Demokracie vs autoritářství

Čas od času mi leze na nervy neustálé překrucování slov demokracie a autorita.

Známe to, u nás je demokracie, Putin vládne autoritářsky a nekonečné variace těchto tvrzení v souvislosti s různými zeměmi či politickými figurami, přítomností či absencí demokratického způsobu rozhodování, dialogu, lidských práv atd.

Demokracie se tak prezentuje jako něco z podstaty odlišného od jiných, nedemokratických čili autoritativních forem vlády. Demokratický systém vlády je svobodný, zatímco nedemokratické systémy jsou nesvobodné. Demokracie je založená na lidských právech, dialogu a úctě k názorům druhých, zatímco autoritativní systém je direktivní, nevede dialog, nemá úctu k názorům druhého a porušuje lidská práva.

A to jednoduše není pravda. Demokracie není v principu odlišná od jiných forem vlády (aristokracie, monarchie). Demokracie je určitá procedura vedoucí k ustanovení vlády. Vláda vládne autoritativně. Vždycky.

Cílem každé formy vlády je udržovat řád a bránit ho proti vnitřním i vnějším narušitelům. A mnoho dalších věcí, které jsou v souladu s obecným dobrem. Jinými slovy úkolem vlády je zajistit, aby společnost mohla fungovat a aby se jí dobře dařilo. To je cílem každé vlády, včetně demokratické.

Neliší se ani v prostředcích. Řád a fungování se zajistí tím, že vláda zavře do vězení všechny, kdo je narušují. Demokratické vlády užívají v tomto ohledu stejné prostředky jako ty nedemokratické. USA, Česko, Rusko, Čína i KLDR mají policii, soudy i vězení.

Znamená to, že není rozdíl mezi USA a Sevení Koreou? Samozřejmě nikoliv. Rozdíl spočívá v tom, že vláda každé z těchto zemí má jinou představu o tom, jak má řádná a fungující společnost vypadat. Čili má jiný koncept obecného dobra. Komunistický koncept patří k těm nejzvrácenějším a nejvíc vzdáleným realitě. Proto vyžaduje nejvíc donucení ze strany státu, nicméně každá vláda musí svůj koncept vynucovat. Každá vláda je a musí být autoritativní.

A je to ještě horší (viz zde):

Každý, kdo má nějaké politické názory, je autoritář, tedy pouze na věci, které on sám považuje za odporné a opovrženíhodné. Ale liberalismus je autoritářský sociopaticky, autoritářství operující jako falešné anti-autoritářství.

Není na čase s tou povýšeneckou hrou skoncovat?

Reklamy

Kukačka už zakukala…

Když utichly předvolební a volební vášně, měl bych pár poznámek k volebním kandidátům. Přesněji řečeno k Jiřímu Drahošovi. Miloše Zemana už známe a víme, co od něho čekat.

Po debatách se známými jsem se tedy rozhodl podívat se na druhého z kandidátů do druhého kola. Třeba najdu něco zajímavého. Koneckonců slušnost a alespoň náznak konzervatismu není v dnešní době k zahození.

Jiří Drahoš podporuje tradiční rodinu, ale zároveň říká toto:

Můj pohled na věc však nevylučuje ani jiná uspořádání vztahů, ve kterých jsou na svět přiváděny a vychovávány děti. Jsem jen opatrnější v tom klást mezi všechny představitelné modely soužití rovnítko. Naše civilizace totiž dosud nemá velkou zkušenost s existencí dvou či vícegeneračních rodin jiného než klasického modelu. Proto je podle mého názoru třeba nové formy rodinného soužití nadále diskutovat.

To je na pováženou, ale aspoň je tam ta vsuvka o rovnítku…

Naneštěstí to nebylo všechno:

Zastávám názor, že cyrilometodějská a husovská tradice představují nedílnou součást české historie, na kterou můžeme být právem hrdí.

Ano, v český národ trpí jistou schizofrenií, když slaví svátek heretika Husa hned po svátku sv. Cyrila a Metoděje, byť obojí zajisté je nedílnou součástí naší historie. Ale na co přesně máme být hrdí? Na to, jak se z Čechů katolíci stávali a zároveň na to, jak byli vražděni? Jak křesťanská kultura u nás vznikala a zároveň na to, jak byla ničena? To už je na mě příliš silná dávka schizofrenie.

