Svoboda v praxi

Felix Ngole, student sociální práce na sheffieldské univerzitě a křesťan napsal na svém soukromém facebookovém účtu:

Manželství stejnopohlavních párů je hřích, ať se nám to líbí nebo ne. Takové je slovo Boží, které lidský sentiment nemůže změnit.

A následně citoval několik pasáží z Bible, které tuto skutečnost demonstrují.

To se stalo v roce 2015 v reakci na uvěznění Kima Davise, amerického matrikáře, který byl uvězněn poté, co odmítl zaregistrovat stejnopohlavní manželství.

Dva měsíce poté obdržel pan Ngole email z univerzity, že jsou jeho facebookové komentáře předmětem vyšetřování. Poté byl vyslýchán vyšetřujícím týmem a následně vyhozen ze studia.

Pan Ngole se pokusil napadnout rozhodnutí univerzity u soudu, ale neuspěl. Zajímavé je zdůvodnění univerzity.

Vyšetřující tým akceptuje, že pan Ngole má plné právo na svou náboženskou víru a že jednal upřímně a čestně…

Nicméně jeho názory…

…mohly některé jednotlivce urazit.

Jinými slovy univerzita může vyhodit studenta, který zcela v souladu se zákonem vyjadřuje svůj křesťanský pohled na svět, a to mimo studium, v situaci, kde nefiguroval jako student sociální práce a navzdory tomu, že jeho vyjádření nemělo žádný dopad na jeho práci a profesní schopnosti.

Soud uznal, že Ngoleho potrestání bylo tvrdé a že v demokratické a pluralitní společnosti jedinec má právo na svobodné vyjádření svých náboženských názorů. Přesto soud nakonec uznal jednání univerzity za zákonné.

Problém je v tom, že [jeho FB příspěvky] mohly být přístupné a čtené lidmi, kteří by je mohli vnímat jako odsuzující, v rozporu étosem služby nebo naznačující záměr diskriminovat, což je další problém. … Ať byl skutečný záměr jakýkoliv, bylo to vnímání příspěvků, které mohlo způsobit škodu. Bylo rozumné se tímto vnímáním zabývat.

K tomu W. M. Briggs trefně poznamenává:

Je zřejmé, že Ngoleho sekulárním hříchem není urážka, ale křesťanství. To lze prokázat myšlenkovým experimentem: představme si, co by se stalo, kdyby byl Ngole muslim. Neboť muslimové se v této otázce také drží Pravdy.

Za pozornost taky stojí přístup soudu k tzv. svobodě slova a náboženství. Přístup, který se nedá nazvat jinak než pokrytectví. Pokrytectví, kterému se nevyhne žádná autorita operující s pojmy jako svoboda vyjádření apod. Každému je jasné, že nikdo nemá právo říkat si, co chce, že musí existovat nějaká omezení, která jsou autoritativně vynucována. Autorita z principu nemůže vynucovat svobodu, jak jsem o tom už mnohokrát psal.

Jde o to, jaká omezení a jaké hranice vynucovat. Pokrytectví spočívá v tom, že omezení, která požaduje levice, se nazývají svoboda, zatímco omezení, která požaduje ne-levice se nazývají autoritativní nebo rovnou totalitní.

Reklamy

Náboženská svoboda

Při nedělní bohoslužbě jsme prosili mimo jiné i za náboženskou svobodu. Nevím jistě, proč náš pan farář zařadil i tuto prosbu. Pokud mu šlo o náboženskou svobodu, kterou prosazuje současný liberální stát, pak to asi nebyl nejlepší nápad. Ale možná tím chtěl poněkud šalamounsky naznačit, že má církev hrát v naší společnosti trochu jiný part.

Vzhledem k tomu, že většina katolíků je dnes politicky liberální, tipnul bych si spíš na tu první možnost. To nemá být kritika našeho dobrého pastýře. Pro něj a mnohé další s podobnými zkušenostmi (vysvěcen za totality) a mainstreamovými (tj. liberálními) politickými názory znamená náboženská svoboda prostě možnost vyznávat svou víru beze strachu z perzekucí. Bohužel to není všechno, co náboženská svoboda obnáší.

Náboženská svoboda je ve skutečnosti daleko chytřejší způsob, jak vytlačit náboženství z veřejného života, než hrubé metody komunistů. Zejména to náboženství, které si činí nárok na pravdu. Náboženství, jehož prestiž i moc vyrostly na krvi mučedníků při konfrontaci s pohanskou státní mocí.

Současný liberálně demokratický stát neútočí na katolíky přímo. Říká nám jenom: můžete provozovat obřady, jaké chcete, a uctívat, koho chcete, ale stejně tak to mohou dělat všechny ostatní sekty. Zatímco já budu stát nad tím vším a budu dohlížet, aby nikdo neporušoval pravidla. Moje pravidla reflektující můj (tj. liberální) pohled na svět.

