Naše fobie

Marek Švehla se v Respektu 38/2017 zamýšlí nad fenoménem islamofobie v Česku. Prý to začalo uskupením Islám v ČR nechceme, které vzniklo před osmi lety na Facebooku. Facebook později tento účet zablokoval. Švehla dále mapuje, kolik o této skupině vyšlo o textů v českých médiích a jak se prý její rétorika postupně stala postojem běžného občana Česka vůči Islámu, včetně politiků jako Zeman nebo Sobotka.

Hlavně ten Sobotka bolí, protože Švehla končí článek slovy:

Sobotka měl možnost potvrdit pověst Evropana, stoupence civilizace, kde se lidé nedělí podle toho, jakému bohu věří, a kde slovo solidarita nesignalizuje povahovou slabost, ale sílu.

Sobotka namísto toho zaujal „zemanovskou“ pozici: nesnášenlivost a nedostatek občanského principu, které neskončí jenom u muslimů.

Zaprvé, Česko už dlouho není zemí nakloněnou náboženství. Islám v tomto ohledu není vyjímkou a platí to tím spíš, že je nám civilizačně i kulturně cizí. Vznik jakési facebookové skupiny je důsledkem tohoto postoje, nikoliv jeho příčinou.

Zadruhé, liberálové standardně přehlížejí, překrucují nebo popírají fakta o Islámu: teroristické útoky posledních páchají převážně islamisté, za zvýšenou kriminalitu v zemích, které přijaly uprchlíky, převážně mohou také muslimové. To jsou legitimní důvody, proč do Evropy nepouštět další uprchlíky.

Zatřetí, slovo „solidarita“ používá Švehla poněkud zvláštním způsobem. Podle něj zřejmě jediný způsob, jak vyjádřit solidaritu s někým trpícím, je vpustit ho do svého domu a dát mu vše, co mu osud upřel. Chudáci liberálové. My, křesťané, máme povinnost soucitu s bližním, almužen atd., ale takto tvrdou povinností vázaní nejsme.

Možná máme morální povinnost uprchlíkům pomoci, ale určitě nemáme povinnost zaopatřovat jim nový domov v našich zemích.

Začtvrté, Švehla si poněkud úsměvně není vědom vlastní „nesnášenlivosti“, když útočí na Zemanovu „nesnášenlivost“. Záměrně píšu nesnášenlivost v uvozovkách, protože je to samozřejmě hloupost. Zeman nechce Islám v Česku, Švehla nechce Zemana prezidentem a Vavák nechce ani liberála Švehlu, ani liberála Zemana. Taková je přirozenost politiky, včetně toho, že Vavák tahá za nejkratší část pomyslného provazu.

Tím se dostávám k základnímu problému celého článku. Liberálové slepě věří, že jejich tzv. občanský princip může být jakýmsi metaprincipem, který „zastřeší“ všechny ostatní principy. Nedokážou pochopit, že muslimové i křesťané (ponechme prozatím stranou liberální křesťany vyznávající principy občanské společnosti) mají vlastní principy, které jsou v rozporu s principy liberalismu a kterých se nemohou vzdát, aniž by přestali být skutečnými muslimy nebo křesťany. Islám, ani křesťanství nejsou jenom soukromou, nýbrž i společenskou volbou.

Je ironické, že si liberálové nejsou vědomi svého pokrytectví, když autoritativně vynucují svoje pojetí svobody (např. rušením facebookových skupin), zatímco se skrz prsty dívají na ty, kteří vynucují zase to svoje. Ať už jsou to zemanovci, muslimové nebo křesťané.

A mimochodem, slovo Evropan ještě nedávno znamenalo stoupence křesťanské civilizace, nikoliv té, kde se lidé nedělí podle toho, jakému bohu věří. Je smutné, že takový nesmysl (a navíc lež) je základem naší současné civilizace.

Reklamy

The Empire Strikes Back

Minule jsem psal o tom, jak levice v moderní společnosti operuje. Může liberálních principů využít k uchopení moci pravice?

