Demokracie vs autoritářství

Čas od času mi leze na nervy neustálé překrucování slov demokracie a autorita.

Známe to, u nás je demokracie, Putin vládne autoritářsky a nekonečné variace těchto tvrzení v souvislosti s různými zeměmi či politickými figurami, přítomností či absencí demokratického způsobu rozhodování, dialogu, lidských práv atd.

Demokracie se tak prezentuje jako něco z podstaty odlišného od jiných, nedemokratických čili autoritativních forem vlády. Demokratický systém vlády je svobodný, zatímco nedemokratické systémy jsou nesvobodné. Demokracie je založená na lidských právech, dialogu a úctě k názorům druhých, zatímco autoritativní systém je direktivní, nevede dialog, nemá úctu k názorům druhého a porušuje lidská práva.

A to jednoduše není pravda. Demokracie není v principu odlišná od jiných forem vlády (aristokracie, monarchie). Demokracie je určitá procedura vedoucí k ustanovení vlády. Vláda vládne autoritativně. Vždycky.

Cílem každé formy vlády je udržovat řád a bránit ho proti vnitřním i vnějším narušitelům. A mnoho dalších věcí, které jsou v souladu s obecným dobrem. Jinými slovy úkolem vlády je zajistit, aby společnost mohla fungovat a aby se jí dobře dařilo. To je cílem každé vlády, včetně demokratické.

Neliší se ani v prostředcích. Řád a fungování se zajistí tím, že vláda zavře do vězení všechny, kdo je narušují. Demokratické vlády užívají v tomto ohledu stejné prostředky jako ty nedemokratické. USA, Česko, Rusko, Čína i KLDR mají policii, soudy i vězení.

Znamená to, že není rozdíl mezi USA a Sevení Koreou? Samozřejmě nikoliv. Rozdíl spočívá v tom, že vláda každé z těchto zemí má jinou představu o tom, jak má řádná a fungující společnost vypadat. Čili má jiný koncept obecného dobra. Komunistický koncept patří k těm nejzvrácenějším a nejvíc vzdáleným realitě. Proto vyžaduje nejvíc donucení ze strany státu, nicméně každá vláda musí svůj koncept vynucovat. Každá vláda je a musí být autoritativní.

A je to ještě horší (viz zde):

Každý, kdo má nějaké politické názory, je autoritář, tedy pouze na věci, které on sám považuje za odporné a opovrženíhodné. Ale liberalismus je autoritářský sociopaticky, autoritářství operující jako falešné anti-autoritářství.

Není na čase s tou povýšeneckou hrou skoncovat?

Reklamy

Konec polistopadové republiky?

Prozatím poslední poznámka k aktuálnímu dění. V budoucnu bych se rád věnoval abstraktnějším tématům.

Bohumil Pečinka z časopisu Reflex tvrdí, že je „liberální svět poražen, ale na konci je světlo.“ Takto bombasticky se vyjadřuje aspoň obálka (Reflex je jen o málo lepší Blesk), článek uvnitř je o něco realističtější. Ale přeci jen si naivní liberál Pečinka neodpustí alespoň toto:

Končí polistopadová republika ve smyslu typu a tváře. Naopak výsledek voleb neznamená nástup autoritativního režimu, založeného na centralizaci moci a narušení systému brzd a protivah. Ústavněprávně polistopadová republika zatím nekončí.

Škoda, mohla být nějaká legrace. Takový caudillo Okamura-san by byl vděčným tématem pro Zeleného Raoula.

Ale vážně, jaká republika typu a tváře? Má-li Pečinka na mysli klausovské ideologické pojetí politiky jako soupeření dvou velkých stran reprezentujících „pravici“ a „levici“ (pokus přiblížit náš poměrný systém anglosaskému modelu dvou stran?), tak toto pojetí lidé odmítají už velmi dlouho. Viz podpora úřednických vlád a nechuť k ideologicky vypjatým kampaním, které se po volbách plynule přešly do pragmatického sbližování doposud nesmiřitelných ideových protikladů atd.

