Kdo vlastně ovlivňuje výsledek voleb?

Vyšetřování ruského vměšování do amerických prezidentských voleb dospělo konečně k závěru. Třináct Rusů a tři ruské společnosti byly obviněny z nelegálního zasahování do prezidentských voleb v roce 2016. Jejich cílem prý bylo:

rozšiřovat nedůvěru v kandidáty a politický systém jako takový.

Obvinění údajně podporovali Trumpovu kampaň, znevažovali Hilary. a také očerňovňovali republikánské kandidáty Cruze z Texasu a Rubia z Floridy. Cizincům je samozřejmě zakázáno snažit se ovlivňovat federální volby. Jejich činnost údajně poškodila Clintonovou.

Obvinění vytvořili účtů na sociálních sítích s použitím falešných osobních údajů. K tomu prý částečně využívali počítačovou infrastrukturu na území Spojených států.

Nicméně žádný Američan nebyl vědomým účastníkem tototo komplotu a ani nedošlo k ovlivnění výsledku voleb (což, mimochodem, popírá předchozí tvrzení o poškození Clintonové).

Mimo to padlo obvinění z bankovního podvodu a zcizení identity.

To jsou míň než hubené výsledky více než rok trvajícího vyšetřování. Blamáž, chtělo by se říci.

Ve skutečnosti nejde o Rusko, jde o Trumpa. Vyšetřování začalo ještě za Obamovy éry a jeho cílem zřejmě bylo paralyzovat Trumpa. Problém byl v tom, že se jednalo o vyšetřování kontrarozvědky, nikoliv o kriminální vyšetřování. Proto mělo zůstat v tajnosti. Jenže FBI se nijak netajil s tím, že vyšetřuje Trumpovu kampaň. V tuto chvíli měl šéf FBI Comey veřejně ujistit Trumpa, že on sám není vyšetřován.

K tomu nedošlo a za situace, kdy se po mnoho měsíců neobjevoval žádný důkaz o zločinu, Trump byl soukromě ujišťován, že není vyšetřován, ale navenek se FBI tvářila, jakoby se udál nějaký strašný zločin, v němž prezident figuruje, Trump Comeyho vyrazil. Nicméně vyšetřování nezastavil, ačkoliv na to měl právo.

Následně došlo k ustanovení zvláštní rady pro vyšetřování, podle McCarthyho nelegálního, protože k němu nebyl řádný důvod. Neexistovaly žádné důkazy, ani silné podezření, že byl spáchán zločin. Ustanovení této rady však umožnilo pokračovat ve vyšetřování. Přitom případ „úmluvy s Ruskem“ vyzníval stále více do ztracena.

Byl tu ale další bod vyšetřování, obstrukce. Narozdíl od tajných dohod s Ruskem je obstrukce zločinem a spadá do kompetence zvláštní rady. Staly se dvě události, na základě kterých by teoreticty bylo možné obvinit Truma z obstrukce, tedy bránění spravedlnosti nelegálními prostředky (např. pokus o uplácení svědků v Nixonově aféře). První byla žádost o zastavení vyšetřování Flynna, poradce pro národní bezpečnost, druhou byl vyhazov šéfa FBI Comeyho.

K tomu McCarthy poznamenává, že je v pravomoci prezidenta zastavit vyšetřování, jakkoliv se to nemusí zdát vhodné, takže těžko mohlo dojít k porušení zákona. Navíc vyšetřování nakonec pokračovalo a Flynn byl stíhán, aniž by do toho prezident více zasahoval.

Stejně tak smí prezident zastavit vyšetřování ruského vměšování. Může-li to udělat v případě kriminálního vyšetřování, tím spíš může zastavit vyšetřování kontrarozvědky, jehož cílem je prezidenta informovat o potenciální zahraniční hrozbě, nikoliv o kriminálním činu. Comey však byl vyhozen z jiného důvodu: veřejně tvrdil, že je prezident podezřelý, zatímco ho soukromě ujišťoval, že podezřelý není. A jak už bylo řečeno, vyšetřování ruského vměšování pokračovalo i po Comeyho odchodu.