V principu to možné je, ale velice obtížné, protože zavedené liberální principy znamenají levicový establishment bez ohledu na to, kdo zrovna sedí na trůně. Pravice (pravicová strana), která se rozhodne legálně operovat v rámci liberálního režimu, přirozeně dospěje k jedné z následujících možností:

  1. Etabluje se jako pravicově liberální (pseudokonzervativní) strana a v konečném důsledku bude strážit pět let staré levicové výdobytky, zatímco levice bude kráčet dále doleva (efekt Cthulhu). Pro tento typ pravice se v Americe vžil pojem cuckservative. Jde o všechny konzervativní či křesťanské strany. U nás typicky ODS nebo TOP09.
  2. Zůstane mimo Overtonovo okno a tím pádem bez přístupu do médií a bez reálného politického vlivu.
  3. I když se dostane k moci pomocí populismu (Trump) narazí na levicový establishment (tzv. katedrálu), která jí neustále klade do cesty překážky. A když začne skutečně útočit na pilíře liberalismu, což by mělo být hlavním cílem takové strany/osobnosti, ztratí důvěru a podporu veřejnosti, kterou podobně jako monarcha v boji proti příliš silné aristokracii nutně potřebuje. Musí tedy do určité míry respektovat zavedený status quo a nemůže na liberalismus útočit příliš rázně. Zůstává proto zranitelná vůči útokům levice i pseudopravice. Konsolidovat moc a provést opatření, které by eliminovaly vliv levice na veřejnost, a to za situace, kdy je pod tlakem mezinárodních/nadnárodních institucí (EU) se může ukázat jako prakticky neproveditelný úkol.

Např. populisté Putin či Orbán se pořád tváří jako demokraté. Je otázka, zda jde o politické oportunisty, kteří pouze usilují o moc, nebo zda skutečně chtějí zničit levičácký establishment a posunout své národy blíž skutečnému řádu, ale z výše uvedených důvodů volí pomalý a opatrný postup.

Zejména mě zajímá, jak dopadne maďarský experiment.

Sociální rozklad na prvočinitele

Poslední dobou jakoby se roztrhl pytel se zajímavými příspěvky na pravicové blogosféře a času je, bohužel, příliš málo.

Nick Land přišel s úvahou o atomizaci. Liberalismus, mé oblíbené téma, je pouze jedním z plodů modernity. Dalším je atomizace společnosti, tj. proces, kdy se jednotlivec stává osamocenou jednotkou a zároveň posledním arbitrem všeho. Liberalismus je plodem modernity v politické rovině, atomizace v sociální, kapitalismus v oblasti ekonomické a protestantismus v náboženství.

Všechny tyto ismy mají společný vektor. Jdou stejným směrem, z různých úhlů popisují tutéž skutečnost a pojem „atomizace“ dobře vystihuje její podstatu. Výsledkem procesu atomizace je člověk vysvobozený z pout autority – náboženské, politické a jiné. Čili svobodný a všem ostatním rovný superman.

Protestantismus přinesl svobodu soukromé interpretace Bible, náboženství i svědomí. Kapitalismus přinesl smluvní vztahy a laissez-faire. Metodologický skepticismus a kritický výzkum odboural autoritu v oblasti poznání.

Podstatou procesu atomizace je disent, štěpení původní jednoty a přesouvání těžiště rozhodování do privátní sféry. Takto se jakákoliv autorita stává rukojmím soukromého rozhodování, i když se soukromá osoba vysloví ve prospěch této autority.

Výsledkem je nákupní zóna, kde si lze vybírat cokoliv: náboženství, politickou a sociální příslušnost. V nabídce je i tradicionalismus, extrémní pravičáctví apod., co si kdo vybere. Ano, paradoxně i my, co nějakým způsobem soukromě vystupujeme proti (levicovému) establishmentu, tvoříme disent a tím pádem přispíváme a akcelerujeme proces atomizace.

