Neúspěšný odpal

Erik Tabery, šéfredaktor Respektu se v editorialu čísla 15/2017 snaží odpálkovat útok Petra Fischera (filozof, novinář, šéfredaktor stanice Vltava) na Respekt jako hlásnou troubu liberalismu.

Netuším, jaké politické názory zastává pan Fischer, ani si nemyslím, že svou kritikou udeřil hřebíček na hlavičku, ale to není v tuto chvíli podstatné. Chci jen reagovat na některé problematické věci z Taberyho článku v rámci mého mapování liberalismu a liberálního myšlení.

Fischer prý nenabízí žádnou alternativu. To je možné, ale on nemusí žádnou alternativu předkládat. Úplně stačí ukázat, že liberalismus je nesmyslný a tudíž v praxi neudržitelný.

Dále Tabery nechápe, proč Fischer žádá po druhých, aby ztratili důvěru v liberální společnost jako on. Opět nevím, jestli to skutečně po někom žádá. Ale především je to nesmysl. Proč by se Fischer neměl snažit přesvědčit ostatní o svém objevu? Když je to navíc novinář a filozof. A zejména když má pravdu!

Chápu, že je to věc, která místní liberální konsenzus ohrožuje. A chápu, že Tabery nechce Fischerovi brát možnost šířit své názory, ale na druhou stranu mu není pohodlné, že je říká. Problém se svobodou slova, jednoho z pilířů liberalismu.

Liberálovi je jasné, že svoboda slova má své meze. To je naprosto v pořádku. Svoboda slova by neměla útočit na liberální konsenzus. Problém je, že to znamená, že se liberalismus v tomto ohledu nijak neliší od jiných politických systémů. Ve všech jsou věci, které je nežádoucí říkat, byť se jejich obsah samozřejmě liší.

Erik Tabery mluví o lidské svobodě, ale má na mysli liberální svobodu pro liberály. Není to křesťanská svoboda pro křesťany či islámská svoboda pro muslimy.

Advertisements

Velká hra pokračuje

Když jsem si přečetl o americkém útoku v Sýrii a vyjádření Donalda Trumpa k němu, napadlo mě, že Trump je dost impulzívní. Něco ve stylu „napřed střílej, pak se ptej“. Jak si mohl být tak jistý, že za chemickým útokem stojí Asad? Klasické cui bono příliš neukazuje Asadovým směrem. Zapomněl snad na Bushovi peripetie s neexistujícími zbraněmi Saddáma Husajna?

Jenže ono je vcelku jedno, kdo předchozí chemický útok nařídil. Mohl v tom mít prsty někdo jiný, ale klidně to mohl udělat sám Asad nebo některá pomstychtivá šarže v jeho armádě. Každopádně výsledkem je, že Rusko, které se snažilo vybudovat pozici velmoci mírotvorce a obránce řádu, vypadá teď jako spoluviník nebo přinejmenším jako nekompetentní, protože nedokáže udržet svého poskoka Asada v patřičných mezích.

Amerika tohoto zaváhání využila a ukázala, že Rusku nedovolí beztrestně si budovat vlastní pozici na úkor amerických zájmů. Proto se mi zdá, že Trump klame tělem. Někdy plácá jako venkovský hňup, ale zřejmě dobře ví, co dělá. Narozdíl od neschopného Obamy se s ním bude muset počítat i na mezinárodní scéně.

Taky mi připadá, že se americká alt-right ve svém bohocísaři poněkud spletla. Možná má k neoconům blíž, než si mysleli. Pravdu mají podle mě ti, kdo tvrdí, že Trump chce vrátit Ameriku do osmdesátých let. To je jeho představa „velké Ameriky“, americké říše, která měla Sovětský svaz na lopatkách.

A tak Velká hra i nadále pokračuje.

Posvátná kráva liberalismu zůstává nedotčená.

Levičácká demagogie

Je úsměvné i smutné zároveň sledovat levičáckou propagandu v akci.

V Respektu 11/2017 se dočteme, že cizinci ve skutečnosti spáchají v naší zemi 9% trestných činů, zatímco my Češi odhadujeme jejich zločinnost na 29%. Sklon přehánět mají především osoby s nižším vzděláním a ti, co požadují přísné tresty.

Vzkaz je jasný. My Češi jsme xenofobové. Sami nejsme nijak bezúhonní, ale snažíme se vinu svalovat na (většinou) poctivě pracující cizince. A podle očekávání jsou u hlupáků a nevzdělanců předsudky nejsilnější.