Trump tedy použil legálních prostředků, což podle McCarthyho znamená, že nemůže být obviněn z obstrukce. Zdá se to být logické, nicméně ohledně tohoto bodu nepanuje shoda. Jiní tvrdí: přestože jednal legálně, může být obviněn z obstrukce.

Ať je to, jak chce, považuju za jisté, že cílem bylo a je bránit Trumpovi v uskutečňování jeho programu všemi prostředky. Ačkoliv je demokracie liturgií liberalismu, není liberálům dost svatá, aby respektovali výsledky volebních procesů. O tom už jsme se mnohokrát přesvědčili.

Reklamy

Kukačka už zakukala…

Když utichly předvolební a volební vášně, měl bych pár poznámek k volebním kandidátům. Přesněji řečeno k Jiřímu Drahošovi. Miloše Zemana už známe a víme, co od něho čekat.

Po debatách se známými jsem se tedy rozhodl podívat se na druhého z kandidátů do druhého kola. Třeba najdu něco zajímavého. Koneckonců slušnost a alespoň náznak konzervatismu není v dnešní době k zahození.

Jiří Drahoš podporuje tradiční rodinu, ale zároveň říká toto:

Můj pohled na věc však nevylučuje ani jiná uspořádání vztahů, ve kterých jsou na svět přiváděny a vychovávány děti. Jsem jen opatrnější v tom klást mezi všechny představitelné modely soužití rovnítko. Naše civilizace totiž dosud nemá velkou zkušenost s existencí dvou či vícegeneračních rodin jiného než klasického modelu. Proto je podle mého názoru třeba nové formy rodinného soužití nadále diskutovat.

To je na pováženou, ale aspoň je tam ta vsuvka o rovnítku…

Naneštěstí to nebylo všechno:

Zastávám názor, že cyrilometodějská a husovská tradice představují nedílnou součást české historie, na kterou můžeme být právem hrdí.

Ano, v český národ trpí jistou schizofrenií, když slaví svátek heretika Husa hned po svátku sv. Cyrila a Metoděje, byť obojí zajisté je nedílnou součástí naší historie. Ale na co přesně máme být hrdí? Na to, jak se z Čechů katolíci stávali a zároveň na to, jak byli vražděni? Jak křesťanská kultura u nás vznikala a zároveň na to, jak byla ničena? To už je na mě příliš silná dávka schizofrenie.

Prezident má spojovat, ne rozdělovat, jak se dnes často opakuje. Ale tohle zachází příliš daleko. Nelze spojovat nespojitelné. Nelze podporovat rodinu a zároveň pod ní podřezávat větev podporou jiných „modelů soužití“. A nelze ctít tradici života a smrti zároveň.

Už téměř třicet let je náš společný prostor svobodný v takové míře, jakou zažili jen naši předci v prvních dvou dekádách republiky. Jsme svobodni nejen ve smyslu národa s vlastní vládou, ale i v podobě úplné svobody pohybu, názoru, volby. Je jen na nás, jak naložíme s tímto ohromným darem, o jakém naši předkové snili.

Jiří Drahoš se zdá být naivním politickým optimistou, který se chce zavděčit každému, nikomu neublížit a drží se osvědčených frází. Další případ politické naivity? Možná. Slušnost v erbu a další citát z jeho webových stránek by tomu nasvědčovaly.

Nicméně slušnost samotná nestačí. Právě slušní a spíše konzervativní lidé radikálům nejvíc usnadňují uskutečňování jejich zvrhlých vizí. Právě je nelépe vystihuje pojem cuckservative.

Konec polistopadové republiky?

Prozatím poslední poznámka k aktuálnímu dění. V budoucnu bych se rád věnoval abstraktnějším tématům.