To je příliš velká zátěž na běžného buržoazního voliče (dnes jsme skoro všichni buržoazní voliči), který jen chce, aby spolu politici vycházeli, moc se nehádali a postavili další školky a hřište a zvedli důchody a dávky atd. Přesně tohle jim zcela neideologický Babiš dává a byl by idiot, kdyby chtěl na současném systému něco zásadního měnit.

Jedině neustálý hon na něj ho může dohnat k něčemu zoufalému, aby ochránil sebe a své majetky. Možná právě tohle je cílem štváčů, aby potom mohli hrozit prstem: „vidíte, my jsme vám to říkali.“ Pod podobným tlakem je i americký prezident, kterého považuju za podobně pragmatického obchodníka, jakým je i Babiš. Zatímco Trump šlape liberálům na jejich ideologická kuří oka, u nás jde spíš o ekonomické zájmy, řekl bych, neboť u nás žádní konzervativci nejsou, jak už jsem několikrát psal.

Ať je to, jak chce (a obrana Babiše, ve kterém Vox Day omylem spatřoval českého nacionalistu, není mým cílem), i Pečinka uznává, že demokracie u nás nekončí. Ani konec liberalismu není nikde v dohledu, což už si Pečinka zřejmě nemyslí.

To nejlepší nakonec, jak se říká. Je-li centralizace moci typickým znakem autoritativního režimu, pak právě v takovém žijeme, neboť centralizace moci provází liberální režimy od jejich vzniku. A systém brz a protivah (Američany tolik oblíbené „checks and balances“) slouží spíš k tomu, aby tento proces nic zásadního nenarušilo.

Demokracie

Liberalismus vychází z doktríny, že spravedlivá moc vlády se odvozuje od souhlasu ovládaných. Toto pojetí je ovšem nesmyslné. Ve skutečnosti je spravedlivá vláda takový výkon vládní autority, který je z morálního hlediska závazný a morálka vychází z Přirozeného zákona. „Souhlas ovládaných“ znamená nahrazení Přirozeného zákona souhlasem, jinými slovy dobré je to, co chceme. To je součást moderní vzpoury proti přirozenosti, což v konečném důsledku znamená vzpouru proti Bohu.

Moderní parlamentní demokracie s univerzálním volebním právem se zdá být z pohledu levice nejvhodnější formou „spravedlivé vlády“. Volá-li liberalismus po rovnosti práv, pak právě univerzální volební právo musí tvořit jeden z jeho základních pilířů, neboť ve volbách může každý autonomní jedinec vyjádřit svou, kvantitativně shodnou vůli (tj. 1 člověk = 1 hlas). Proto je demokracie posvátnou krávou liberalismu a volby jeho liturgií.

Nicméně hlasování je jako rozhodovací proces problematické:

  1. Vylučuje zodpovědnost. Jednotlivý anonymní volič přenáší důsledky svého rozhodnutí na společnost.
  2. Nevede k přijetí efektivního nebo objektivně morálního rozhodnutí. Viz Arrowův teorém.

Je lepší, když rozhoduje osoba a nikoliv proces. Když jde o závažné rozhodnutí, je absurdní, aby se člověk předem zavázal respektovat výsledek počítání hlasů, tj. aby dával přednost procesu rozhodování před jeho výsledkem. Z Přirozeného zákona vyplývá, že člověk není vázán rozhodnutím autority, pokud je takové rozhodnutí v rozporu s Přirozeným zákonem.

Historicky je hlasování jako rozhodovací proces spíše vyjímečné. Hlasování častěji bývalo procesem sbírání informací, např. zjišťování síly frakcí — majorita ukazuje donucovací sílu, nic víc. Hlasování se také nepoužívá v institucích, jako je armáda, kde efektivní a zodpovědné rozhodování může být otázkou života a smrti.