Letmo jsem mrknul na údaje o počtu cizinců u nás. Je jich něco přes 4% Čili zločinnost cizinců je zhruba dvojnásobná ve srovnání se zločinností domorodců. Z toho by byl taky pěkný titulek, ale pochybuji, že by ho Breptšpek otiskl.

Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, protože žádné z těchto čísel nic moc nedokazuje. Xenofobie je určitě rozumnější předsudek než xenofilie. Vyšší zločinnost lze u cizinců očekávat, protože k ekonomické emigraci se spíš uchylují ti méně obdaření: finančně, schopnostmi, inteligencí či prostě štěstím.

Feminormalizace

Bylo zajímavé vyslechnout debatu kolegyň o problematice pohovoru u zaměstnavatele. Všechny se přirozeně pohoršovaly nad tím, že se zaměstnavatel vyptává budoucích zaměstnankyň na jejich plány mít děti.

Při jiné příležitosti jsem s jinou svou známou mluvil o dětech a tikajících biologických hodinách. Můj názor, že i když člověk neslyší žádné volání rodu, tak má alespoň jisté povinnosti vůči svým předkům, národu či společnosti, se nesetkal s valným pochopením.

Žena na počátku 21. století je emancipovaná bytost. To znamená člověk vysvobozený z pout biologie (antikoncepce), historie a autority otců a manželů (rovnoprávnost) a utvářející svůj život vlastní svobodnou vůlí (kariéra). Ideální produkt liberalismu. Odvrácenou stranou této blyštivé mince jsou milióny usmrcených nenarozených.

Feminismus je jedna z forem liberalismu. Forma, která je v duši moderního člověka zakořeněná snad nejhlouběji. Stejně jako jsem nevěděl, jak vstoupit do debaty zmíněné v úvodu, netuším, co by naše ženy mohlo vytrhnout ze zakletí feminismu.

Nejde o zrušení pisoárů nebo o kvóty EU na zvýšení podílu žen v dozorčích radách podniků. To je pouhé handrkování o drobné. Některé ženy namítnou, že je osobně pisoáry nijak nepohoršují, takže vlastně nejsou feministkami. Jedním ze způsobů, jak zakonzervovat šílené novoty, je přijít s ještě šílenějšími novotami. Takto Cthulhu plave stále hlouběji doleva, jak to nazývá neoreakce.

Ve skutečnosti slabší pohlaví lne k osvíceneckým ideálům velice silně. Tím pádem mezi pisoárovými feministkami a našimi drahými polovičkami není zas tak velký rozdíl, ač jsem vděčný za konformitu těch druhých.

Náboženská svoboda

Při nedělní bohoslužbě jsme prosili mimo jiné i za náboženskou svobodu. Nevím jistě, proč náš pan farář zařadil i tuto prosbu. Pokud mu šlo o náboženskou svobodu, kterou prosazuje současný liberální stát, pak to asi nebyl nejlepší nápad. Ale možná tím chtěl poněkud šalamounsky naznačit, že má církev hrát v naší společnosti trochu jiný part.

Vzhledem k tomu, že většina katolíků je dnes politicky liberální, tipnul bych si spíš na tu první možnost. To nemá být kritika našeho dobrého pastýře. Pro něj a mnohé další s podobnými zkušenostmi (vysvěcen za totality) a mainstreamovými (tj. liberálními) politickými názory znamená náboženská svoboda prostě možnost vyznávat svou víru beze strachu z perzekucí. Bohužel to není všechno, co náboženská svoboda obnáší.

Náboženská svoboda je ve skutečnosti daleko chytřejší způsob, jak vytlačit náboženství z veřejného života, než hrubé metody komunistů. Zejména to náboženství, které si činí nárok na pravdu. Náboženství, jehož prestiž i moc vyrostly na krvi mučedníků při konfrontaci s pohanskou státní mocí.

Současný liberálně demokratický stát neútočí na katolíky přímo. Říká nám jenom: můžete provozovat obřady, jaké chcete, a uctívat, koho chcete, ale stejně tak to mohou dělat všechny ostatní sekty. Zatímco já budu stát nad tím vším a budu dohlížet, aby nikdo neporušoval pravidla. Moje pravidla reflektující můj (tj. liberální) pohled na svět.

Připadá mi evidentní, že z politického hlediska tohle znamená všechno možné jen ne svobodu pro Katolickou církev. Protože její svoboda by měla zahrnovat možnost autoritativně ovlivňovat státní instituce a veřejný prostor.

