialismu a individualismu, který sebou liberální demokracie přináší. Namísto toho si liberalismus ochočil křesťanství. Už v 19. století psal pater Sarda y Salvani, že liberalismus je „hřích“, že je to úplně jiný živočišný druh, který není s křesťanstvím slučitelný. Neposlouchali ho.

Oblíbená výtka pravicového liberála směřuje také vůči elitám, které jsou podle nich jedním z největších ohrožení tocquevillovské demokracie, protože ignorují výsledky demokratického rozhodování a chtějí prosazovat své oblíbené projekty (globální oteplování, světovláda, omezování populačního růstu, migrace třetího světa do prvního apod.) bez ohledu na ty, kterým vládnou.

Pravicový liberál patrně nikdy nepochopí, že to není „bug“, ale „feature“. Toquevillovské pojetí demokracie patrně mělo být protiváhou k absolutismu, mělo být pokusem o návrat rozhodování na lokální úroveň. Tato aristokratická představa o demorkracii je ale v rozporu s historií liberalismu v 19. a 20. století. Liberalismus od počátku směřoval k masovosti, vytváření větších celků (sjednocené Německo, Itálie), ke smazávání rozdílů, k odstraňování všech institucí, které stály mezi jednotlivcem a státem ve jménu autonomie jednotlivce, svobody a životního prostoru národa atd.

Čím víc liberalismu, tedy čím víc autonomie, „brzd“ a „protivah“, tím víc státu. Výsledkem je monolitická autorita moderního státu na jedné straně a na straně druhé masa jednotlivců, která v přestávkách mezi sledováním porna a hraním videoher občas hodí lístek do volební urny. Tento systém nutí elity, aby obcházeli či ignorovali výsledky voleb či referend. Narozdíl od liberálů v tom nevidím problém, protože v praxi vládce musí vládnout, aby obecné dobro dostalo přednost před aktuálními náladami veřejnosti. Neděsí mě ani představa světovlády, té děsivé noční můry pravicových liberálů. Problém spočívá spíš v (anti)hodnotách, které elity vyznávají. Proto systém, ke kterému nakonec dospějí (světovládný či nikoliv), nemůže být ničím jiným než karikaturou funkčního a zdravého systému.

Pravicového liberála to táhne k poměrně zdravým principům. Chtějí obnovit naše historické, náboženské a kulturní identity. Bohužel tyto věci jsou v rozporu s liberálními principy svobody náboženství, projevu a shromažďování, s univerzálním volebním právem.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s