Prezident má spojovat, ne rozdělovat, jak se dnes často opakuje. Ale tohle zachází příliš daleko. Nelze spojovat nespojitelné. Nelze podporovat rodinu a zároveň pod ní podřezávat větev podporou jiných „modelů soužití“. A nelze ctít tradici života a smrti zároveň.

Už téměř třicet let je náš společný prostor svobodný v takové míře, jakou zažili jen naši předci v prvních dvou dekádách republiky. Jsme svobodni nejen ve smyslu národa s vlastní vládou, ale i v podobě úplné svobody pohybu, názoru, volby. Je jen na nás, jak naložíme s tímto ohromným darem, o jakém naši předkové snili.

Jiří Drahoš se zdá být naivním politickým optimistou, který se chce zavděčit každému, nikomu neublížit a drží se osvědčených frází. Další případ politické naivity? Možná. Slušnost v erbu a další citát z jeho webových stránek by tomu nasvědčovaly.

Nicméně slušnost samotná nestačí. Právě slušní a spíše konzervativní lidé radikálům nejvíc usnadňují uskutečňování jejich zvrhlých vizí. Právě je nelépe vystihuje pojem cuckservative.

Černá mediální magie

Nemám v prezidentském souboji svého koně. Proč nechodím volit, jsem vysvětloval jinde a žádný z kandidátů mě nepřiměl toto rozhodnutí změnit. Nefandím ani Drahošovi, ani Zemanovi.

Ale zejména nefandím médiím. Nebudu předstírat mediální objektivitu, hrát si se slovíčky a rovnou prohlašuju, že média jsou jedno z největších zel moderní doby. Říkám to alespoň na rovinu, narozdíl od takové České televize, která své koně a svou ideologii protěžuje pod zástěrkou „objektivního“ zpravodajství. Právě to je podstatou tohoto zla: vydávat své, většinou levicové názory a vidění světa za cosi neutrálního, objektivně daného, nezpochybnitelného, zkrátka za něco, co dá zdravý rozum.

Měl jsem znovu příležitost si to ověřit při dnešních zprávách, které „informovali“ o průběhu prezidentské kampaně, přičemž bylo nad slunce jasné, kdo je jejich favoritem.

Miloš Zeman je některými prezentován jako muž, který rozdělil národ. Podle mého soudu je jeho hlavním hříchem, že neříkal to, co média chtěla, aby říkal. A tak je, stejně jako jeho předchůdce Václav Klaus, terčem nepřetržité mediální kampaně. Zeman není mým oblíbencem a určitě není bezchybným prezidentem, ale jsem si jist, že kdyby byl na jeho místě takový Karel Schwarzenberg, byla by média k jeho přehmatům mnohem shovívavější.

Dva dny před volbami se spekuluje o financování jeho kampaně. Samozřejmě bez důkazu! To je věc, kterou by si nikdo, a už vůbec ne tzv. veřejnoprávní televize, neměl dovolovat. Ne v tuto chvíli. Ale přesně tak média fungují. Vynikající studijní materiál v tomto ohledu představovala Trumpova kampaň a reakce amerických médií.

Jenže americká média alespoň nehrajou hru na veřejnoprávní televizi. Tam všichni vědí, který zpravodajský kanál podporuje kterou stranu (CNN Demokraty, FoxNews Republikány). Českou televizi založili komunisté a ona zdárně pokračuje ve „veřejnoprávním“ vymývání mozků předstírajíc, že je hlídacím psem demokracie před vlky v podobě českých politiků. Vzpomeňme třeba na hysterické výlevy Komersovy bandy při údajném pokusu ODS ovlivňovat zpravodajství ČT.

Koncept veřejnoprávní televize je naprosto zcestný. Média obecně jsou dost silným politickým hráčem v moderních společnostech. A jsou také hráčem, který především brání své vlastní zájmy. Televize placená z kapes daňových poplatníků představuje poměrně silnou platformu pro samozvané levicové intelektuály, kteří jejím prostřednictví ovlivňují politické dění v zemi, aniž by za to nesli jakoukoliv zodpovědnost.

Jediná rozumná věc, kterou lze v dané situaci udělat, je tuto instituci zrušit, zavřít a zahodit klíč. Varuju každý budoucí režim, který by se chtěl považovat za pravicový či konzervativní, aby nepodlehl pokušení využívat média pro svou propagaci. Jen bude udržovat naživu pošahaného ducha tzv. otevřené, demokratické společnosti.