Atomizace se projevuje nebo lépe řečeno je pomalou sociální dezintegrací. To mimo jiné znamená, že se společnost stává zcela plochou, masovou. Mizí všechny organické instituce, které stály mezi jednotlivcem a státem. Manželství se stalo pouhou smlouvou dvou soukromých osob. Rodina je to, co lidé za rodinu považují. Místo cechů máme odbory, nástroj třídního boje. Oficiálně jsme odbourali aristokracii (neoficiálně tu stále je, a právě proto funguje sociopaticky). Církve se v rámci náboženské svobody staly víceméně soukromými spolky, kde se svoboda svědomí stává symbolem podřízenosti vůči vládnoucímu liberálnímu řádu.

Jak by vypadala neatomizovaná, tedy organická společnost?

Kupodivu výstižný popis lze najít u anarchisty Maxe Stirnera:

Stavovská monarchie (tak budu nazývat absolutní královský majestát, dobu předrevolučních králů) držela jednotlivce v závislosti na mnoha malých monarchiích. Byly zde spolky a stavy jako cechy, šlechta, kněžstvo, měšťanstvo, města, obce. Všude se jednotlivec musel považovat předně za člena těchto malých společností a zcela se podřídit jejímu duchu (esprit de corps) jako svému králi. Pro šlechtice musela znamenat jeho rodina, čest jeho lidí více než on sám. Pouze prostřednictvím jeho korporace, jeho stavu mohl mít jednotlivec vztah k vyšší korporaci, státu – jako v katolicismu jednotlivec jedná s Bohem jedině skrze kněze.

Jak tento popis se čtenářem rezonuje? Možná je to takový lakmusový test, jak moc má člověk liberalismus ještě zažraný pod kůží.

Stirner dále popisuje, jak se s tímto světem organické autority třetí stav vypořádal:

Tomu všemu učinil třetí stav nyní přítrž tím, že se odvážně přestal považovat za stav. Rozhodl se, že už nebude stavem vedle jiných stavů a nebude tak ani nazýván, ale oslavil se a zobecnil se jako „národ“. Tím vytvořil mnohem úplnější a absolutnější monarchii. Celý dříve vládnoucí princip stavů, princip malých monarchií uvnitř velkých, se zhroutil. Proto nelze říci, že Revoluce byla vedena proti prvním dvěma privilegovaným stavům. Byla namířená proti malým monarchiím stavů obecně. Avšak po zničení stavů a jejich despotismu zůstali jednotlivci, osvobození od stavovské nerovnosti, opuštění. Měli nyní opravdu zůstat bez příslušnosti ke stavu, „mimo hru“, bez stavovských závazků a bez jednoty obecně? Nikoliv, neboť třetí stav se prohlásil za národ, aby nezůstal pouhým jedním stavem mezi ostatními, nýbrž aby se stal jediným existujícím stavem. Tímto jediným stavem je národ, „stát“. Čím se jednotlivec nyní stal? Politickým protestantem, protože se dostal do přímého spojení se svým Bohem, státem. Už nebyl, jako aristokrat v království šlechty a jako řemeslník v království cechu, ale jako všichni ostatní znal a uznával pouze jediného pána, stát, jehož služebníci obdrželi stejný čestný titul – „občan“.

Atomizace je to, k čemu uvědomělý liberál směřuje. Chce…

…řád bez šlechty, kněžstva, průmyslových elit a podobných příkladů panství a nerovnosti. Musí se stát jedinou a absolutní bodiniovskou mocí. Proto musí být vykořeněna i veškerá demografická kompozice, ve které by mohl být univerzální Třetí stav rozbit do enkláv a panství.

(komentář bloggera Nulle Terre Sans Seigneur, vřele doporučuju jeho blog Carlsbad1819)

A tak jsme tu, masa jednotlivců tváří v tvář všemocnému státu. Ochraňováni stále novými svobodami, které ale znamenají břemeno pro všechny ostatní a další prostor pro expanzi státu.

