Liberál Halík

Na Tomáše Halíka slýchám pět chválu i hanu. Je to beze sporu výrazná osobnost českého veřejného života, nicméně nikdy jsem nečetl žádnou jeho knihu, ani jsem se nijak nezajímal o jeho názory.

Nedávno jsem čirou náhodou narazil na tento článek a musím konstatovat, že Tomáš Halík je typickým příkladem liberálního katolíka. Takových je bohužel v dnešním světě plno.

Pokusím se okomentovat několik citátů.

Sekularizace znamenala nikoliv popření, ale spíš absorbování mnoha myšlenek křesťanství do nového společensko-kulturního kontextu.

Snažil jsem se najít nějaký význam této věty, který by alespoň vzdáleně připomínal historickou či současnou realitu. Hlavními myšlenkami křesťanství jsou Bůh, Jeho vtělení a příslib spásy. Ty v naší sekulární společnosti postrádám. Modernita sesadila Boha z trůnu a na Jeho místo dosadila člověka. Láska k člověku je nic, jestliže chybí láska k Bohu, pokud má důstojný pán na mysli toto (byť nevidím, že bychom my, moderní lidé nějak víc milovali člověka než naši dědové).

Po moderní sekulární společnosti přichází doba postmoderní a postsekulární, v níž světová náboženství začínají hrát opět nové – a velmi důležité – role v rámci radikální plurality vznikající globální společnosti. Budoucí podobu a roli křesťanství lze nyní jen uhadovat…

Jaká budoucí podoba křesťanství? Křesťanství má jedinou podobu a tou je Katolická církev. Její role je také jen jediná: vést lidi ke spáse. Jak by se toto mohlo změnit? A co je to doba „postsekulární“?

Církev … by měla zakládat ohniska, podobná tehdejším benediktinským klášterům, která by „novým Evropanům“ předávala nejlepší hodnoty naší tradice, včetně oněch hodnot tolerance a svobody svědomí, k nimž se sama církev těžce dopracovávala po řadu století.

Takže Církev „dospěla“ až s příchodem moderní společnosti? Nebo jak to mám chápat? Proč zdůrazňuje toleranci a svobodu svědomí? To jsou zásady, které uznává i spousta ateistů. K čemu je pak potřeba Církev? Proč nehovoří o spáse duší?

Tolerance sama o sobě není hodnota. Tolerance dává smysl pouze jako projev prozíravosti nebo velkorysosti tam, kde by mohl tvrdý přístup vyvolat ještě větší zlo.

A svoboda svědomí? Jistě, Církev zakazuje (a vždy zakazovala – není to netolerantní?) násilné obracení na víru, ale to podle mého soudu ještě neznamená svobodu svědomí, leda ve velmi omezeném smyslu. O náboženské svobodě jsem už psal. Svoboda svědomí trpí stejnými problémy. Příroda nemá ráda vakuum, a proto ho co nejrychleji vyplní nějakým obsahem. Stejně tak svoboda svědomí je čistým papírem, který si jedinec velice rychle vyplní obsahem, který mu nejvíc vyhovuje. Netřeba dodávat, že často v rozporu s danými Božími přikázáními.

Dnešní odpůrci humanisticko-demokratické tradice Masaryka a Havla se nejdřív pokoušeli udělat z pojmů pravda, láska a čest směšná či sprostá slova…

Z mého pohledu je humanisticko-demokratická tradice v rozporu s křesťanstvím i s racionálním uspořádáním společnosti.

Asi není zcela spravedlivé soudit na základě jediného rozhovoru, ale nemyslím si, že bych po prostudování celého Halíkova díla dospěl k jinému názoru. Tomáš Halík je možná zdatný teolog, má charisma, pastorační úspěchy a dokáže oslovit určitý typ lidí, nicméně já vidím politického liberála. A liberalismus a katolicismus považuju za neslučitelné.

Reklamy

Po-po-po-populismus

Když se chtějí média opřít do nějakého politika nebo politické strany, hodí se nálepka populismu. Podle wikipedie je populismus „líbivá politika“ a populisté s oblibou „proti sobě staví ‚lid‘ a ‚elity'“. Politologové nejsou zcela jednotní, ale mají tendenci za populistické označovat hlavně nacionalistické (např. francouzská Národní fronta nebo centristické strany (u nás např. ANO).