Někdo může namítnout, že hlasování může být příhodné v triviálních záležitostech. Je nesporné, že ne všechny případy hlasování vedly k negativním následkům, ale to nevyvrací fakt, že hlasování je méně efektivní způsob rozhodování. Na druhou stranu je-li tedy hlasování z nějakého důvodu důležité, např. jako způsob jak stmelit skupinu lidí, může tento důvod snadno trumfnout námitku z efektivity, zejména díky propagaci hlasování, která je nutná, aby lidé začali tohoto způsobu rozhodování užívat.

Samotný argument pro hlasování jako způsob stmelování komunity se mi však zdá slabý. Případy, kdy hlasování spíše rozděluje nejsou vzácné. Navíc existují jiné a lepší způsoby, jak komunitu stmelit — společné náboženství, řeč, kultura, kořeny. Právě na nich skupinová koheze skutečně závisí, takže jediný efektivní způsob využití hlasování je jako součást již zmíněné veřejné liturgie. Volby se tedy netýkají vlády, ale mají vytvořit konsenzus ohledně sekulárního liberalismu, který nám vládne.

Dalším problematickým místem současné zastupitelské demokracie je fakt, že naši zastupitelé jsou voleni na poměrně krátké období (většinou 4 a v některých případech více let), které se může jenom omezeně opakovat. To je opatření, které snad má korigovat chyby voličů (volba tyrana), ale nefunguje z následujících důvodů:

  1. Curleyho efekt neboli taková politika voleného představitele, která vede ke změnám ve složení elektorátu za účelem znovuzvolení tohoto představitele do funkce prostřednictvím zdanění a legislativy. Je to způsob, jak obejít zmíněné opatření na úkor blahobytu občanů.1
  2. Hoppeho kritika demokracie. Jádro této kritiky spočívá v tom, že privilegia vlády a příjmy s ní spojené se nevážou k osobě, nýbrž k funkci. Tím pádem jsou ve veřejném, nikoliv soukromém vlastnictví a navíc na omezenou dobu a nikoliv doživotně či v rámci generací v případě dynastie. Z toho logicky plyne větší tendence k čerpání krátkodobého zisku na úkor dlouhodobé „kapitálové“ hodnoty dané veřejné funkce spojené se správou veřejného majetku, legislativní mocí apod. Jinými slovy vyšší příklon ke špatnému hospodaření či přímo ke korupci v demokraciích než v monarchiích, které jsou typickým případem soukromého vlastnictví politické funkce vládce.2

Porovnáme-li režimy před a po Francouzské revoluci, můžeme si všimnout dvou základních rozdílů:

  1. Monarchie byla nahrazena demokracií.
  2. Malá vláda byla nahrazena velkou vládou.

Je zajímavým faktem, že velikost vlády se nijak dramaticky neměnila až do příchodu modernity. Příčiny tohoto jevu, který není nutně špatný, ale určitě náchylnější k negativním důsledkům, mohou být různé, přičemž jednu z nich objasňuje následující citát:

„Demokracie je přirozeně dočasná a nemůže existovat jako stálá forma vlády. Demokracie bude existovat do té doby, dokud si voliči neuvědomí, že si mohou zvolit štědré dary ze státní pokladny. Od té chvíle bude většina volit ty kandidáty, kteří jim naslibují více výhod. Výsledkem bude, že každá demokracie zkolabuje následkem hýřivé fiskální politiky, po čemž vždy následuje diktatura.“

Příčinou velké vlády může být i postupná koncentrace moci v rukou státu, která souvisí se svobodou jako prvním politickým principem liberalismu. To znamená, že v rámci politického prosazování svobody je nutná rovnost práv, která vyžaduje zásah státu proti dosavadnímu privilegovanému držiteli autority.3 Paradoxem, který by nás neměl zmást, je, že svoboda jako politická priorita nejenže nebrání koncentraci moci, ale přímo k ní vede.