Média je třeba považovat za politického hráče a podle toho s nimi jednat.

Pohádková normalizace

Čirou náhodou jsem narazil na tuto recenzi pohádky Nejlepší přítel. S autorem se shodnu na tom, že to nebyla špatná pohádka. Zato recenze samotná mi připadá jak z jiného světa. Především tohle:

Zásadní roli hraje skutečnost, že české pohádky nevznikají pro děti. Jsou zcela odtržené od jejich zájmů i světa a neplní úlohu seznamování se společností ani s jejími nástrahami. Místo toho jsou nostalgickým útočištěm pro jejich rodiče.

Přežívá v nich normalizační uspořádání patriarchální společnosti, kdy muži bojují se zlem a ženy potřebují být zachraňovány/provdávány, přičemž cení se především bezmezná důvěra v magickou autoritu kolektivních pravd.

Pohádky zarputile odolávají jakékoliv „politické korektnosti“, tedy genderovým diskuzím a kritice stereotypního vnímání světa – všem věcem, jež značná část populace považuje za špatné a škodlivé. Pro tuto část Česka jsou pohádky poslední pevnost „normálního světa“.

Tyto odstavce prezentují jednu perlu za druhou. Patriarchální uspořádání je projevem normalizace? Nebo normalizace projevem patriarchátu? To druhé by dávalo větší smysl, protože normalizace představovala autoritativně vynucovaný návrat k původní bolševické myšlence diktatury proletariátu.

Nicméně, že by se normalizace vyznačovala patriarchálními ctnostmi? To se mi příliš nezdá, vzhledem k vřelému vztahu komunistů k boji za osvobození ženy z jařma tradiční patriarchální rodiny. Možná měl autor na mysli to, jak předseda nabídl ruku své dcery a půl JZD statečnému princi, který skolí strašlivého netvora Jóžina (z bažin). Nu, po takové feudální „normalizaci“ bych hrábnul všema deseti.

A co si mám představit pod magickou autoritou kolektivních pravd? Pokud tím autor míní tradiční, osvědčené, milionkrát vyzkoušené a funkční patriarchální uspořádání, ve kterém každé pohlaví má svou biologicky i sociálně danou nezastupitelnou roli, tak tomu, jakožto osoba obdařená zdravím selským rozumem, důvěřuju taky.

Politická korektnost znamená podle autora genderové diskuze a kritiku stereotypního vnímání světa. Fascinující. Nicméně ve stereotypní realitě tohoto světa je politická korektnost autoritativním uplatňováním liberalismu a jeho „pravd“. Jinak to ani být nemůže!

Nejde totiž o to, že je liberalismus zaváděn autoritativně. Nejsem libertarián, aby mi tohle vadilo. Vadí mi to, že je liberalismus nekoherentní politická filozofie a jeho prosazování se rovná jednání šílence.

Ještě pár poznámek k dalšímu textu.

Proč by měly pohádky seznamovat dítě se společností? V jistém odvozeném smyslu snad ano, ale především dítě seznamují se základní metafyzickou a etickou realitou našeho života: jsme nesmrtelné duše obdařené svobodnou vůlí, můžeme proto volit mezi dobrem a zlem a jednou budeme za své činy souzeni. Tento úkol plní pohádka Nejlepší přítel docela dobře, řekl bych.

Je dobrý film takový, který má nápaditý scénář nebo styl? Otázka je, co znamená „nápaditý“? Pokud to znamená porušovat základní pravidla žánru, osvědčený zavedný řád nebo dokonce společenská tabu, pak čím méně „nápaditosti“, tím lépe. Kromě toho, když má haiku přesně sedmnáct slabik, není příliš nápadité porušit pravidla a vytvořit verš s osmnácti. Jde spíš o autorskou lenost neschopnou popasovat se s danými pravidly.

Atd.

Vcelku chápu povzdechnutí liberála nad skutečností, že má větší část Čechů zpátečnické tendence, volí Zemany a Babiše a nepřijímá genderovou stupiditu a jiné výstřelky Modernity s dostatečným nadšením. Alespoň někdo si uchovává poslední zbytky zdravého rozumu. Otázka je, jak dlouho. Předpokládám, že do té doby, než se začnou vysílat politicky korektní pohádky.