Připadá mi evidentní, že z politického hlediska tohle znamená všechno možné jen ne svobodu pro Katolickou církev. Protože její svoboda by měla zahrnovat možnost autoritativně ovlivňovat státní instituce a veřejný prostor.

Není to nic nového pod sluncem. Papežové na úskalí tzv. náboženské svobody upozorňovali už dávno. Dnes, jak se zdá, se na tato varování trochu zapomíná. Naštěstí náš Pán ví nejlíp, co potřebujeme.

(Ne)svobodná společnost

Jestliže svoboda nemůže být cílem vlády, mohou vůbec existovat svobodné země? Je snad svobodný svět, jehož jsme součástí, pouhou chimérou?

Svobodné země neexistují. Ani nesvobodné.

Společenská realita je přirozeně politická. Libertariáni, kteří vidí politiku jako zlo, mají často problém to pochopit. Politická znamená, že ve společnosti spolu soupeří různé koncepce, jak by měla společnost vypadat, fungovat, kam by měla směřovat atd. Koncepce, která převáží, je následně vynucována formálními i neformálními politickými prostředky: politickými rozhodnutími, soudy, policií, ostrakizmem, tlakem veřejného mínění atd.

To znamená, že něco je dovoleno a něco zakázáno. Jestliže se např. zakáže kouření na veřejných místech, pak se kuřáci budou cítit omezeni a budou považovat takovou společnost za nesvobodnou. Naopak pro lidi, kteří považují kouř za škodlivý, to bude znamenat větší svobodu.

V tomto bodě lze celou věc zkomplikovat utilitaristickými úvahami o co největší svobodě pro co největší počet lidí apod. Zaprvé, nejsem utilitarista, a zadruhé, takové úvahy nepředstavují protiargument.

Znamená to tedy, že není rozdíl mezi USA a Severní Koreou?

První je jistě lepší země než druhá, ale obě jsou v mnoha ohledech nesvobodné. Jinak řečeno, je k ničemu hovořit o svobodných či nesvobodných zemích. Svoboda je bůžek, který se těžko nechává spoutat.

Existují dobré a špatné společnosti a existují společnosti, kde lidé více či méně souhlasí s politikou své vlády.

Konec demokracie nebo svobody?

Zavedení EET působí našim hostinským vrásky na čele. Nedávno si nám jeden barman stěžoval, že je to konec demokracie. Samozřejmě přeháněl. Takovou radost mi soudruzi asi jen tak neudělají.

Přiznám se, že mě otázka elektronických pokladen vůbec nezajímá. Legitimní autorita jistě má právo něco takového zavést. Zda je to moudré a přinese to požadovaný výsledek (lepší výběr daní), je věc druhá.

Ten „konec demokracie“ mě poněkud zarazil. Chápu, že díky souslovím „svobodné volby“, „svoboda a demokracie“ či „liberální demokracie“ spousta lidí vnímá demokracii jako synonymum svobody. Nicméně to tak není a v tomto případě mi slovo „svoboda“ připadá příhodnější. Naprosto rozumím tomu, že dotyčný vnímá nový zákon jako útok na svoji svobodu. Znamená to pro něj víc práce a větší náklady. Ale demokracie tím netrpí.

Mám vůči demokracii své výhrady. Moderní forma zastupitelské demokracie se všeobecným hlasovacím právem je ztracený případ. Je to forma vlády přímo šitá na míru liberalismu.

Existují i neliberální formy demokracie. V současnosti mezi takové patří zřejmě Singapur. V minulosti to byly antické demokracie. Ačkoliv bych preferoval spíš katolickou monarchii, katolická neliberální demokracie by také byla snesitelnou formou vlády.

Demokracie je především procedura. Se svobodou nemá nic společného. Je to pokus přenést rozhodování, autoritu z chybující lidské bytosti na neosobní a údajně neutrální proces. Tím se autorita stává neosobní a v konečném důsledku nelidskou.

Naneštěstí je konec demokracie i svobody zatím v nedohlednu.

Politická svoboda

Jednou z námitek proti tvrzení, že svoboda nemůže být primárním cílem vlády, často bývá argument, že svoboda je jedním z nejdůležitějších lidských dober, a proto musí dobrá vláda svobodu zajistit.

Ano, svoboda je důležitá, ale nikoliv sama o sobě. Spravedlnost vyžaduje, aby měl člověk prostor konat dobré a naopak neměl prostor konat zlé. V tom spočívá pravá svoboda. Dobré a zlé má objektivní obsah, tzn. že ne vše, co člověk subjektivně chce, je pro něho objektivně dobré. Např. někdo může mít děsnou chuť na cukroví, ale to neznamená, že je to pro něj dobré. Jinými slovy, člověk má sice svobodnou vůli, ale z toho neplyne, že může dělat cokoliv. A ještě jinak, pravá svoboda je výsledkem ctnosti a usilování o ctnost je usilování o dobro, pravdu a krásu.