Bohumil Pečinka z časopisu Reflex tvrdí, že je „liberální svět poražen, ale na konci je světlo.“ Takto bombasticky se vyjadřuje aspoň obálka (Reflex je jen o málo lepší Blesk), článek uvnitř je o něco realističtější. Ale přeci jen si naivní liberál Pečinka neodpustí alespoň toto:

Končí polistopadová republika ve smyslu typu a tváře. Naopak výsledek voleb neznamená nástup autoritativního režimu, založeného na centralizaci moci a narušení systému brzd a protivah. Ústavněprávně polistopadová republika zatím nekončí.

Škoda, mohla být nějaká legrace. Takový caudillo Okamura-san by byl vděčným tématem pro Zeleného Raoula.

Ale vážně, jaká republika typu a tváře? Má-li Pečinka na mysli klausovské ideologické pojetí politiky jako soupeření dvou velkých stran reprezentujících „pravici“ a „levici“ (pokus přiblížit náš poměrný systém anglosaskému modelu dvou stran?), tak toto pojetí lidé odmítají už velmi dlouho. Viz podpora úřednických vlád a nechuť k ideologicky vypjatým kampaním, které se po volbách plynule přešly do pragmatického sbližování doposud nesmiřitelných ideových protikladů atd.

To je příliš velká zátěž na běžného buržoazního voliče (dnes jsme skoro všichni buržoazní voliči), který jen chce, aby spolu politici vycházeli, moc se nehádali a postavili další školky a hřište a zvedli důchody a dávky atd. Přesně tohle jim zcela neideologický Babiš dává a byl by idiot, kdyby chtěl na současném systému něco zásadního měnit.

Jedině neustálý hon na něj ho může dohnat k něčemu zoufalému, aby ochránil sebe a své majetky. Možná právě tohle je cílem štváčů, aby potom mohli hrozit prstem: „vidíte, my jsme vám to říkali.“ Pod podobným tlakem je i americký prezident, kterého považuju za podobně pragmatického obchodníka, jakým je i Babiš. Zatímco Trump šlape liberálům na jejich ideologická kuří oka, u nás jde spíš o ekonomické zájmy, řekl bych, neboť u nás žádní konzervativci nejsou, jak už jsem několikrát psal.

Ať je to, jak chce (a obrana Babiše, ve kterém Vox Day omylem spatřoval českého nacionalistu, není mým cílem), i Pečinka uznává, že demokracie u nás nekončí. Ani konec liberalismu není nikde v dohledu, což už si Pečinka zřejmě nemyslí.

To nejlepší nakonec, jak se říká. Je-li centralizace moci typickým znakem autoritativního režimu, pak právě v takovém žijeme, neboť centralizace moci provází liberální režimy od jejich vzniku. A systém brz a protivah (Američany tolik oblíbené „checks and balances“) slouží spíš k tomu, aby tento proces nic zásadního nenarušilo.

Když pravice neví, co dělá pravice

Řekněme,že jsem naivní reakcionář, který se zrovna včera vylíhnul, a chtěl bych ve volbách podpořit konzervativní myšlenky. Přirozeně bych se obrátil na české pravicové strany. Které to jsou?

ODS, TOP09 a KDU-ČSL jsou tři etablované, mainstreamové, strany obecně považované za pravicové.

Jsou tyto strany skutečně pravicové? Soudě podle volebních plakátů, které slibují snížení daní, snížení byrokracie a větší svobodu, nikoliv. Ano, otřepaný fetiš české pravice už je tu zas, ale řekněme, že se jako novopečený reakcionář nesmířím s pouhými plakátovými slogany.

Protože rodina je základ státu, podíval bych se na to, jakým způsobem chtějí tyto strany podpořit rodinu. Očekával bych, že najdu něco o zákazu potratů, zpřísnění rozvodového režimu, zrušení registrovaného partnerství, daných úlohách muže a ženy v rámci rodiny a dalších patriarchálních evergreenů, co brání jejímu rozkladu. Co naše pravice v tomto ohledu nabízí?