Méně byrokracie?

Jako pravicově liberální strana chce ODS mimo jiné snižovat počet úředníků. Volební slogan „méně byrokracie, více svobody“ dopomohl této straně k relativnímu úspěchu ve volbách. Konečně proč ne? Nikdo nemá rád nekonečné papírování, nekonečné zástupy úředníků na úřadech a nekonečné fronty u jejich kanceláří. Přesto si myslím, že je tato snaha předem odsouzena k nezdaru, stejně jako další evergreeny pravicových liberálů (nízké daně, svoboda podnikání atd.).

Problém je v tom, že realita moderního státu (navíc v rámci moderního superstátu typu EU) se bez početného úřednictva neobejde. Základní parametry moderního státu se přes všechny sliby politiků nijak zvlášť nemění a pravděpodobně měnit nemohou. Silné úřednictvo je jedním z těchto parametrů. Podívejme se ve zkratce na genezi moderního státu.

Autorita moderního státu je víceméně monolitická, tzn. moderní stát uzurpuje veškerou autoritu pro sebe. To je důsledek liberalismu, ale liberalismus v tomto případě nebyl iniciátorem. Zrození moderního státu lze připsat na vrub absolutistickým panovníkům novověku.

Za všechny uveďme „krále Slunce“, Ludvíka XIV., proslaveného výrokem „stát jsem já“, za jehož panování přecházela moc do rukou civilních úředníků. Král totiž nemůže vládnout sám a je-li třeba se vypořádat s odbojnou šlechtou, je po ruce třetí stav, z jehož neurozených řad lze rekrutovat věrné královské úředníky. Aspoň do té doby, než se nový byrokratický aparát dostatečně konsoliduje a osvícení „filozofové“ se začnou ptát: nepotřebujeme šlechtu, tak na co potřebujeme krále? Víme, jak třetí stav vyřešil tuto otázku v praxi.

O 200 let později má státní aparát pod kontrolou většinu agendy, která dříve spadala do kompetence otců, podnikatelů, cechů, šlechty, kléru i samotného krále. Zrodil se moderní stát, moloch řízený neosobním byrokratickým aparátem, v jehož čele stojí synové a dcery třetího stavu vybíraní při pravidelně se konající veřejné liturgii, jejíž lex credendi je liberalismus.

Tak masívní řízení „všeho“ se neobejde bez byrokracie. Byrokracie v liberálním státě nesmí nikoho upřednostňovat či privilegovat, protože všichni jsou si rovni před zákonem. Byrokracie nemůže a nesmí vládnout, protože třetí stav nemůže vládnout nad třetím stavem. Nad třetím stavem může vládnout pouze zákon. A to neosobní, psaný zákon, počínaje ústavou, konče předpisy místního úřadu. Byrokracie proto musí být neosobní a musí sloužit. Sloužit zákonu samozřejmě. Musí být neosobním a nestranným služebníkem-vykonavatelem zákona.

Pokud ODS skutečně chce méně byrokracie, musí chtít osobní vládu, tj. autoritu vykonávanou skutečnými, chybujícími a nedokonalými lidmi, kteří uplatňují svou moc svým vlastním osobitým způsobem. Musela by připustit, že v takovém uspořádání existují přiznaná stavovská privilegia, že otcové jsou skutečné hlavy rodin a že rovnost před zákonem již nadále neexistuje, protože není pouze jeden zákon. Jinými slovy ODS by musela uznat, že projekt zvaný liberalismus selhal.

Tak daleko ale ODS nechce a nemůže zajít. Koneckonců je to Občanská Demokratická Strana, nikoliv Poddanská Aristokratická Strana.

Je univerzalismus špatný?

Někteří sekulární nacionalisté kritizují křesťanství za jeho univerzalismus v tom smyslu, že křesťanství překračuje hranice národa a že křesťané jsou jakousi pátou kolonou v zemi, která je věrná cizí mocnosti někde v Římě.

Díky svému univerzalismu je křesťanství zodpovědné za současný stav buď přímo nebo alespoň jako duchovní otec liberalismu, který je skutečným hnacím motorem zániku našich národů. Křesťanství proto nenabízí a ani nemůže nabídnout cestu ven z problémů, které nás trápí. Univerzalismus totiž podrývá národní „partikularismus“, což nevyhnutelně vede k erozi národního uvědomění a konečné destrukci evropských národů.