Není mi úplně jasné, jak lze obhájit názor, že zrovna nacionalisté a centristé jsou populisté. Řekl bych, že každá strana, která zrovna není u moci, využívá takto definovaný populismus.

Populismus je nevyhnutelnou součástí demokratické politiky a možná politiky vůbec. Když chce nějaká skupina svrhnout nebo změnit existující řád, případně odstranit či nahradit vládnoucí garnituru, štve lid proti elitám. Zatímco vláda potřebuje alespoň tichý a pasivní souhlas ovládaných, čekatel na mocenské pozice potřebuje jejich hlasitý a aktivní nesouhlas.

Povstání a vzpoury proti právoplatným autoritám, revoluce často vyžadovaly účast lidu. Nedovedu si představit, jak by bylo možné takto „mobilizovat“ lidi bez populismu. Liberální demokracie, tj. režimy předstírající neautoritářské vládnutí (podmíněné souhlasem ovládaných), dovedly metody mobilizace mas k dokonalosti: masmédia, propaganda, reklama.

Proto lze v nálepce populismu těžko vidět něco jiného, než snahu zdiskreditovat politického hráče, který se zrovna někomu nelíbí.

Demokracie

Liberalismus vychází z doktríny, že spravedlivá moc vlády se odvozuje od souhlasu ovládaných. Toto pojetí je ovšem nesmyslné. Ve skutečnosti je spravedlivá vláda takový výkon vládní autority, který je z morálního hlediska závazný a morálka vychází z Přirozeného zákona. „Souhlas ovládaných“ znamená nahrazení Přirozeného zákona souhlasem, jinými slovy dobré je to, co chceme. To je součást moderní vzpoury proti přirozenosti, což v konečném důsledku znamená vzpouru proti Bohu.

Moderní parlamentní demokracie s univerzálním volebním právem se zdá být z pohledu levice nejvhodnější formou „spravedlivé vlády“. Volá-li liberalismus po rovnosti práv, pak právě univerzální volební právo musí tvořit jeden z jeho základních pilířů, neboť ve volbách může každý autonomní jedinec vyjádřit svou, kvantitativně shodnou vůli (tj. 1 člověk = 1 hlas). Proto je demokracie posvátnou krávou liberalismu a volby jeho liturgií.

Nicméně hlasování je jako rozhodovací proces problematické:

  1. Vylučuje zodpovědnost. Jednotlivý anonymní volič přenáší důsledky svého rozhodnutí na společnost.
  2. Nevede k přijetí efektivního nebo objektivně morálního rozhodnutí. Viz Arrowův teorém.

Je lepší, když rozhoduje osoba a nikoliv proces. Když jde o závažné rozhodnutí, je absurdní, aby se člověk předem zavázal respektovat výsledek počítání hlasů, tj. aby dával přednost procesu rozhodování před jeho výsledkem. Z Přirozeného zákona vyplývá, že člověk není vázán rozhodnutím autority, pokud je takové rozhodnutí v rozporu s Přirozeným zákonem.

Historicky je hlasování jako rozhodovací proces spíše vyjímečné. Hlasování častěji bývalo procesem sbírání informací, např. zjišťování síly frakcí — majorita ukazuje donucovací sílu, nic víc. Hlasování se také nepoužívá v institucích, jako je armáda, kde efektivní a zodpovědné rozhodování může být otázkou života a smrti.

Někdo může namítnout, že hlasování může být příhodné v triviálních záležitostech. Je nesporné, že ne všechny případy hlasování vedly k negativním následkům, ale to nevyvrací fakt, že hlasování je méně efektivní způsob rozhodování. Na druhou stranu je-li tedy hlasování z nějakého důvodu důležité, např. jako způsob jak stmelit skupinu lidí, může tento důvod snadno trumfnout námitku z efektivity, zejména díky propagaci hlasování, která je nutná, aby lidé začali tohoto způsobu rozhodování užívat.

Samotný argument pro hlasování jako způsob stmelování komunity se mi však zdá slabý. Případy, kdy hlasování spíše rozděluje nejsou vzácné. Navíc existují jiné a lepší způsoby, jak komunitu stmelit — společné náboženství, řeč, kultura, kořeny. Právě na nich skupinová koheze skutečně závisí, takže jediný efektivní způsob využití hlasování je jako součást již zmíněné veřejné liturgie. Volby se tedy netýkají vlády, ale mají vytvořit konsenzus ohledně sekulárního liberalismu, který nám vládne.