Nejliberálnější je samozřejmě ODS. Její program je téměř čistě ekonomický, včetně tzv. podpory rodin, která se redukuje na pouhé dávky, úlevy na dani apod. Kdyby rodina závisela pouze na tom, musela by být Západní civilizace pilířem rodinných hodnot a vzorem rodinného života. Jenže člověk není jenom homo economicus. ODS stále působí dojmem, že střet pravice s levicí vnímá jako boj mezi kapitalismem a socialismem (část české společnosti patrně věří na scestnou myšlenku, že pravice rovná se svoboda, privatizace a kapitalismus, zatímco levice rovná se byrokracie, zestátňování a socialismus). Kdysi se možná profilovala jako strana liberálně-konzervativní. Ty časy jsou pryč a s nimi i všechny stopy po konzervatismu. Neříkám, že v jejím programu není nic rozumného nebo potřebného. Jen tam není nic konzervativního, natož kontrarevolučního. Ale co čekat od strany, která má v názvu „občanská“.

Jsou na tom zbývající, údajně křesťanské strany v tomto ohledu lépe? Spíš ne.

TOP09 nemá v programu o rozvodovosti nebo potratech ani slovo. Zato se tu dočteme, že „se ženy nesmí dostávát do situace náročné volby, zda mít děti nebo budovat kariéru.“ Podpora vzniku služeb péče o nejmenší děti se taky nedá označit jako konzervativní opatření (přesun péče o děti do rukou k tomu vyškolených odoborníků je typická progresívní politika).

Ani KDU-ČSL neudělá se svým programem žádnou díru do světa. Pro rodiny tu vidím hlavně finanční pobídky a úlevy. Opět ani slovo o potratech, což u explicitně křesťanské strany překvapuje (možná to mají někde jinde nebo malým písmem v poznámce pod čarou, aby neznepokojovali nekřesťanské voliče). Ani slovo proti rozvodové politice či tzv. registrovaným partnerstvím. Nu, to už jsou zřejmě zavedené věci a na ty „konzervativní“ politik nesahá.

Ač to zdaleka není všechno, stačí to ke konstatování, že současná pravice je tak nepokrytě liberální, že i naivní reakcionář jen marně hledá alespoň stopy něčeho konzervativního.

Česká pravice se tváří jako umírněná, konzervativní a rozumná a právě takové voliče se snaží oslovit. Problém je, že jejím cílem není eliminovat levičácké výstřelky, ale postupně je absorbovat a učinit je přístupnými umírněnému, konzervativnímu a rozumnému voliči, kterému by jinak byly zcela cizí a odporné. Za mořem se pro tuto specifickou funkci „pravice“ vžil velice výstižný výraz cuckservative.

U nás se podobně malebného výrazu zřejmě nedočkáme, protože autentický kontrarevoluční konzervatismus či reakce nikomu nechybí.

Stále nejdu volit

Volby klepou na dveře. Občas zkouším někomu vysvětlit, proč není rozumné k volbám chodit. Většinou narážím na několik stále se opakujících námitek.

Svůj nebo spíš Zippyho pohled na volby jsem vyložil zde. Zmíněný praktický argument je čistě matematický, symbolický argument pak souvisí s etickými otázkami.

Můj hlas rozhoduje

Někteří lidé se snaží zkonstruovat situaci, ve které je jejich (nebo něčí) hlas pověstným jazýčkem na vahách, který rozhodne o vítězství jednoho kandidáta nad druhým. Proto je každý hlas důležitý a matematický argument neplatí.

Zaprvé, taková situace je ryze teoretická. Ve volbách (celostátních) rozhodují tisíce, desetitisíce nebo statisíce hlasů. A mechanismus voleb rozhodně nefunguje tak, že by člověk přišel k urně s plným vědomím toho, že právě on a právě v tuto chvíli (přišel jako poslední) rozhodne o výsledku.