To je chybná úvaha. Nevidím důvod, proč by měl být univerzalismus špatný z podstaty. A pokud jde o křesťanství, tak ono není univerzálním řešením na všechny naše problémy a nedává odpovědi na všechny otázky. Nicméně v tomto případě jisté východisko nabízí.

  1. „Univerzalismus je špatný“ je samo o sobě univerzální tvrzení a tudíž rozporné, podobně jako „vše je relativní“. Tento argument nemusí každého přesvědčit, ale pro mě je to přinejmenším náznak, že je útok na univerzalismus neopodstatněný. Univerzalismus a partikularismus se vzájemně nevylučují.
  2. Křesťanství je univerzalistické, ale nečiní si nárok na absolutní univerzalismus. Církev je univerzálním nástrojem spásy. Má charisma učitelky víry a mravů, nikoliv politické a kulturní sjednotitelky lidstva. Kristus dal Apoštolům úkol „učit a křtít všechny národy“. Přál si tedy sjednotit národy pod vládou Božího zákona, s jejich rušením evidentně nepočítal.
  3. Mnoho současných křesťanů je věrných politickému liberalismu, včetně nemalého počtu církevních představitelů. To však neznamená, že je liberalismus s křesťanstvím slučitelný. Liberalismus je rozporná doktrína, jak jsem se mnohokrát snažil ukázat, a jako takový nemůže být slučitelný s pravdou. Naneštěstí je to doktrína natolik flexibilní, že se přirozeně přelévá do náboženství a dalších oblastí.
  4. Liberalismus je v jistém smyslu křesťanskou herezí, odtud jeho univerzalismus, ale jako každá hereze převrací a přizpůsobuje křesťanské pravdy obrazu svému. To, že jsou obě doktríny univerzalistické, znamená velice málo.
  5. Sice považuju nacionalistickou kritiku současného liberalismu za užitečnou a trefnou, ale je třeba mít na paměti, že nacionalismus je liberalismem včerejška. Vychází ze stejné logiky a před 150 lety ničil regionální odlišnosti, jako současná levice ničí odlišnosti národní. Nacionalisté chtějí osvobodit svůj národ od vnějších (či vnitřních) hrozeb, aby mohl liberální projekt vesele pokračovat, pouze bez účasti cizinců.
  6. Současný přistěhovalecký problém vidím především jako etický a sociální a půjdeme-li víc do hloubky, tak jako teologický. Konkrétně jde o to, že jsme zničili kulturu manželství a s ní i schopnost reprodukce. Jan Pavel II. to výstižně nazval kulturou smrti. Těžko může dojít k zániku národa či rasy, jestliže jsou jejich příslušníci schopni a ochotni plodit a vychovávat nové generace.
  7. Manželství a rodina jsou jedny z mnoha institucí, které liberalismus na své cestě za svobodou a rovností zničil. V tomto případě ale šlo o instituci životně důležitou, protože na ní závisí naše budoucí existence. Obnovit rodinu a přirozené role muže a ženy v ní nebude pravděpodobně možné bez jejího nového posvěcení a bez jednoznačného odmítnutí liberalismu.

Svoboda v praxi

Felix Ngole, student sociální práce na sheffieldské univerzitě a křesťan napsal na svém soukromém facebookovém účtu:

Manželství stejnopohlavních párů je hřích, ať se nám to líbí nebo ne. Takové je slovo Boží, které lidský sentiment nemůže změnit.

A následně citoval několik pasáží z Bible, které tuto skutečnost demonstrují.

To se stalo v roce 2015 v reakci na uvěznění Kima Davise, amerického matrikáře, který byl uvězněn poté, co odmítl zaregistrovat stejnopohlavní manželství.

Dva měsíce poté obdržel pan Ngole email z univerzity, že jsou jeho facebookové komentáře předmětem vyšetřování. Poté byl vyslýchán vyšetřujícím týmem a následně vyhozen ze studia.

Pan Ngole se pokusil napadnout rozhodnutí univerzity u soudu, ale neuspěl. Zajímavé je zdůvodnění univerzity.

Vyšetřující tým akceptuje, že pan Ngole má plné právo na svou náboženskou víru a že jednal upřímně a čestně…

Nicméně jeho názory…

…mohly některé jednotlivce urazit.