Dalším problematickým místem současné zastupitelské demokracie je fakt, že naši zastupitelé jsou voleni na poměrně krátké období (většinou 4 a v některých případech více let), které se může jenom omezeně opakovat. To je opatření, které snad má korigovat chyby voličů (volba tyrana), ale nefunguje z následujících důvodů:

  1. Curleyho efekt neboli taková politika voleného představitele, která vede ke změnám ve složení elektorátu za účelem znovuzvolení tohoto představitele do funkce prostřednictvím zdanění a legislativy. Je to způsob, jak obejít zmíněné opatření na úkor blahobytu občanů.1
  2. Hoppeho kritika demokracie. Jádro této kritiky spočívá v tom, že privilegia vlády a příjmy s ní spojené se nevážou k osobě, nýbrž k funkci. Tím pádem jsou ve veřejném, nikoliv soukromém vlastnictví a navíc na omezenou dobu a nikoliv doživotně či v rámci generací v případě dynastie. Z toho logicky plyne větší tendence k čerpání krátkodobého zisku na úkor dlouhodobé „kapitálové“ hodnoty dané veřejné funkce spojené se správou veřejného majetku, legislativní mocí apod. Jinými slovy vyšší příklon ke špatnému hospodaření či přímo ke korupci v demokraciích než v monarchiích, které jsou typickým případem soukromého vlastnictví politické funkce vládce.2

Porovnáme-li režimy před a po Francouzské revoluci, můžeme si všimnout dvou základních rozdílů:

  1. Monarchie byla nahrazena demokracií.
  2. Malá vláda byla nahrazena velkou vládou.

Je zajímavým faktem, že velikost vlády se nijak dramaticky neměnila až do příchodu modernity. Příčiny tohoto jevu, který není nutně špatný, ale určitě náchylnější k negativním důsledkům, mohou být různé, přičemž jednu z nich objasňuje následující citát:

„Demokracie je přirozeně dočasná a nemůže existovat jako stálá forma vlády. Demokracie bude existovat do té doby, dokud si voliči neuvědomí, že si mohou zvolit štědré dary ze státní pokladny. Od té chvíle bude většina volit ty kandidáty, kteří jim naslibují více výhod. Výsledkem bude, že každá demokracie zkolabuje následkem hýřivé fiskální politiky, po čemž vždy následuje diktatura.“

Příčinou velké vlády může být i postupná koncentrace moci v rukou státu, která souvisí se svobodou jako prvním politickým principem liberalismu. To znamená, že v rámci politického prosazování svobody je nutná rovnost práv, která vyžaduje zásah státu proti dosavadnímu privilegovanému držiteli autority.3 Paradoxem, který by nás neměl zmást, je, že svoboda jako politická priorita nejenže nebrání koncentraci moci, ale přímo k ní vede.

K výše uvedenému je třeba říci, že Církev nedává žádné pokyny ohledně vhodné formy vlády, protože je to mimo její kompetenci. Zavrhuje sice liberalismus, ale žádná forma vlády, ani demokracie, není liberální sama o sobě. Forma vlády je pouhým akcidentem, esencí vlády je civilní autorita, díky níž vláda (v jakékoliv formě) vládne. Všechny formy mohou být dokonale katolické, pokud akceptují mimo své vlastní svrchovanosti i svrchovanost Boha, odvozují od Něho svou autoritu, podřídí křesťanskému právu a budou uznávat autoritu Církve v oblasti víry a morálky. Tyto věci by měly být v katolickém státě dané a neměly by být předmětem veřejné diskuze.

Nicméně sama hierarchická stavba Církve jako monarchie a její dvoutisíciletá existence přinejmenším naznačuje4 určitý středobod, okolo kterého by měly formy vlády alespoň oscilovat podle charakteru, temperamentu a historických zkušeností jednotlivých národů. Naopak úzké spojení demokracie s liberalismem ukazuje, že demokracie (minimálně v její moderní formě zahrnující univerzální volební právo) pro katolický stát nebude nejvhodnější forma vlády.


1

J. M. Curley byl v rozpětí asi 25 let 4krát starostou města Boston, čehož dosáhl vypuzením majetnějších obyvatel města a přijímáním chudých irských emigrantů. Město Boston za jeho éry stagnovalo, ale Curly jako kandidát byl znovuzvolen. V současnosti tuto politiku provádí v USA v masovém měřítku Demokratická strana podporou imigrace a podobné levicové strany v Západních zemích pod praporem multikulturalismu.