Zadruhé, i kdyby náhodou nastala situace, kdy rozhoduje jeden hlas, neznamená to, že můj hlas má vliv na výsledek voleb.

Jádrem praktického či matematického argumentu je, že můj hlas nemá praktický vliv na výsledek voleb, neboť je pod úrovní náhodného šumu. I kdyby volby skončily výsledkem 1 000 000 ku 1 000 001 ve prospěch jednoho z kandidátů, nebyl to ten jeden konkrétní hlas, který rozhodl, nýbrž spousty různých okolností, které ovlivnily velké skupiny lidí, aby hlasovali, jak hlasovali. To, že jeden konkrétní člověk přišel k volbám a jeho hlas znamenal vítězství pro jednu ze stran, nám nic neříká o tom, kolik lidí ten den shodou okolností k volbám nepřišlo a nemohli tudíž výsledek zvrátit.

Jinými slovy počasí v den voleb má na jejich výsledek větší vliv než hlas jednotlivce. Volební lístky vložené do obálek omylem mají na výsledek větší vliv než hlas jednotlivce atd.

Můj hlas není sám

Nehlasujeme sami, ale ve skupinách. Volby tedy ovlivňují skupiny lidí, jejichž jsme součástí.

To je argument, který v podstatě říká, že jednotlivci volby ovlivnit nemůžou. Jinými slovy se tím potvrzuje matematický argument.

Vyhrajou komunisti

Když nepůjdou běžní voliči k volbám, skalní voliči „nežádoucích“ stran protlačí svou preferovanou stranu do vlády. Podobně když nikdo nepůjde volit, žádná vláda nebude, což nejde apod.

Pokud demokracie umožňuje podobné nesmyslné výsledky, pak jsou to jen další argumenty v neprospěch demokratických voleb.

Všechno zůstane při starém

Když se neúčastníme voleb, nic se nikdy nezmění.

Tento argument míří vedle. Já totiž netvrdím, že se nic nemůže změnit. Zkušenost potvrzuje, že už jsme změny u voleb zažili. Tvrdím jenom to, že můj hlas má na takovou změnu mizivý vliv.

Zajímavé je, že jen málo lidí uvažovalo o účasti na volbách jako o symbolu, o vyjádření souhlasu s panujícím uspořádáním věcí. A samozřejmě nikdo nezpochybnil liberalismus. Málokdo si je vědom, jaká politická filozofie nám v současnosti vládne.

Public Enemy #1

Nepřítel zřejmě propadá zoufalství anebo je to nějaká nová reality show. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Nejprve tento článek. Nepřipadá mi nijak neuvěřitelné, že by se Kreml vměšoval do amerických voleb. Nicméně se spolu s Donaldem I. podivuji nad tím, že s tímto obviněním nepřišli liberálové už před volbami. Byla by to pecka! A na tom nic nezmění ani informace, že Obama obvinil Rusko z kyberútoků už měsíc před volbami. Neměli důkazy předtím a nemají je ani teď.

Daily Stormer považuje celou věc za hoax a pokus o puč proti čerstvě zvolenému prezidentovi, který ještě ani nepřevzal úřad a ujišťuje čtenáře, že za svého císaře vyrazí do boje. Možná na tom něco bude, i když ponecháme melodramata stranou. Fakt, že prohru Demokratů ve volbách řeší nejvyšší představitele bezpečnostních složek nejmocnější země světa, o něčem svědčí.

I levicoví radikálové to považují za přinejmenším nepodstatné a příčinou neúspěchu Hillary je podle nich to, že je Demokratická strana příliš pravicová. Světe, div se!

Vladimir Putin, zlo na úrovni globálního oteplování a nyní i skrytý kurfiřt dosazující svého císaře na vbrzku uprázděný americký trůn se ovšem dopustil i dalších odporných zločinů (svobodný svět už by měl poslat svého nejlepšího špióna, jímž není nikdo jiný než Bob St. Clare, na novou misi).