Jinými slovy univerzita může vyhodit studenta, který zcela v souladu se zákonem vyjadřuje svůj křesťanský pohled na svět, a to mimo studium, v situaci, kde nefiguroval jako student sociální práce a navzdory tomu, že jeho vyjádření nemělo žádný dopad na jeho práci a profesní schopnosti.

Soud uznal, že Ngoleho potrestání bylo tvrdé a že v demokratické a pluralitní společnosti jedinec má právo na svobodné vyjádření svých náboženských názorů. Přesto soud nakonec uznal jednání univerzity za zákonné.

Problém je v tom, že [jeho FB příspěvky] mohly být přístupné a čtené lidmi, kteří by je mohli vnímat jako odsuzující, v rozporu étosem služby nebo naznačující záměr diskriminovat, což je další problém. … Ať byl skutečný záměr jakýkoliv, bylo to vnímání příspěvků, které mohlo způsobit škodu. Bylo rozumné se tímto vnímáním zabývat.

K tomu W. M. Briggs trefně poznamenává:

Je zřejmé, že Ngoleho sekulárním hříchem není urážka, ale křesťanství. To lze prokázat myšlenkovým experimentem: představme si, co by se stalo, kdyby byl Ngole muslim. Neboť muslimové se v této otázce také drží Pravdy.

Za pozornost taky stojí přístup soudu k tzv. svobodě slova a náboženství. Přístup, který se nedá nazvat jinak než pokrytectví. Pokrytectví, kterému se nevyhne žádná autorita operující s pojmy jako svoboda vyjádření apod. Každému je jasné, že nikdo nemá právo říkat si, co chce, že musí existovat nějaká omezení, která jsou autoritativně vynucována. Autorita z principu nemůže vynucovat svobodu, jak jsem o tom už mnohokrát psal.

Jde o to, jaká omezení a jaké hranice vynucovat. Pokrytectví spočívá v tom, že omezení, která požaduje levice, se nazývají svoboda, zatímco omezení, která požaduje ne-levice se nazývají autoritativní nebo rovnou totalitní.

Konec polistopadové republiky?

Prozatím poslední poznámka k aktuálnímu dění. V budoucnu bych se rád věnoval abstraktnějším tématům.

Bohumil Pečinka z časopisu Reflex tvrdí, že je „liberální svět poražen, ale na konci je světlo.“ Takto bombasticky se vyjadřuje aspoň obálka (Reflex je jen o málo lepší Blesk), článek uvnitř je o něco realističtější. Ale přeci jen si naivní liberál Pečinka neodpustí alespoň toto:

Končí polistopadová republika ve smyslu typu a tváře. Naopak výsledek voleb neznamená nástup autoritativního režimu, založeného na centralizaci moci a narušení systému brzd a protivah. Ústavněprávně polistopadová republika zatím nekončí.

Škoda, mohla být nějaká legrace. Takový caudillo Okamura-san by byl vděčným tématem pro Zeleného Raoula.

Ale vážně, jaká republika typu a tváře? Má-li Pečinka na mysli klausovské ideologické pojetí politiky jako soupeření dvou velkých stran reprezentujících „pravici“ a „levici“ (pokus přiblížit náš poměrný systém anglosaskému modelu dvou stran?), tak toto pojetí lidé odmítají už velmi dlouho. Viz podpora úřednických vlád a nechuť k ideologicky vypjatým kampaním, které se po volbách plynule přešly do pragmatického sbližování doposud nesmiřitelných ideových protikladů atd.

To je příliš velká zátěž na běžného buržoazního voliče (dnes jsme skoro všichni buržoazní voliči), který jen chce, aby spolu politici vycházeli, moc se nehádali a postavili další školky a hřište a zvedli důchody a dávky atd. Přesně tohle jim zcela neideologický Babiš dává a byl by idiot, kdyby chtěl na současném systému něco zásadního měnit.

Jedině neustálý hon na něj ho může dohnat k něčemu zoufalému, aby ochránil sebe a své majetky. Možná právě tohle je cílem štváčů, aby potom mohli hrozit prstem: „vidíte, my jsme vám to říkali.“ Pod podobným tlakem je i americký prezident, kterého považuju za podobně pragmatického obchodníka, jakým je i Babiš. Zatímco Trump šlape liberálům na jejich ideologická kuří oka, u nás jde spíš o ekonomické zájmy, řekl bych, neboť u nás žádní konzervativci nejsou, jak už jsem několikrát psal.