K výše uvedenému je třeba říci, že Církev nedává žádné pokyny ohledně vhodné formy vlády, protože je to mimo její kompetenci. Zavrhuje sice liberalismus, ale žádná forma vlády, ani demokracie, není liberální sama o sobě. Forma vlády je pouhým akcidentem, esencí vlády je civilní autorita, díky níž vláda (v jakékoliv formě) vládne. Všechny formy mohou být dokonale katolické, pokud akceptují mimo své vlastní svrchovanosti i svrchovanost Boha, odvozují od Něho svou autoritu, podřídí křesťanskému právu a budou uznávat autoritu Církve v oblasti víry a morálky. Tyto věci by měly být v katolickém státě dané a neměly by být předmětem veřejné diskuze.

Nicméně sama hierarchická stavba Církve jako monarchie a její dvoutisíciletá existence přinejmenším naznačuje4 určitý středobod, okolo kterého by měly formy vlády alespoň oscilovat podle charakteru, temperamentu a historických zkušeností jednotlivých národů. Naopak úzké spojení demokracie s liberalismem ukazuje, že demokracie (minimálně v její moderní formě zahrnující univerzální volební právo) pro katolický stát nebude nejvhodnější forma vlády.


1

J. M. Curley byl v rozpětí asi 25 let 4krát starostou města Boston, čehož dosáhl vypuzením majetnějších obyvatel města a přijímáním chudých irských emigrantů. Město Boston za jeho éry stagnovalo, ale Curly jako kandidát byl znovuzvolen. V současnosti tuto politiku provádí v USA v masovém měřítku Demokratická strana podporou imigrace a podobné levicové strany v Západních zemích pod praporem multikulturalismu.

2

Hoppe svou teorii dokládá i empiricky na vyšší úrokové míře a míře zdanění v demokratické éře než za ancien regime. Prof. Hoppe útočí na demokracii z pozice libertariána, což je podle mého soudu dosti vratká a rozporná pozice, ale jádro jeho (ekonomické) kritiky podle mého soudu obstojí.

3

Viz Zippy, Political freedom is a concentrator of government power. Jako příklad uvádí manželství, kde autorita manžela byla zrušena zásahem státu v rámci zrovnoprávnění žen.

4

Samozřejmě s přihlédnutím k faktu, že Církev je nadpřirozená organizace.

Konec demokracie nebo svobody?

Zavedení EET působí našim hostinským vrásky na čele. Nedávno si nám jeden barman stěžoval, že je to konec demokracie. Samozřejmě přeháněl. Takovou radost mi soudruzi asi jen tak neudělají.

Přiznám se, že mě otázka elektronických pokladen vůbec nezajímá. Legitimní autorita jistě má právo něco takového zavést. Zda je to moudré a přinese to požadovaný výsledek (lepší výběr daní), je věc druhá.

Ten „konec demokracie“ mě poněkud zarazil. Chápu, že díky souslovím „svobodné volby“, „svoboda a demokracie“ či „liberální demokracie“ spousta lidí vnímá demokracii jako synonymum svobody. Nicméně to tak není a v tomto případě mi slovo „svoboda“ připadá příhodnější. Naprosto rozumím tomu, že dotyčný vnímá nový zákon jako útok na svoji svobodu. Znamená to pro něj víc práce a větší náklady. Ale demokracie tím netrpí.

Mám vůči demokracii své výhrady. Moderní forma zastupitelské demokracie se všeobecným hlasovacím právem je ztracený případ. Je to forma vlády přímo šitá na míru liberalismu.

Existují i neliberální formy demokracie. V současnosti mezi takové patří zřejmě Singapur. V minulosti to byly antické demokracie. Ačkoliv bych preferoval spíš katolickou monarchii, katolická neliberální demokracie by také byla snesitelnou formou vlády.

Demokracie je především procedura. Se svobodou nemá nic společného. Je to pokus přenést rozhodování, autoritu z chybující lidské bytosti na neosobní a údajně neutrální proces. Tím se autorita stává neosobní a v konečném důsledku nelidskou.

Naneštěstí je konec demokracie i svobody zatím v nedohlednu.

Den boje za svobodu a demokracii

Včerejší zprávy byly plné událostí souvisejících s oslavami 17. listopadu. Až příliš plné, řekl bych. Jakoby média chtěla posílit zdejší (dle jejich mínění) ochabující víru v demokracii.