2

Hoppe svou teorii dokládá i empiricky na vyšší úrokové míře a míře zdanění v demokratické éře než za ancien regime. Prof. Hoppe útočí na demokracii z pozice libertariána, což je podle mého soudu dosti vratká a rozporná pozice, ale jádro jeho (ekonomické) kritiky podle mého soudu obstojí.

3

Viz Zippy, Political freedom is a concentrator of government power. Jako příklad uvádí manželství, kde autorita manžela byla zrušena zásahem státu v rámci zrovnoprávnění žen.

4

Samozřejmě s přihlédnutím k faktu, že Církev je nadpřirozená organizace.

Pochod pro život

Tak trochu náhodou jsem se dozvěděl, že se v sobotu 22.4. koná Pochod pro život. Akce, kterou jako katolík rozhodně podporuju. Počet potratů klesá, ale aktuální číslo (něco přes 20 tisíc dětí za rok 2015) je stále děsivě vysoké.

Jedním z milníků na cestě k obnově je postavení tohoto zla mimo zákon. Feminismus, jedna z nejvíce zakořeněných forem liberalismu, by dostal citelný zásah.

Shodou okolností jsem nedávno debatoval na téma potratů a opět jsem se přesvědčil jak málo pro moderního člověka znamenají argumenty metafyzického charakteru. Díky tomu se skutečná debata redukuje na pouhou prezentaci vlastních názorů, které jsou v zásadě všechny stejně dobré, protože mají jen velmi málo společného s realitou.

Moderní člověk je totiž metafyzický antirealista.

Neúspěšný odpal

Erik Tabery, šéfredaktor Respektu se v editorialu čísla 15/2017 snaží odpálkovat útok Petra Fischera (filozof, novinář, šéfredaktor stanice Vltava) na Respekt jako hlásnou troubu liberalismu.

Netuším, jaké politické názory zastává pan Fischer, ani si nemyslím, že svou kritikou udeřil hřebíček na hlavičku, ale to není v tuto chvíli podstatné. Chci jen reagovat na některé problematické věci z Taberyho článku v rámci mého mapování liberalismu a liberálního myšlení.

Fischer prý nenabízí žádnou alternativu. To je možné, ale on nemusí žádnou alternativu předkládat. Úplně stačí ukázat, že liberalismus je nesmyslný a tudíž v praxi neudržitelný.

Dále Tabery nechápe, proč Fischer žádá po druhých, aby ztratili důvěru v liberální společnost jako on. Opět nevím, jestli to skutečně po někom žádá. Ale především je to nesmysl. Proč by se Fischer neměl snažit přesvědčit ostatní o svém objevu? Když je to navíc novinář a filozof. A zejména když má pravdu!

Chápu, že je to věc, která místní liberální konsenzus ohrožuje. A chápu, že Tabery nechce Fischerovi brát možnost šířit své názory, ale na druhou stranu mu není pohodlné, že je říká. Problém se svobodou slova, jednoho z pilířů liberalismu.

Liberálovi je jasné, že svoboda slova má své meze. To je naprosto v pořádku. Svoboda slova by neměla útočit na liberální konsenzus. Problém je, že to znamená, že se liberalismus v tomto ohledu nijak neliší od jiných politických systémů. Ve všech jsou věci, které je nežádoucí říkat, byť se jejich obsah samozřejmě liší.

Erik Tabery mluví o lidské svobodě, ale má na mysli liberální svobodu pro liberály. Není to křesťanská svoboda pro křesťany či islámská svoboda pro muslimy.

Velká hra pokračuje

Když jsem si přečetl o americkém útoku v Sýrii a vyjádření Donalda Trumpa k němu, napadlo mě, že Trump je dost impulzívní. Něco ve stylu „napřed střílej, pak se ptej“. Jak si mohl být tak jistý, že za chemickým útokem stojí Asad? Klasické cui bono příliš neukazuje Asadovým směrem. Zapomněl snad na Bushovi peripetie s neexistujícími zbraněmi Saddáma Husajna?

Jenže ono je vcelku jedno, kdo předchozí chemický útok nařídil. Mohl v tom mít prsty někdo jiný, ale klidně to mohl udělat sám Asad nebo některá pomstychtivá šarže v jeho armádě. Každopádně výsledkem je, že Rusko, které se snažilo vybudovat pozici velmoci mírotvorce a obránce řádu, vypadá teď jako spoluviník nebo přinejmenším jako nekompetentní, protože nedokáže udržet svého poskoka Asada v patřičných mezích.