Ať je to, jak chce (a obrana Babiše, ve kterém Vox Day omylem spatřoval českého nacionalistu, není mým cílem), i Pečinka uznává, že demokracie u nás nekončí. Ani konec liberalismu není nikde v dohledu, což už si Pečinka zřejmě nemyslí.

To nejlepší nakonec, jak se říká. Je-li centralizace moci typickým znakem autoritativního režimu, pak právě v takovém žijeme, neboť centralizace moci provází liberální režimy od jejich vzniku. A systém brz a protivah (Američany tolik oblíbené „checks and balances“) slouží spíš k tomu, aby tento proces nic zásadního nenarušilo.

Když pravice neví, co dělá pravice

Řekněme,že jsem naivní reakcionář, který se zrovna včera vylíhnul, a chtěl bych ve volbách podpořit konzervativní myšlenky. Přirozeně bych se obrátil na české pravicové strany. Které to jsou?

ODS, TOP09 a KDU-ČSL jsou tři etablované, mainstreamové, strany obecně považované za pravicové.

Jsou tyto strany skutečně pravicové? Soudě podle volebních plakátů, které slibují snížení daní, snížení byrokracie a větší svobodu, nikoliv. Ano, otřepaný fetiš české pravice už je tu zas, ale řekněme, že se jako novopečený reakcionář nesmířím s pouhými plakátovými slogany.

Protože rodina je základ státu, podíval bych se na to, jakým způsobem chtějí tyto strany podpořit rodinu. Očekával bych, že najdu něco o zákazu potratů, zpřísnění rozvodového režimu, zrušení registrovaného partnerství, daných úlohách muže a ženy v rámci rodiny a dalších patriarchálních evergreenů, co brání jejímu rozkladu. Co naše pravice v tomto ohledu nabízí?

Nejliberálnější je samozřejmě ODS. Její program je téměř čistě ekonomický, včetně tzv. podpory rodin, která se redukuje na pouhé dávky, úlevy na dani apod. Kdyby rodina závisela pouze na tom, musela by být Západní civilizace pilířem rodinných hodnot a vzorem rodinného života. Jenže člověk není jenom homo economicus. ODS stále působí dojmem, že střet pravice s levicí vnímá jako boj mezi kapitalismem a socialismem (část české společnosti patrně věří na scestnou myšlenku, že pravice rovná se svoboda, privatizace a kapitalismus, zatímco levice rovná se byrokracie, zestátňování a socialismus). Kdysi se možná profilovala jako strana liberálně-konzervativní. Ty časy jsou pryč a s nimi i všechny stopy po konzervatismu. Neříkám, že v jejím programu není nic rozumného nebo potřebného. Jen tam není nic konzervativního, natož kontrarevolučního. Ale co čekat od strany, která má v názvu „občanská“.

Jsou na tom zbývající, údajně křesťanské strany v tomto ohledu lépe? Spíš ne.

TOP09 nemá v programu o rozvodovosti nebo potratech ani slovo. Zato se tu dočteme, že „se ženy nesmí dostávát do situace náročné volby, zda mít děti nebo budovat kariéru.“ Podpora vzniku služeb péče o nejmenší děti se taky nedá označit jako konzervativní opatření (přesun péče o děti do rukou k tomu vyškolených odoborníků je typická progresívní politika).

Ani KDU-ČSL neudělá se svým programem žádnou díru do světa. Pro rodiny tu vidím hlavně finanční pobídky a úlevy. Opět ani slovo o potratech, což u explicitně křesťanské strany překvapuje (možná to mají někde jinde nebo malým písmem v poznámce pod čarou, aby neznepokojovali nekřesťanské voliče). Ani slovo proti rozvodové politice či tzv. registrovaným partnerstvím. Nu, to už jsou zřejmě zavedené věci a na ty „konzervativní“ politik nesahá.

Ač to zdaleka není všechno, stačí to ke konstatování, že současná pravice je tak nepokrytě liberální, že i naivní reakcionář jen marně hledá alespoň stopy něčeho konzervativního.