Neúspěšný odpal

Erik Tabery, šéfredaktor Respektu se v editorialu čísla 15/2017 snaží odpálkovat útok Petra Fischera (filozof, novinář, šéfredaktor stanice Vltava) na Respekt jako hlásnou troubu liberalismu.

Netuším, jaké politické názory zastává pan Fischer, ani si nemyslím, že svou kritikou udeřil hřebíček na hlavičku, ale to není v tuto chvíli podstatné. Chci jen reagovat na některé problematické věci z Taberyho článku v rámci mého mapování liberalismu a liberálního myšlení.

Fischer prý nenabízí žádnou alternativu. To je možné, ale on nemusí žádnou alternativu předkládat. Úplně stačí ukázat, že liberalismus je nesmyslný a tudíž v praxi neudržitelný.

Dále Tabery nechápe, proč Fischer žádá po druhých, aby ztratili důvěru v liberální společnost jako on. Opět nevím, jestli to skutečně po někom žádá. Ale především je to nesmysl. Proč by se Fischer neměl snažit přesvědčit ostatní o svém objevu? Když je to navíc novinář a filozof. A zejména když má pravdu!

Chápu, že je to věc, která místní liberální konsenzus ohrožuje. A chápu, že Tabery nechce Fischerovi brát možnost šířit své názory, ale na druhou stranu mu není pohodlné, že je říká. Problém se svobodou slova, jednoho z pilířů liberalismu.

Liberálovi je jasné, že svoboda slova má své meze. To je naprosto v pořádku. Svoboda slova by neměla útočit na liberální konsenzus. Problém je, že to znamená, že se liberalismus v tomto ohledu nijak neliší od jiných politických systémů. Ve všech jsou věci, které je nežádoucí říkat, byť se jejich obsah samozřejmě liší.

Erik Tabery mluví o lidské svobodě, ale má na mysli liberální svobodu pro liberály. Není to křesťanská svoboda pro křesťany či islámská svoboda pro muslimy.

Feminormalizace

Bylo zajímavé vyslechnout debatu kolegyň o problematice pohovoru u zaměstnavatele. Všechny se přirozeně pohoršovaly nad tím, že se zaměstnavatel vyptává budoucích zaměstnankyň na jejich plány mít děti.

Při jiné příležitosti jsem s jinou svou známou mluvil o dětech a tikajících biologických hodinách. Můj názor, že i když člověk neslyší žádné volání rodu, tak má alespoň jisté povinnosti vůči svým předkům, národu či společnosti, se nesetkal s valným pochopením.

Žena na počátku 21. století je emancipovaná bytost. To znamená člověk vysvobozený z pout biologie (antikoncepce), historie a autority otců a manželů (rovnoprávnost) a utvářející svůj život vlastní svobodnou vůlí (kariéra). Ideální produkt liberalismu. Odvrácenou stranou této blyštivé mince jsou milióny usmrcených nenarozených.

Feminismus je jedna z forem liberalismu. Forma, která je v duši moderního člověka zakořeněná snad nejhlouběji. Stejně jako jsem nevěděl, jak vstoupit do debaty zmíněné v úvodu, netuším, co by naše ženy mohlo vytrhnout ze zakletí feminismu.

Nejde o zrušení pisoárů nebo o kvóty EU na zvýšení podílu žen v dozorčích radách podniků. To je pouhé handrkování o drobné. Některé ženy namítnou, že je osobně pisoáry nijak nepohoršují, takže vlastně nejsou feministkami. Jedním ze způsobů, jak zakonzervovat šílené novoty, je přijít s ještě šílenějšími novotami. Takto Cthulhu plave stále hlouběji doleva, jak to nazývá neoreakce.

Ve skutečnosti slabší pohlaví lne k osvíceneckým ideálům velice silně. Tím pádem mezi pisoárovými feministkami a našimi drahými polovičkami není zas tak velký rozdíl, ač jsem vděčný za konformitu těch druhých.