Není to nic nového pod sluncem. Papežové na úskalí tzv. náboženské svobody upozorňovali už dávno. Dnes, jak se zdá, se na tato varování trochu zapomíná. Naštěstí náš Pán ví nejlíp, co potřebujeme.

Potíž s Ruskem

Délský potápěč přišel s několika články, které se přímo či nepřímo týkají Ruska a určitě stojí za přečtení. Nejprve pozitivní analýza ruské mezinárodní politiky. Pak dostala slovo antiputinovská nacionalistická klika. A mezitím se do toho vložil Dugin.

Nesleduju nijak pozorně situaci v Rusku – je v záplavě (dez)informací něco takového vůbec možné? – ale řekněme, že croixova pochvalná analýza je blíž pravdě. Rusko sehrálo svůj part na mezinárodní scéně dobře a je navzdory ekonomickým obtížím vnitřně jednotné, zatímco Západ je stále více rozpolcený.

Navíc udržuje dobré vztahy s Čínou. To je ta země, která ulehčila Západu od břemene ruční práce a technologií. Samozřejmě ve spolupráci s místními kapitalisty, kteří neznají loajalitu k zemi, která jim dopomohla k úspěchu, a levicovými intelektuály, kteří propagují idiotskou vzdělanostní ekonomiku.

S jistou nadsázkou lze říci, že Rusko se stará o politickou destrukci Západu, zatímco Čína o destrukci ekonomickou.

Nechovám žádnou zvláštní náklonnost k liberalismu, ale jedna věc je přát si zhroucení politického systému a jeho ideologie a druhá nechat se převálcovat novou vlnou sovětských, pardon, ruských tanků. Nestojím ani o méně okázalá dobrodružství, jako je třeba členská legitimace do Euroasijského svazu.

Na jedné straně jsem rád, že liberální říše narazila na odpor. Na straně druhé si nemyslím, že je Rusko pouhá slabá oběť v této partii. Přes určité sympatie k tamějšímu dění nezapomínám na to, že Rusko je náš nepřítel. A pravoslaví, ač navenek snad působí víc tradicionalisticky než současný katolicismus, je schizmatický proud více ve službách cara a ruské myšlenky než Krista Krále a myšlenky křesťanské.

Do toho dobře zapadá Duginova řeč o pravoslavné imperiální misi Velkého Srbska. Když se Rusko naposledy angažovalo na Balkáně, byla z toho První světová válka.

Americký mesianismus může jít k čertu. Ale proč by ho měl nahradit ten ruský?

Plastická sexualita?

Před nějakým čase vyšla v Respektu krátká recenze knihy Martina Fafejty Sexualita a sexuální identita. Sociální povaha přirozenosti.

Sexualita je podle autora plastická. Člověk se prý rodí s „intersexuálním“ tělem, ale dokud takto není označeno, tak sociálně intersexualita neexistuje, neboť v sexuálním chování je sociokulturní nejúplněji nadřazeno nad biologickým.

Nu, snad jen v divokých snech autora. Člověk alespoň částečně obdařený prostým selským rozumem ví, že existují pouze dvě pohlaví, mužské a ženské, vzájemně se doplňující a že to tak příroda zařídila za účelem rozmnožování lidské rasy. U člověka jakožto rozumového tvora biologické a sociální velmi úzce souvisí, ale nikoliv tak, jak o tom uvažují moderní sociologové.

Sociální a psychologická skutečnost odráží biologickou skutečnost v rovině duševní. Konkrétně muži a ženy mají své otcovské a mateřské role, aby zdárně dovedli dlouho se vyvíjející lidské mládě do dospělosti. Tyto role jsou normativní a sexuální chování, které z nich vyplývá je také normativní.

Problém s moderním přístupem je dvojí:

  1. antirealismus,
  2. nadřazování pocitů skutečnosti.

Sociolog Fafejta jako moderní humanitní vědec neuznává kategorie jako reálné, tj. existující v realitě a nikoliv jenom v lidské mysli jako sociokulturní konstrukt. A i kdyby toto připustil, tak určitě neuzná existenci norem, které z reálných kategorií a reálných příčin vyplývají.

V jeho myšlenkovém světě pak pocity samozřejmě musí být nadřazeny skutečnosti, musí být skutečnější než abstraktní kategorie, které se v realitě doopravdy nenacházejí.

Odtud pramení také apel, abychom tyto pocity respektovali a tím pádem abychom ignorovali realitu.