Tak například proruská propaganda v Česku.

Před nějakým časem se Respekt snažil poodhalit tajemství financování proruských médií v Česku. Myslel jsem, že půjde o něco globálního, ale nakonec se z toho vyklubal pokus o rozkrytí údajně neprůhledného financování Aeronetu, proruského webu a podle mého soudu poměrně nudného chrliče konspiračních teorií.

Za pozornost stojí, že se seriózní liberální média zobírají financováním pochybného internetového magazínu, který upozorňuje na údajně pochybné financování různých liberálních uskupení, případně známých tváří českého mediálního nebe. Není to ironie? Tak kdo koho platí, vážení lovci konspirací?

S další bombou přišel dnes Délský potápěč: sexuální útoky migrantů v Německu prý mohou podle nějakého „odborníka“ řídit ruské a syrské tajné služby za účelem ovlivnění nadcházejících voleb v Německu. Jinými slovy, když nevyhraje Merkelová, tak je to jasné.

Zato mě není jasné, jestli je taková pitomost jenom nějaká volavka nebo jestli to dotyčný myslí vážně. Možná liberálové opravdu nedovedou pochopit, jak se může někdo, komu se snaží pomoci, zachovat jako svině…

Zdá se, že koho chtějí bohové zničit, toho skutečně nejprve připraví o rozum.

Konzervatismus za mořem

Americký konzervatismus je a vždycky byl umírněným liberalismem nebo, chcete-li, pravicovým liberalismem. Je to dáno povahou samotné Americké revoluce, kterou kdosi trefně nazval „nejkonzervativnější ze všech liberálních revolucí“. V tomto směru nejde o žádný převratný objev.

Problém je v tom, že se význam slova konzervatismus za posledních 150 let výrazně posunul, takže dnes víceméně odpovídá tomu, co pod tímto pojmem chápou Američané. A navíc současní čeští konzervativci vidí anglosaského kočkopsa konzervativního liberalismu jako jedinou schůdnou konzervativní tradici v moderním světě.

Nicméně Republikáni v zámoří si uvědomují, že jsou ve skutečnosti liberály. Přinejmenším někteří z nich, což ilustruje tento rozhovor s Benem Shapiro, bývalým redaktorem breitbart.com.

Podle Shapira lze Západní civilizaci a kulturu oddělit od etnika, které na Západě sídlí, tedy bílých Evropanů. Pojem Západní civilizace je vlastně vágní myšlenka, protože evropanství není založeno na žádné ideologii. Nevidí důvod, proč by to, co nazývá mnohonárodnostní liberalismus či demokracie a co odlišuje od multikulturalismu levice, nemohlo fungovat.

Proto vnímá vzestup americké alt-right neboli alternativní pravice, která přispěla svým dílem k vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách, jako velké nebezpečí. Podle Shapira je alt-right rasistická a antisemitská, protože vidí Západní civilizaci jako produkt evropského etnika a chce zabránit jejímu zničení tím, že bude bránit sebedestrukci bílé rasy skrze imigraci. Shapiro se dále obává, že alt-right by mohla rozložit Republikánskou stranu zevnitř a proměnit ji ve hnutí národního populismu.

Jinými slovy Shapiro tvrdí, že Západní civilizace a kultura jsou univerzální a tím pádem vhodné pro všechna etnika. To, na čem Západní kultura a civilizace stojí, je liberalismus. A zdroj, ze kterého jako správný americký konzervativní liberál čerpá, jsou principy Otců zakladatelů.

Amerika z jeho pohledu není především národ či země. Je to idea. Idea svobody a rovných práv. Tím pádem je otevřená každému, kdo tyto principy přijme za své.

To je liberalismus jako řemen. Ať už si člověk myslí o alt-right cokoliv, současné Republikány skutečně nelze podezírat z ničeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo konzervatismus.

Trump na trůně!

Donald Trump novým prezidentem Spojených států.