Česká pravice se tváří jako umírněná, konzervativní a rozumná a právě takové voliče se snaží oslovit. Problém je, že jejím cílem není eliminovat levičácké výstřelky, ale postupně je absorbovat a učinit je přístupnými umírněnému, konzervativnímu a rozumnému voliči, kterému by jinak byly zcela cizí a odporné. Za mořem se pro tuto specifickou funkci „pravice“ vžil velice výstižný výraz cuckservative.

U nás se podobně malebného výrazu zřejmě nedočkáme, protože autentický kontrarevoluční konzervatismus či reakce nikomu nechybí.

Naše fobie

Marek Švehla se v Respektu 38/2017 zamýšlí nad fenoménem islamofobie v Česku. Prý to začalo uskupením Islám v ČR nechceme, které vzniklo před osmi lety na Facebooku. Facebook později tento účet zablokoval. Švehla dále mapuje, kolik o této skupině vyšlo o textů v českých médiích a jak se prý její rétorika postupně stala postojem běžného občana Česka vůči Islámu, včetně politiků jako Zeman nebo Sobotka.

Hlavně ten Sobotka bolí, protože Švehla končí článek slovy:

Sobotka měl možnost potvrdit pověst Evropana, stoupence civilizace, kde se lidé nedělí podle toho, jakému bohu věří, a kde slovo solidarita nesignalizuje povahovou slabost, ale sílu.

Sobotka namísto toho zaujal „zemanovskou“ pozici: nesnášenlivost a nedostatek občanského principu, které neskončí jenom u muslimů.

Zaprvé, Česko už dlouho není zemí nakloněnou náboženství. Islám v tomto ohledu není vyjímkou a platí to tím spíš, že je nám civilizačně i kulturně cizí. Vznik jakési facebookové skupiny je důsledkem tohoto postoje, nikoliv jeho příčinou.

Zadruhé, liberálové standardně přehlížejí, překrucují nebo popírají fakta o Islámu: teroristické útoky posledních páchají převážně islamisté, za zvýšenou kriminalitu v zemích, které přijaly uprchlíky, převážně mohou také muslimové. To jsou legitimní důvody, proč do Evropy nepouštět další uprchlíky.

Zatřetí, slovo „solidarita“ používá Švehla poněkud zvláštním způsobem. Podle něj zřejmě jediný způsob, jak vyjádřit solidaritu s někým trpícím, je vpustit ho do svého domu a dát mu vše, co mu osud upřel. Chudáci liberálové. My, křesťané, máme povinnost soucitu s bližním, almužen atd., ale takto tvrdou povinností vázaní nejsme.

Možná máme morální povinnost uprchlíkům pomoci, ale určitě nemáme povinnost zaopatřovat jim nový domov v našich zemích.

Začtvrté, Švehla si poněkud úsměvně není vědom vlastní „nesnášenlivosti“, když útočí na Zemanovu „nesnášenlivost“. Záměrně píšu nesnášenlivost v uvozovkách, protože je to samozřejmě hloupost. Zeman nechce Islám v Česku, Švehla nechce Zemana prezidentem a Vavák nechce ani liberála Švehlu, ani liberála Zemana. Taková je přirozenost politiky, včetně toho, že Vavák tahá za nejkratší část pomyslného provazu.

Tím se dostávám k základnímu problému celého článku. Liberálové slepě věří, že jejich tzv. občanský princip může být jakýmsi metaprincipem, který „zastřeší“ všechny ostatní principy. Nedokážou pochopit, že muslimové i křesťané (ponechme prozatím stranou liberální křesťany vyznávající principy občanské společnosti) mají vlastní principy, které jsou v rozporu s principy liberalismu a kterých se nemohou vzdát, aniž by přestali být skutečnými muslimy nebo křesťany. Islám, ani křesťanství nejsou jenom soukromou, nýbrž i společenskou volbou.

Je ironické, že si liberálové nejsou vědomi svého pokrytectví, když autoritativně vynucují svoje pojetí svobody (např. rušením facebookových skupin), zatímco se skrz prsty dívají na ty, kteří vynucují zase to svoje. Ať už jsou to zemanovci, muslimové nebo křesťané.

A mimochodem, slovo Evropan ještě nedávno znamenalo stoupence křesťanské civilizace, nikoliv té, kde se lidé nedělí podle toho, jakému bohu věří. Je smutné, že takový nesmysl (a navíc lež) je základem naší současné civilizace.