Nuže dobrá, respektuju pocity asexuálů a polyamoriků, ale nerespektuju tyto katergorie, neboť právě to jsou uměle vytvořené konstrukty, pokusy nahradit reálné kategorie muže a ženy. Lidé, kteří mají takové pocity jsou zcela reálně odchýlení od normy a právě v tomto smyslu nejsou „normální“. Namísto pomoci jim říkáme, že je to v pořádku.

Fafejta vyzývá normálního, zdravě uvažujícího člověka, aby jednal proti přírodě. Aby jako blázen ignoroval realitu a připustil si existenci reálně neexistujících kategorií.

Otázka autority

Případný čtenář už asi zjistil, že autor tohoto blogu je autoritář. Ano, slovo svoboda je mi podezřelé (promiň, Williame Wallace) a demokracie mi připadá ohavná. Ale co je to vlastně ta autorita, které se stále dovolávám?

Neocenitelný Zippy má na tuto otázku jednoduchou a přímočarou odpověď.

Autorita
znamená, že určitá osoba má morální nárok požadovat od druhé osoby, aby vykonala určitou věc, aniž by k tomu potřebovala její souhlas.

Nejtypičtějším příkladem je autorita rodičů. Děti musí poslouchat (a také ctít a milovat) své rodiče. To je triviální pravda našeho života. „Vynes koš,“ je příkaz, který nezletilec musí uposlechnout, i když se mu nechce. Naproti tomu „běž vybrat banku přes ulici“ je příkladem zneužití autority, kdy dítko může oprávněně odporovat. Rodičovská autorita je považována za danou a je natolik přirozená a běžná, že ji nikdo, kromě vyložených sociopatů (tj. důsledných liberálů), nezpochybňuje.

Řekl bych, že rodičovská autorita je něco jako základ či pravzor autority. Nicméně mimo ni se v realitě vyskytuje celá řada dalších autorit, jimž je člověk podřízen: autorita vlastníka nad nevlastníkem (majetku), velitele nad vojínem, vládce nad poddaným/občanem atd.

Autorita je morální nárok, nikoliv moc. Morální nárok znamená, že příkaz autority je závazný, i když osoba či instituce, která ho vydala, nemá v danou chvíli dostatečnou moc, aby dokázala jeho splnění vynutit. Otec ležící v horečkách sice není schopen potrestat synovu neposlušnost, ale dá se říci, že o to horší je synův prohřešek.

Na druhou stranu autorita přestává platit tehdy, je-li požadováno nemorální jednání (např. zmíněné vyloupení banky), i když má dostatečnou donucovací moc. I autorita má své hranice a za těmito hranicemi se stává tyranií.

Moderní člověk má o autoritě zmatené představy.

Např. rozdělovat autoritu na přirozenou a formální je nepodstatné a zavádějící. Před časem jsem diskutoval s kolegyní o autoritě manžela. Ačkoliv uznávala, že manžel má právo rozhodnout rodinný spor či přikázat ženě, co má dělat, neustále namítala, že musí mít tuto autoritu jaksi přirozeně. Musí to z něho „cítit“. Hlavně nesmí svou autoritu vynucovat násilím. Nesmí? Netvrdím, že násilí je šťastné řešení konfliktní situace, ale autorita, která nesmí použít donucení, je impotentní a neguje sebe samu. Proto mi rozdělování autority na přirozenou a formální připadá jako pokus nechat si otevřená zadní vrátka pro případ, kdyby se našinci rozhodnutí autority nezamlouvalo. Autorita se tu nepopírá přímo, ale mírným obloukem.

Jistě, autorita se dá zneužít, což je další námitka, kterou má moderní člověk pohotově při ruce. A co má být? Všechno se dá zneužít, takže argument proti autoritě to není a o hranicích autority jsem se už zmiňoval. Je paradoxní, že moderní člověk při svém hledání „pojistek“ proti zneužití autority stvořil totalitní monstrum – moderní byrokratický stát.

(Ne)svobodná společnost

Jestliže svoboda nemůže být cílem vlády, mohou vůbec existovat svobodné země? Je snad svobodný svět, jehož jsme součástí, pouhou chimérou?

Svobodné země neexistují. Ani nesvobodné.

Společenská realita je přirozeně politická. Libertariáni, kteří vidí politiku jako zlo, mají často problém to pochopit. Politická znamená, že ve společnosti spolu soupeří různé koncepce, jak by měla společnost vypadat, fungovat, kam by měla směřovat atd. Koncepce, která převáží, je následně vynucována formálními i neformálními politickými prostředky: politickými rozhodnutími, soudy, policií, ostrakizmem, tlakem veřejného mínění atd.

