Americkému senátorovi nevoní anglo-americké dědictví

Steve Sailer nedávno upozornil na tweet amerického senátora Briana Schatze, který se pohoršuje nad použitím výrazu anglo-americké dědictví. Stalo se tak v reakci na řeč státního návladního Jeffa Sessiona na shromáždění šerifů, ve které Session poznamenal, že úřad šerifa je kritickou součástí anglo-amerického dědictví vymáhání práva.

Sailer upozorňuje na židovský původ Schatze a jeho rodiny, nicméně mám dojem, že podobný nesmysl by bez problému vypustil do světa i čistokrevný (Anglo)Američan.

Možná má pravdu hned první komentář pod článkem, který tvrdí, že někteří lidé považují americký právní systém za plod Francouzské revoluce a nikoliv anglické tradice „common law“.

Uvádím pro ilustraci, jak hlubokou nenávist chovají někteří Američané vůči historii své země a jakým způsobem se v této zemi funguje politická korektnost.

Reklamy

Stále nejdu volit

Volby klepou na dveře. Občas zkouším někomu vysvětlit, proč není rozumné k volbám chodit. Většinou narážím na několik stále se opakujících námitek.

Svůj nebo spíš Zippyho pohled na volby jsem vyložil zde. Zmíněný praktický argument je čistě matematický, symbolický argument pak souvisí s etickými otázkami.

Můj hlas rozhoduje

Někteří lidé se snaží zkonstruovat situaci, ve které je jejich (nebo něčí) hlas pověstným jazýčkem na vahách, který rozhodne o vítězství jednoho kandidáta nad druhým. Proto je každý hlas důležitý a matematický argument neplatí.

Zaprvé, taková situace je ryze teoretická. Ve volbách (celostátních) rozhodují tisíce, desetitisíce nebo statisíce hlasů. A mechanismus voleb rozhodně nefunguje tak, že by člověk přišel k urně s plným vědomím toho, že právě on a právě v tuto chvíli (přišel jako poslední) rozhodne o výsledku.

Zadruhé, i kdyby náhodou nastala situace, kdy rozhoduje jeden hlas, neznamená to, že můj hlas má vliv na výsledek voleb.

Jádrem praktického či matematického argumentu je, že můj hlas nemá praktický vliv na výsledek voleb, neboť je pod úrovní náhodného šumu. I kdyby volby skončily výsledkem 1 000 000 ku 1 000 001 ve prospěch jednoho z kandidátů, nebyl to ten jeden konkrétní hlas, který rozhodl, nýbrž spousty různých okolností, které ovlivnily velké skupiny lidí, aby hlasovali, jak hlasovali. To, že jeden konkrétní člověk přišel k volbám a jeho hlas znamenal vítězství pro jednu ze stran, nám nic neříká o tom, kolik lidí ten den shodou okolností k volbám nepřišlo a nemohli tudíž výsledek zvrátit.

Jinými slovy počasí v den voleb má na jejich výsledek větší vliv než hlas jednotlivce. Volební lístky vložené do obálek omylem mají na výsledek větší vliv než hlas jednotlivce atd.

Můj hlas není sám

Nehlasujeme sami, ale ve skupinách. Volby tedy ovlivňují skupiny lidí, jejichž jsme součástí.

To je argument, který v podstatě říká, že jednotlivci volby ovlivnit nemůžou. Jinými slovy se tím potvrzuje matematický argument.

Vyhrajou komunisti

Když nepůjdou běžní voliči k volbám, skalní voliči „nežádoucích“ stran protlačí svou preferovanou stranu do vlády. Podobně když nikdo nepůjde volit, žádná vláda nebude, což nejde apod.

Pokud demokracie umožňuje podobné nesmyslné výsledky, pak jsou to jen další argumenty v neprospěch demokratických voleb.

Všechno zůstane při starém

Když se neúčastníme voleb, nic se nikdy nezmění.