Amerika tohoto zaváhání využila a ukázala, že Rusku nedovolí beztrestně si budovat vlastní pozici na úkor amerických zájmů. Proto se mi zdá, že Trump klame tělem. Někdy plácá jako venkovský hňup, ale zřejmě dobře ví, co dělá. Narozdíl od neschopného Obamy se s ním bude muset počítat i na mezinárodní scéně.

Taky mi připadá, že se americká alt-right ve svém bohocísaři poněkud spletla. Možná má k neoconům blíž, než si mysleli. Pravdu mají podle mě ti, kdo tvrdí, že Trump chce vrátit Ameriku do osmdesátých let. To je jeho představa „velké Ameriky“, americké říše, která měla Sovětský svaz na lopatkách.

A tak Velká hra i nadále pokračuje.

Posvátná kráva liberalismu zůstává nedotčená.

Levičácká demagogie

Je úsměvné i smutné zároveň sledovat levičáckou propagandu v akci.

V Respektu 11/2017 se dočteme, že cizinci ve skutečnosti spáchají v naší zemi 9% trestných činů, zatímco my Češi odhadujeme jejich zločinnost na 29%. Sklon přehánět mají především osoby s nižším vzděláním a ti, co požadují přísné tresty.

Vzkaz je jasný. My Češi jsme xenofobové. Sami nejsme nijak bezúhonní, ale snažíme se vinu svalovat na (většinou) poctivě pracující cizince. A podle očekávání jsou u hlupáků a nevzdělanců předsudky nejsilnější.

Letmo jsem mrknul na údaje o počtu cizinců u nás. Je jich něco přes 4% Čili zločinnost cizinců je zhruba dvojnásobná ve srovnání se zločinností domorodců. Z toho by byl taky pěkný titulek, ale pochybuji, že by ho Breptšpek otiskl.

Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, protože žádné z těchto čísel nic moc nedokazuje. Xenofobie je určitě rozumnější předsudek než xenofilie. Vyšší zločinnost lze u cizinců očekávat, protože k ekonomické emigraci se spíš uchylují ti méně obdaření: finančně, schopnostmi, inteligencí či prostě štěstím.

Feminormalizace

Bylo zajímavé vyslechnout debatu kolegyň o problematice pohovoru u zaměstnavatele. Všechny se přirozeně pohoršovaly nad tím, že se zaměstnavatel vyptává budoucích zaměstnankyň na jejich plány mít děti.

Při jiné příležitosti jsem s jinou svou známou mluvil o dětech a tikajících biologických hodinách. Můj názor, že i když člověk neslyší žádné volání rodu, tak má alespoň jisté povinnosti vůči svým předkům, národu či společnosti, se nesetkal s valným pochopením.

Žena na počátku 21. století je emancipovaná bytost. To znamená člověk vysvobozený z pout biologie (antikoncepce), historie a autority otců a manželů (rovnoprávnost) a utvářející svůj život vlastní svobodnou vůlí (kariéra). Ideální produkt liberalismu. Odvrácenou stranou této blyštivé mince jsou milióny usmrcených nenarozených.

Feminismus je jedna z forem liberalismu. Forma, která je v duši moderního člověka zakořeněná snad nejhlouběji. Stejně jako jsem nevěděl, jak vstoupit do debaty zmíněné v úvodu, netuším, co by naše ženy mohlo vytrhnout ze zakletí feminismu.

Nejde o zrušení pisoárů nebo o kvóty EU na zvýšení podílu žen v dozorčích radách podniků. To je pouhé handrkování o drobné. Některé ženy namítnou, že je osobně pisoáry nijak nepohoršují, takže vlastně nejsou feministkami. Jedním ze způsobů, jak zakonzervovat šílené novoty, je přijít s ještě šílenějšími novotami. Takto Cthulhu plave stále hlouběji doleva, jak to nazývá neoreakce.

Ve skutečnosti slabší pohlaví lne k osvíceneckým ideálům velice silně. Tím pádem mezi pisoárovými feministkami a našimi drahými polovičkami není zas tak velký rozdíl, ač jsem vděčný za konformitu těch druhých.