Náboženská svoboda

Při nedělní bohoslužbě jsme prosili mimo jiné i za náboženskou svobodu. Nevím jistě, proč náš pan farář zařadil i tuto prosbu. Pokud mu šlo o náboženskou svobodu, kterou prosazuje současný liberální stát, pak to asi nebyl nejlepší nápad. Ale možná tím chtěl poněkud šalamounsky naznačit, že má církev hrát v naší společnosti trochu jiný part.

Vzhledem k tomu, že většina katolíků je dnes politicky liberální, tipnul bych si spíš na tu první možnost. To nemá být kritika našeho dobrého pastýře. Pro něj a mnohé další s podobnými zkušenostmi (vysvěcen za totality) a mainstreamovými (tj. liberálními) politickými názory znamená náboženská svoboda prostě možnost vyznávat svou víru beze strachu z perzekucí. Bohužel to není všechno, co náboženská svoboda obnáší.

Náboženská svoboda je ve skutečnosti daleko chytřejší způsob, jak vytlačit náboženství z veřejného života, než hrubé metody komunistů. Zejména to náboženství, které si činí nárok na pravdu. Náboženství, jehož prestiž i moc vyrostly na krvi mučedníků při konfrontaci s pohanskou státní mocí.

Současný liberálně demokratický stát neútočí na katolíky přímo. Říká nám jenom: můžete provozovat obřady, jaké chcete, a uctívat, koho chcete, ale stejně tak to mohou dělat všechny ostatní sekty. Zatímco já budu stát nad tím vším a budu dohlížet, aby nikdo neporušoval pravidla. Moje pravidla reflektující můj (tj. liberální) pohled na svět.

Připadá mi evidentní, že z politického hlediska tohle znamená všechno možné jen ne svobodu pro Katolickou církev. Protože její svoboda by měla zahrnovat možnost autoritativně ovlivňovat státní instituce a veřejný prostor.

Není to nic nového pod sluncem. Papežové na úskalí tzv. náboženské svobody upozorňovali už dávno. Dnes, jak se zdá, se na tato varování trochu zapomíná. Naštěstí náš Pán ví nejlíp, co potřebujeme.

Otázka autority

Případný čtenář už asi zjistil, že autor tohoto blogu je autoritář. Ano, slovo svoboda je mi podezřelé (promiň, Williame Wallace) a demokracie mi připadá ohavná. Ale co je to vlastně ta autorita, které se stále dovolávám?

Neocenitelný Zippy má na tuto otázku jednoduchou a přímočarou odpověď.

Autorita
znamená, že určitá osoba má morální nárok požadovat od druhé osoby, aby vykonala určitou věc, aniž by k tomu potřebovala její souhlas.

Nejtypičtějším příkladem je autorita rodičů. Děti musí poslouchat (a také ctít a milovat) své rodiče. To je triviální pravda našeho života. „Vynes koš,“ je příkaz, který nezletilec musí uposlechnout, i když se mu nechce. Naproti tomu „běž vybrat banku přes ulici“ je příkladem zneužití autority, kdy dítko může oprávněně odporovat. Rodičovská autorita je považována za danou a je natolik přirozená a běžná, že ji nikdo, kromě vyložených sociopatů (tj. důsledných liberálů), nezpochybňuje.

Řekl bych, že rodičovská autorita je něco jako základ či pravzor autority. Nicméně mimo ni se v realitě vyskytuje celá řada dalších autorit, jimž je člověk podřízen: autorita vlastníka nad nevlastníkem (majetku), velitele nad vojínem, vládce nad poddaným/občanem atd.

Autorita je morální nárok, nikoliv moc. Morální nárok znamená, že příkaz autority je závazný, i když osoba či instituce, která ho vydala, nemá v danou chvíli dostatečnou moc, aby dokázala jeho splnění vynutit. Otec ležící v horečkách sice není schopen potrestat synovu neposlušnost, ale dá se říci, že o to horší je synův prohřešek.