A nyní začíná zajímavý sociální experiment. Bude to takové jiráskovské „proti všem“. Zvítězí „nejmocnější muž světa“ v souboji s americkým levicovým establishmentem? Nebo se stane dalším konzervaticem, co konzervuje novější úspěchy levice?

Časy se zřejmě nevrátí před rok 1960, ani do devadesátých let, ale zastavení hispanizace Ameriky by pro začátek stačilo. Uvidíme, zda i to nebude nadlidský úkol…

Americký prezident

„Dámy a pánové, prezident Spojených států amerických!“

To mívalo zvuk. Kdysi, když americký prezident ještě býval vůdcem svobodného světa bojujícího proti nacistickým a komunistickým uzurpátorům. A podle oficiální historie a současného establishmentu jím stále je. Nicméně tato verze je ve sporu s realitou a stále více lidí si to uvědomuje.

Kdo se přestane dívat na svět skrze ideologické růžové brýle liberalismu, uvidí poněkud jiný obrázek: Ameriku nemilosrdně prosazující sociopatický liberální řád ve světě.

Spojené státy jsou velmoc. A jako velmoc mají vliv na dění ve světě. Proto nás musí zajímat, kdo povede tuto zemi v příštích letech. Na druhou stranu nelze realisticky očekávat, že by vládnoucí třída nějak zásadně měnila nastoupený kurz. Volby mají potvrzovat status quo, ne ho radikálně měnit.

Proto jsem k nynějším prezidentským volbám víceméně neutrální a rozhodně nechovám naději jako někteří z americké alt-right, že Donald Trump bude prvním krokem návratu k tradičním hodnotám. Pokud vyhraje. Ostatně jejich „tradiční hodnoty“ zřejmě nebudou mými tradičními hodnotami. Třeba svobodu slova nepovažuju za tradiční hodnotu.

Tyto volby považuju za mírně zajímavé ze dvou důvodů:

  1. Soupeří mezi sebou patrně dva nejhorší kandidáti za celou historii amerických prezidentských voleb.
  2. Jistý zlom, který Trump způsobil v americké konzervativní politice.

Ten druhý bod je zajímavější. Trump nebyl a není kritizován jenom zleva (od Demokratů), ale i z vlastních řad. Jednak velmi ostře, až hystericky. A jednak za věci, které jsou nebo by měly být standardní pravicovou politikou (např. omezení imigrace). Kritizován byl také za své pro-life výroky, a to i od tzv. pro-life organizací, které jinak standardně podporují republikánské kandidáty. Prolifeři v tomto ohledu možná sehráli úlohu užitečných idiotů, ale díky tomu vyplulo na povrch, že sami mají máslo na hlavě.1

Donald Trump cílí na bělošskou střední třídu, tradiční voličskou základnu republikánů, na kterou však titíž republikáni kašlou a kterou pohrdají. Raději se po vzoru demokratů snaží nadbíhat latinskoamerické menšině.

Tím se otevřel prostor pro tzv. alternativní pravici (alt-right), která je nyní stále více slyšet. Nejde o homogenní hnutí, neboť sdružuje příslušníky různých názorových proudů. Asi největší zastoupení tam mají nacionalisté. Tito lidé dělají (nejen) republikánům vrásky na čele, protože představují radikální element, který americká politika dlouho nepoznala.

Není se čemu divit. Overtonovo okno zaznamenalo v USA znatelný posun doleva za posledních 15 let. Reakce na sebe nemohla nechat dlouho čekat. Nicméně otázka, zda se alternativní pravice dokáže nějak výrazněji prosadit, zůstane otevřená i po těchto volbách, ať už dopadnou jakkoliv.

Takže kdo to bude? Hysterická a bojechtivá Hillary s mnoha politickými a diplomatickými přehmaty na kontě nebo přestárlý, bohatý playboy, který prodává, co je zrovna populární?