Tento argument míří vedle. Já totiž netvrdím, že se nic nemůže změnit. Zkušenost potvrzuje, že už jsme změny u voleb zažili. Tvrdím jenom to, že můj hlas má na takovou změnu mizivý vliv.

Zajímavé je, že jen málo lidí uvažovalo o účasti na volbách jako o symbolu, o vyjádření souhlasu s panujícím uspořádáním věcí. A samozřejmě nikdo nezpochybnil liberalismus. Málokdo si je vědom, jaká politická filozofie nám v současnosti vládne.

Pochod pro život

Tak trochu náhodou jsem se dozvěděl, že se v sobotu 22.4. koná Pochod pro život. Akce, kterou jako katolík rozhodně podporuju. Počet potratů klesá, ale aktuální číslo (něco přes 20 tisíc dětí za rok 2015) je stále děsivě vysoké.

Jedním z milníků na cestě k obnově je postavení tohoto zla mimo zákon. Feminismus, jedna z nejvíce zakořeněných forem liberalismu, by dostal citelný zásah.

Shodou okolností jsem nedávno debatoval na téma potratů a opět jsem se přesvědčil jak málo pro moderního člověka znamenají argumenty metafyzického charakteru. Díky tomu se skutečná debata redukuje na pouhou prezentaci vlastních názorů, které jsou v zásadě všechny stejně dobré, protože mají jen velmi málo společného s realitou.

Moderní člověk je totiž metafyzický antirealista.

Pravá alternativa?

Poslední dobou se roztrhl pytel s pokusy definovat, co je tzv. alternativní pravice neboli alt-right.

Nejprve je třeba se zmínit, že se budoucí americký prezident od alt-right distancoval a že ji odsoudil. Nicméně to se týkalo především skupinky kolem Richarda Spencera, což je asi nejvíc nacionalistické křídlo alt-right. Musela to pro ně být dost studená sprcha.

První z nedávných pokusů definovat hlavní principy alt-right se objevil na Jimově blogu. Shodou okolností výše uvedené Trumpovo prohlášení popřelo hned první z jeho 17 bodů, který říká „žádní nepřátelé napravo“. Jak pošetilý je to princip, ukazuje neocenitelný Zippy tady a tady.

Alt-right však netvoří jenom bílí nacionalisté a s ostatními body Jimovy definice lze víceméně souhlasit. Svou troškou do mlýna přispěl i Aurelius Moner. Odmítání rovnosti je princip, na kterém se shodne většina těch, co se hlásí k alt-right. Aurelius zde kritizuje moderní pojetí práv, které vychází právě z rovnosti. Velmi trefně popisuje stupiditu liberalismu a ukazuje, jak byla svoboda chápána v předmoderních časech.

Podle mého soudu problém není v tom, že svobodu špatně chápeme (pravda), nýbrž v tom, že jsme ji učinili hlavním cílem moderní politiky. Je nemožné dosáhnout rovnosti politickými, ani jinými prostředky, protože si prostě rovni nejsme. Ale není možno takto dosáhnout ani svobody, protože politika nutně slouží k omezování svobody. Podstatné je pouze, které omezení svobody je správné a které nikoliv. Řekl bych, že mnozí na alt-right takhle daleko ještě nedospěli.

A nakonec je tu JMSmith, který se pokouší určit, zda je Orthosphere součástí alt-right a odpovídá si poněkud šalamounsky, že je součástí alt-right v širším smyslu. Alt-right přirovnává k protestantismu. Za přečtení stojí i diskuze pod tímto článkem.

Toto určitě není vyčerpávající seznam pokusů definovat alt-right a její principy. Osobně mě na alt-right nejvíc znepokojuje neochota odmítnout svobodu jako řídící politický princip. To z nich fakticky dělá liberály, i když odmítají (přinejmenším někteří) Vyhlášení nezávislosti a Ústavu.