Na druhou stranu autorita přestává platit tehdy, je-li požadováno nemorální jednání (např. zmíněné vyloupení banky), i když má dostatečnou donucovací moc. I autorita má své hranice a za těmito hranicemi se stává tyranií.

Moderní člověk má o autoritě zmatené představy.

Např. rozdělovat autoritu na přirozenou a formální je nepodstatné a zavádějící. Před časem jsem diskutoval s kolegyní o autoritě manžela. Ačkoliv uznávala, že manžel má právo rozhodnout rodinný spor či přikázat ženě, co má dělat, neustále namítala, že musí mít tuto autoritu jaksi přirozeně. Musí to z něho „cítit“. Hlavně nesmí svou autoritu vynucovat násilím. Nesmí? Netvrdím, že násilí je šťastné řešení konfliktní situace, ale autorita, která nesmí použít donucení, je impotentní a neguje sebe samu. Proto mi rozdělování autority na přirozenou a formální připadá jako pokus nechat si otevřená zadní vrátka pro případ, kdyby se našinci rozhodnutí autority nezamlouvalo. Autorita se tu nepopírá přímo, ale mírným obloukem.

Jistě, autorita se dá zneužít, což je další námitka, kterou má moderní člověk pohotově při ruce. A co má být? Všechno se dá zneužít, takže argument proti autoritě to není a o hranicích autority jsem se už zmiňoval. Je paradoxní, že moderní člověk při svém hledání „pojistek“ proti zneužití autority stvořil totalitní monstrum – moderní byrokratický stát.

(Ne)svobodná společnost

Jestliže svoboda nemůže být cílem vlády, mohou vůbec existovat svobodné země? Je snad svobodný svět, jehož jsme součástí, pouhou chimérou?

Svobodné země neexistují. Ani nesvobodné.

Společenská realita je přirozeně politická. Libertariáni, kteří vidí politiku jako zlo, mají často problém to pochopit. Politická znamená, že ve společnosti spolu soupeří různé koncepce, jak by měla společnost vypadat, fungovat, kam by měla směřovat atd. Koncepce, která převáží, je následně vynucována formálními i neformálními politickými prostředky: politickými rozhodnutími, soudy, policií, ostrakizmem, tlakem veřejného mínění atd.

To znamená, že něco je dovoleno a něco zakázáno. Jestliže se např. zakáže kouření na veřejných místech, pak se kuřáci budou cítit omezeni a budou považovat takovou společnost za nesvobodnou. Naopak pro lidi, kteří považují kouř za škodlivý, to bude znamenat větší svobodu.

V tomto bodě lze celou věc zkomplikovat utilitaristickými úvahami o co největší svobodě pro co největší počet lidí apod. Zaprvé, nejsem utilitarista, a zadruhé, takové úvahy nepředstavují protiargument.

Znamená to tedy, že není rozdíl mezi USA a Severní Koreou?

První je jistě lepší země než druhá, ale obě jsou v mnoha ohledech nesvobodné. Jinak řečeno, je k ničemu hovořit o svobodných či nesvobodných zemích. Svoboda je bůžek, který se těžko nechává spoutat.

Existují dobré a špatné společnosti a existují společnosti, kde lidé více či méně souhlasí s politikou své vlády.

Konec demokracie nebo svobody?

Zavedení EET působí našim hostinským vrásky na čele. Nedávno si nám jeden barman stěžoval, že je to konec demokracie. Samozřejmě přeháněl. Takovou radost mi soudruzi asi jen tak neudělají.

Přiznám se, že mě otázka elektronických pokladen vůbec nezajímá. Legitimní autorita jistě má právo něco takového zavést. Zda je to moudré a přinese to požadovaný výsledek (lepší výběr daní), je věc druhá.