1

Šlo o Trumpovu zmínku o potrestání matek, které jdou na potrat, což pro-life organizace rozhodně odmítly. Detaily jsou nad rámec tohoto článku, ale tyto události mimo jiné ukázaly, že tzv. pro-life organizace jsou ve skutečnosti víc pro-choice, než pro-life.

A opět jsou tu volby

Tak jsou tu zase volby! Jaký bude jejich výsledek, je víceméně irelevantní, neboť politické směřování doleva je zřejmě nevyhnutelné. Jde o proces, který trvá už 200 let. Nějaké významné změny tedy nejsou na pořadu dne.

A taky není z čeho vybírat. Nejde o to, že všichni politici jsou gauneři (nejsou). Problém je, že mezi hlavními politickými hráči není žádná neliberální strana. Dost možná ani mezi ostatními partajemi či tzv. nezávislými kandidáty. V současné době liberalismus nemá žádnou myslitelnou politickou alternativu.

Český volič toto asi trochu vnímá, když nevědomky tíhne k ideologicky nevyprofilovaným stranám typu Babišova projektu ANO nebo přímo k úřednickým vládám. Připadá mi, že letošní volby jsou ve znamení spíše praktických témat, jakoby se ideologický souboj levice s pravicí přežil. To je asi dané jednak charakterem voleb (nejsou parlamentní), jednak českou náturou a zkušeností (jistá nechuť k ideologickým třenicím) a konečně faktem, že mezi pravicí a levicí dnes není podstatného rozdílu.

Za klausovsko-zemanovské éry byla situace ideologicky vypjatější. Václav Klaus stavěl souboj ODS vs ČSSD hodně do ideologické roviny a zároveň dštil oheň a síru na havlovskou „nepolitickou politiku“, neboť velmi dobře chápal, že nic takového neexistuje. Politika je vždycky „politická“, ve smyslu konfliktní a ideologická, neboť se jedná o prosazování jedné určité koncepce obecného dobra a potření všech ostatních.

Nicméně klausovský konzervativní proud na české politické scéně dohrál. To má podle mého soudu dvě příčiny:

  1. Nešlo v pravém slova smyslu o konzervativní proud. Český konzervatismus totiž tíhne k anglo-americkému konzervatismu, který je ve skutečnosti pravicovým liberalismem. Proto Klausova ODS nikdy nebyla čistě konzervativní stranou. Infekce liberalismu tam byla přítomná od samého začátku a odchod Klause z čela ODS znamenal definitivní vítězství liberálního křídla.
  2. Většina lidí zastává mylný názor, že ideologický spor mezi levicí a pravicí je spor mezi socialismem a kapitalismem. Socialismus a kapitalismus jsou ekonomické pojmy. Vnímat politickou a sociální sféru v ekonomických pojmech je hrubé zjednodušování skutečnosti, typické pro moderní myšlení, zejména pozitivismus. Navíc socialismus a kapitalismus jsou pouze různé projevy stejné levicové (v původním smyslu toho slova) ideologie zvané liberalismus.

Mrtvý komunismus, jakožto silně ideologické hnutí (a odnož liberalismu), paradoxně pomáhal udržovat při životě alespoň ideové zdání konzervatismu v Čechách. Poté, co strašák návratu socialismu přestal fungovat, konzervatismus, vítěz nad komunismem (Reaganova Amerika uzbrojila Sovětský svaz), ztratil své kouzlo a musel ukázat svou druhou liberální a libertariánskou tvář bojovníků za větší svobodu podnikání, méně byrokracie a zrušení EET.

Právě nedostatek hlubších, ideologických témat ukazuje na shodu v těchto základních otázkách. Tyto volby, stejně jako většina ostatních, jsou ve skutečnosti bojem o moc mezi různými frakcemi jednoho všezahrnujícího názorového proudu – liberalismu.

Politický pluralismus se tedy jeví jako krycí název pro vládu jedné ideologie oblečené do kabátů různých odstínů téže barvy a řídící jeden monolitický mocenský aparát moderního státu nepolitickým způsobem.