To znamená, že něco je dovoleno a něco zakázáno. Jestliže se např. zakáže kouření na veřejných místech, pak se kuřáci budou cítit omezeni a budou považovat takovou společnost za nesvobodnou. Naopak pro lidi, kteří považují kouř za škodlivý, to bude znamenat větší svobodu.

V tomto bodě lze celou věc zkomplikovat utilitaristickými úvahami o co největší svobodě pro co největší počet lidí apod. Zaprvé, nejsem utilitarista, a zadruhé, takové úvahy nepředstavují protiargument.

Znamená to tedy, že není rozdíl mezi USA a Severní Koreou?

První je jistě lepší země než druhá, ale obě jsou v mnoha ohledech nesvobodné. Jinak řečeno, je k ničemu hovořit o svobodných či nesvobodných zemích. Svoboda je bůžek, který se těžko nechává spoutat.

Existují dobré a špatné společnosti a existují společnosti, kde lidé více či méně souhlasí s politikou své vlády.

Království nebeské

Nejde o žádnou horkou novinku, takže pár spoilerů snad neuškodí. Tento Scottův film jsem už kdysi viděl a nedávno, po mnoha letech, jsem ho shlédl znovu, tentokrát v režisérském sestřihu.

Musím konstatovat, že Království nebeské je silně protikřesťanský film. A vlastně to ani není film historický, protože hlavní postavy v něm jednají a myslí jako příslušník Okcidentu z počátku 21. století.

Ilustruji to na několika okomentovaných příkladech.

Nejprve se z úvodních titulků dozvíme, že Evropa ve 12. století bylo strašné místo, plné chudoby, útisku a bigotních lidí. Nu, podle whigovské či marxistické teorie dějin ani jiné být nemohlo. Světlým zítřkům musí předcházet temné včerejšky.

Nápis na trámu v Balianově kovárně říká:

Jakým mužem by muž byl, kdyby neučinil svět lepším.

Zdá se to nevinné, ale není. Zapomeňte na Boha a jeho varování, že království Boží není z tohoto světa. Je potřeba ho učinit již tady na zemi. Humanismus klepe na dveře, ale ještě musí pár století počkat.

Bailianův otec Godfrey zasvěcuje svého syna (a diváka) do hlavní myšlenky křižáckého království v Jeruzalémě. Hrdinův úkol je tedy jasný. Bude bojovat za nastolení nového, lepšího řádu.

Království svědomí. Lidé tam nejsou tím, čím se narodili, ale tím, co mají v sobě.

Králova vdaná sestra je taky pěkné kvítko. Balianovi vysvětlí, že omývání tváře není cizoložství, ale divák (i Bailian, myslím) pochopí, že tento hřích na sebe nenechá dlouho čekat. Ostatně proč ne, když Sibylla věří, že…

Přikázání nejsou pro lidi, jako jsme my.

Neblahé důsledky takového přesvědčení se ukážou i později, když už jako královna matka vezme do rukou život svého malomocného syna. Je to sice pochopitelné, ale těžko omluvitelné.

Ale k veselejším záležitostem. Templáři jsou líčeni jako banda krvežíznivých fanatických hrdlořezů, kteří nemají nic jiného na práci než přepadat muslimské karavany. Titíž rytíři, co se zavázali je chránit.

Se svou troškou do mlýna přispěl i Balianův přítel Špitálník.

Svatost spočívá ve správném jednání ve prospěch těch, kdo se nemohou sami bránit.

Ano, ano, správné jednání. Co záleží na náboženských dogmatech, víře apod. Čin má přednost před kontemplací, vůle před rozumem.

Špitálník poté udeří ještě jednou.

Muslimové nazapomenou, co jsme tu těch 100 let prováděli. Neměli by zapomenout!

Bez komentáře.

A konec filmu už ani neskrývá nenávist k náboženství za bonmoty. Vysoký církevní hodnostář, snad přímo jeruzalémský patriarcha, líčený jako zbabělý, bigotní pletichář, tu slouží jako fackovací panák za celé křesťanství. Prostě typický untermensch. Právě k němu směřuje Balianova sarkastická poznámka, že se od něho o náboženství mnohému naučil.

A tak by se dalo pokračovat dál, ale myslím, že už to stačí. Řekl bych, že král Kazisvět, hlava pomazaná byl o moc roztomilejší představitel starého řádu než všichni Scottovi Lusignanové dohromady. Politická agitka může být i zábavnější.