Náboženská svoboda

Při nedělní bohoslužbě jsme prosili mimo jiné i za náboženskou svobodu. Nevím jistě, proč náš pan farář zařadil i tuto prosbu. Pokud mu šlo o náboženskou svobodu, kterou prosazuje současný liberální stát, pak to asi nebyl nejlepší nápad. Ale možná tím chtěl poněkud šalamounsky naznačit, že má církev hrát v naší společnosti trochu jiný part.

Vzhledem k tomu, že většina katolíků je dnes politicky liberální, tipnul bych si spíš na tu první možnost. To nemá být kritika našeho dobrého pastýře. Pro něj a mnohé další s podobnými zkušenostmi (vysvěcen za totality) a mainstreamovými (tj. liberálními) politickými názory znamená náboženská svoboda prostě možnost vyznávat svou víru beze strachu z perzekucí. Bohužel to není všechno, co náboženská svoboda obnáší.

Náboženská svoboda je ve skutečnosti daleko chytřejší způsob, jak vytlačit náboženství z veřejného života, než hrubé metody komunistů. Zejména to náboženství, které si činí nárok na pravdu. Náboženství, jehož prestiž i moc vyrostly na krvi mučedníků při konfrontaci s pohanskou státní mocí.

Současný liberálně demokratický stát neútočí na katolíky přímo. Říká nám jenom: můžete provozovat obřady, jaké chcete, a uctívat, koho chcete, ale stejně tak to mohou dělat všechny ostatní sekty. Zatímco já budu stát nad tím vším a budu dohlížet, aby nikdo neporušoval pravidla. Moje pravidla reflektující můj (tj. liberální) pohled na svět.

Připadá mi evidentní, že z politického hlediska tohle znamená všechno možné jen ne svobodu pro Katolickou církev. Protože její svoboda by měla zahrnovat možnost autoritativně ovlivňovat státní instituce a veřejný prostor.

Není to nic nového pod sluncem. Papežové na úskalí tzv. náboženské svobody upozorňovali už dávno. Dnes, jak se zdá, se na tato varování trochu zapomíná. Naštěstí náš Pán ví nejlíp, co potřebujeme.

Potíž s Ruskem

Délský potápěč přišel s několika články, které se přímo či nepřímo týkají Ruska a určitě stojí za přečtení. Nejprve pozitivní analýza ruské mezinárodní politiky. Pak dostala slovo antiputinovská nacionalistická klika. A mezitím se do toho vložil Dugin.

Nesleduju nijak pozorně situaci v Rusku – je v záplavě (dez)informací něco takového vůbec možné? – ale řekněme, že croixova pochvalná analýza je blíž pravdě. Rusko sehrálo svůj part na mezinárodní scéně dobře a je navzdory ekonomickým obtížím vnitřně jednotné, zatímco Západ je stále více rozpolcený.

Navíc udržuje dobré vztahy s Čínou. To je ta země, která ulehčila Západu od břemene ruční práce a technologií. Samozřejmě ve spolupráci s místními kapitalisty, kteří neznají loajalitu k zemi, která jim dopomohla k úspěchu, a levicovými intelektuály, kteří propagují idiotskou vzdělanostní ekonomiku.

S jistou nadsázkou lze říci, že Rusko se stará o politickou destrukci Západu, zatímco Čína o destrukci ekonomickou.

Nechovám žádnou zvláštní náklonnost k liberalismu, ale jedna věc je přát si zhroucení politického systému a jeho ideologie a druhá nechat se převálcovat novou vlnou sovětských, pardon, ruských tanků. Nestojím ani o méně okázalá dobrodružství, jako je třeba členská legitimace do Euroasijského svazu.

Na jedné straně jsem rád, že liberální říše narazila na odpor. Na straně druhé si nemyslím, že je Rusko pouhá slabá oběť v této partii. Přes určité sympatie k tamějšímu dění nezapomínám na to, že Rusko je náš nepřítel. A pravoslaví, ač navenek snad působí víc tradicionalisticky než současný katolicismus, je schizmatický proud více ve službách cara a ruské myšlenky než Krista Krále a myšlenky křesťanské.

Do toho dobře zapadá Duginova řeč o pravoslavné imperiální misi Velkého Srbska. Když se Rusko naposledy angažovalo na Balkáně, byla z toho První světová válka.

Americký mesianismus může jít k čertu. Ale proč by ho měl nahradit ten ruský?