To je všechno moc pěkné, nicméně (téměř) irelevantní a (prakticky) tautologické z hlediska politické svobody, o které se v případě liberalismu mluvíme. Ano, všichni jsme pro dobro a svobodu. Nicméně v politické sféře se vznešený, avšak abstraktní požadavek svobody naplní konkrétním obsahem, tj. jak si ta či ona politická skupina svobodu představuje. A prosazení konkrétní svobody jedněch, což koneckonců je cílem politiky, znamená omezení svobody druhých.

Přitom neexistuje žádná rovnováha, kdy by byly uspokojeny požadavky všech zúčastněných. Když katolíci usilují o zákaz potratů, usilují o dobro matky a dítěte. Když levice usiluje o povolení potratů, usiluje dle svého (zvráceného) přesvědčení o dobro matky a dítěte (např. dítě narozené s nějakou vadou by nežilo „plnohodnotný“ život a kazilo by matce její život apod.). Mezi těmito požadavky neexistuje žádný střed, který by vyhovoval oběma stranám. Příslušná autorita musí vynucovat tu verzi, kterou považuje za správnou, ačkoliv objektivně je správná a v souladu s Božím zákonem a obecným dobrem pouze jedna z nich.

Bylo by tedy lepší, kdyby se pojem svoboda z politického života a slovníku úplně vypustil. Buď jde o pojem prázdný, neboť kdo by se stavěl proti svobodě obecně či v nějakém vyšším, filozofickém smyslu? Anebo má konkrétní obsah, který znamená konkrétní omezení svobody pro všechny, kteří s tímto obsahem nesouhlasí.

My, katolíci, nebojujeme za svobodu. Bojujeme za to, aby se Boží zákon odrážel i v našich lidských zákonech.

Kladivo na liberalismus

Zpátky k mému oblíbenému tématu, jímž je liberalismus. Lidé chápou pojem liberalismus různým způsobem a v různém kontextu: např. v ekonomii je chápán jako teorie upřednosňující laissez-faire a svobodný trh. Avšak prvotně a především je liberalismus politická filozofie, politická doktrína.

Thefreedictionary.com definuje liberalismus takto:

A political theory founded on the natural goodness of humans and the autonomy of the individual and favoring civil and political liberties, government by law with the consent of the governed, and protection from arbitrary authority.

Miriam-Webster se příliš neliší:

a political philosophy based on belief in progress, the essential goodness of the human race, and the autonomy of the individual and standing for the protection of political and civil liberties; specifically : such a philosophy that considers government as a crucial instrument for amelioration of social inequities (as those involving race, gender, or class)

Moje definice, která se od výše uvedeného také nijak zásadně neodchyluje, a následující úvahy vycházejí ze Zippyho práce, jehož blog vřele doporučuju k prostudování.

Liberál tedy věří, že zajištění svobody a rovnosti je primárním úkolem vlády. Svoboda je hlavní, proto ponecháme rovnost prozatím stranou.

Lze říci, že svoboda je dobro, které člověk k životu potřebuje. Problém nastává ve chvíli, kdy se svoboda, chápaná jako svoboda politická, stane hlavním cílem či úkolem vlády. Vláda se tím dostává do nesmyslné a šílené situace. Proč?

Představme si krále, který nařídí svým poddaným, aby neposlouchali jeho příkazy.

Liberální vláda je v podobné situaci, protože podstatou politiky je autoritativní řešení sporných případů a prosazování určité koncepce obecného dobra. To znamená, že podstatou politiky je omezování svobody. Omezení svobody otrokářů přináší svobodu otrokům. Svoboda jako obecný princip nemůže být cílem vlády. Z toho důvodu je liberalismus nesmyslná politická filozofie.

Každá nesmyslná filozofie je v rozporu s realitou. Tím pádem je vnitřně nestabilní, a když se uplatňuje v praxi, vytváří chaos. Liberalismus je přímý útok na autoritu jakéhokoliv druhu.

Jednoduché, není-liž pravda? Tady bychom mohli případ uzavřít a jít dál, jenže člověka brzy přepadnou pochybnosti a vynoří se spousta otázek. Jak je možné, že se liberalismus drží při životě už víc jak 200 let? Proč není v principu možné, aby svoboda byla cílem vlády, když v praxi to evidentně jde? Neznamená tohle všechno, že žádná svobodná společnost neexistuje? V praxi ale vidíme svobodné západní demokratické státy a nesvobodné totalitní státy jako Severní Korea nebo bývalý Sovětský svaz!

Atd., atd., atd. Na některé námitky se podíváme příště.