Každopádně je zde ve hře několik věcí. Válka mezi médii a prezidentem je ta podle mého soudu ta méně důležitá. Média podle očekávání v tomto zápase vyhrávají. Nedávné peripetie kolem dalajlamy poštvaly veřejnost proti prezidentovi více než kdykoliv předtím. Dalajlama je pro českou veřejnost nedotknutelná figura. Jak čas plyne, Václav Havel se stále více posouvá do pozice jakéhosi pseudosvětce a dalajlama jako přítel VH, liberál a zároveň duchovní figura nám to připomíná.

Miloš Zeman je naproti tomu příliš živý a příliš nedokonalý. Ale jeho hlavní vadou je, že je liberálem starého ražení a občas jde proti současným liberálním pietám. Na druhou stranu to jistě není jeho jediná vada.

Za podstatnější považuju něco jiného. To, co se včera odehrávalo, všechny ty pietní akce, oslavy atd., byla náboženská liturgie. Proto tolik vzletných slov z úst představitelů vládnoucí třídy a její nastupující generace (studenti na Albertově).

Liberální demokracie je moderní sekulární náboženství se vším, co k tomu patří. Hlavní liturgií jsou volby. Jednou z vedlejších ceremonií jsou i oslavy Dne boje za svobodu a demokracii.

Náboženství je základ civilizace. Přirozenost si vždycky najde cestičku, a proto se ani sekulární vláda neobejde bez náboženských obřadů, jejichž cílem je stmelit komunitu a upevnit její morálku. Problém je, že výsledkem je v tomto případě modloslužba a posilování chybných postojů: liberálně demokratického smýšlení, tolerance, multikulturalismu apod.

Hra na jednu bránu

Když už někdy zabřednu do debaty o politice, mívám problém vysvětlit, proč je liberalismus problematický.

Většina lidí, kteří se o politiku nijak hlouběji nezajímají, jsou liberálové. To je v současnosti defaultní politická pozice obyčejného člověka. Problém je v tom, že o tom ani neví. Liberalismus je vzduch, který dýchají. Proto má spousta lidí problém vůbec pochopit, co liberalismus je.

Za komunistů nám byly od základní školy vtloukány do hlavy základní poučky marxismu. Všichni jsme věděli, že nám vládne marxistická ideologie. Většina věděla, že je to ideologie špatná. Dnes si lidé myslí, že žádná ideologie jejich život neovládá. Myslí si, že dnes jsou svobodní a mohou si vybírat mezi ideologiemi nebo naopak proti nim.

V našich představách znamená politická svoboda veliké hřiště, na kterém se střetávají různé ideologie, politiky a osobnosti podle určitých pravidel (jak anglosaské!).

To je ale veliký omyl. To, že nazýváme západní politické systémy liberální demokracie, má svůj důvod. Ono hřiště a jeho pravidla vymezuje právě liberalismus, který se rád staví do role jakési metaideologie, vrchního arbitra nebo základního rámce. Nemůže připustit, že je pouze jednou z několika ideologií.

Kdyby to připustil, bylo by jasné, že není žádným arbitrem, žádnou univerzální metaideologií. Byl by pouze jedním z hráčů, zatímco nyní pouze předstírá, že je jedním z hráčů, ale všichni vědí a akceptují, že pouze toto mužstvo určuje pravidla hry a že (politický) zápas probíhá na hřišti, kde je pouze jedna brána, na kterou se hraje. Druhá je tabu. Jinými slovy, bez ohledu na dres všichni kopou za jedno mužstvo. Taková je podstata politického pluralismu v rámci liberální demokracie.

Je-li liberalismus jen jednou z ideologií, pak rámec, který nastavuje, není žádným univerzálním metarámcem, ale pouze jedním z možných rámců. Liberalismus se v tomto ohledu příliš neliší od komunismu a my bychom měli mít na paměti, že narozdíl od marxismu v tuto politickou filozofii věříme a bereme ji za svou.