Ten „konec demokracie“ mě poněkud zarazil. Chápu, že díky souslovím „svobodné volby“, „svoboda a demokracie“ či „liberální demokracie“ spousta lidí vnímá demokracii jako synonymum svobody. Nicméně to tak není a v tomto případě mi slovo „svoboda“ připadá příhodnější. Naprosto rozumím tomu, že dotyčný vnímá nový zákon jako útok na svoji svobodu. Znamená to pro něj víc práce a větší náklady. Ale demokracie tím netrpí.

Mám vůči demokracii své výhrady. Moderní forma zastupitelské demokracie se všeobecným hlasovacím právem je ztracený případ. Je to forma vlády přímo šitá na míru liberalismu.

Existují i neliberální formy demokracie. V současnosti mezi takové patří zřejmě Singapur. V minulosti to byly antické demokracie. Ačkoliv bych preferoval spíš katolickou monarchii, katolická neliberální demokracie by také byla snesitelnou formou vlády.

Demokracie je především procedura. Se svobodou nemá nic společného. Je to pokus přenést rozhodování, autoritu z chybující lidské bytosti na neosobní a údajně neutrální proces. Tím se autorita stává neosobní a v konečném důsledku nelidskou.

Naneštěstí je konec demokracie i svobody zatím v nedohlednu.

Politická svoboda

Jednou z námitek proti tvrzení, že svoboda nemůže být primárním cílem vlády, často bývá argument, že svoboda je jedním z nejdůležitějších lidských dober, a proto musí dobrá vláda svobodu zajistit.

Ano, svoboda je důležitá, ale nikoliv sama o sobě. Spravedlnost vyžaduje, aby měl člověk prostor konat dobré a naopak neměl prostor konat zlé. V tom spočívá pravá svoboda. Dobré a zlé má objektivní obsah, tzn. že ne vše, co člověk subjektivně chce, je pro něho objektivně dobré. Např. někdo může mít děsnou chuť na cukroví, ale to neznamená, že je to pro něj dobré. Jinými slovy, člověk má sice svobodnou vůli, ale z toho neplyne, že může dělat cokoliv. A ještě jinak, pravá svoboda je výsledkem ctnosti a usilování o ctnost je usilování o dobro, pravdu a krásu.

To je všechno moc pěkné, nicméně (téměř) irelevantní a (prakticky) tautologické z hlediska politické svobody, o které se v případě liberalismu mluvíme. Ano, všichni jsme pro dobro a svobodu. Nicméně v politické sféře se vznešený, avšak abstraktní požadavek svobody naplní konkrétním obsahem, tj. jak si ta či ona politická skupina svobodu představuje. A prosazení konkrétní svobody jedněch, což koneckonců je cílem politiky, znamená omezení svobody druhých.

Přitom neexistuje žádná rovnováha, kdy by byly uspokojeny požadavky všech zúčastněných. Když katolíci usilují o zákaz potratů, usilují o dobro matky a dítěte. Když levice usiluje o povolení potratů, usiluje dle svého (zvráceného) přesvědčení o dobro matky a dítěte (např. dítě narozené s nějakou vadou by nežilo „plnohodnotný“ život a kazilo by matce její život apod.). Mezi těmito požadavky neexistuje žádný střed, který by vyhovoval oběma stranám. Příslušná autorita musí vynucovat tu verzi, kterou považuje za správnou, ačkoliv objektivně je správná a v souladu s Božím zákonem a obecným dobrem pouze jedna z nich.

Bylo by tedy lepší, kdyby se pojem svoboda z politického života a slovníku úplně vypustil. Buď jde o pojem prázdný, neboť kdo by se stavěl proti svobodě obecně či v nějakém vyšším, filozofickém smyslu? Anebo má konkrétní obsah, který znamená konkrétní omezení svobody pro všechny, kteří s tímto obsahem nesouhlasí.

My, katolíci, nebojujeme za svobodu. Bojujeme za to, aby se Boží zákon odrážel i v našich lidských zákonech.