Pohádková normalizace

Čirou náhodou jsem narazil na tuto recenzi pohádky Nejlepší přítel. S autorem se shodnu na tom, že to nebyla špatná pohádka. Zato recenze samotná mi připadá jak z jiného světa. Především tohle:

Zásadní roli hraje skutečnost, že české pohádky nevznikají pro děti. Jsou zcela odtržené od jejich zájmů i světa a neplní úlohu seznamování se společností ani s jejími nástrahami. Místo toho jsou nostalgickým útočištěm pro jejich rodiče.

Přežívá v nich normalizační uspořádání patriarchální společnosti, kdy muži bojují se zlem a ženy potřebují být zachraňovány/provdávány, přičemž cení se především bezmezná důvěra v magickou autoritu kolektivních pravd.

Pohádky zarputile odolávají jakékoliv „politické korektnosti“, tedy genderovým diskuzím a kritice stereotypního vnímání světa – všem věcem, jež značná část populace považuje za špatné a škodlivé. Pro tuto část Česka jsou pohádky poslední pevnost „normálního světa“.

Tyto odstavce prezentují jednu perlu za druhou. Patriarchální uspořádání je projevem normalizace? Nebo normalizace projevem patriarchátu? To druhé by dávalo větší smysl, protože normalizace představovala autoritativně vynucovaný návrat k původní bolševické myšlence diktatury proletariátu.

Nicméně, že by se normalizace vyznačovala patriarchálními ctnostmi? To se mi příliš nezdá, vzhledem k vřelému vztahu komunistů k boji za osvobození ženy z jařma tradiční patriarchální rodiny. Možná měl autor na mysli to, jak předseda nabídl ruku své dcery a půl JZD statečnému princi, který skolí strašlivého netvora Jóžina (z bažin). Nu, po takové feudální „normalizaci“ bych hrábnul všema deseti.

A co si mám představit pod magickou autoritou kolektivních pravd? Pokud tím autor míní tradiční, osvědčené, milionkrát vyzkoušené a funkční patriarchální uspořádání, ve kterém každé pohlaví má svou biologicky i sociálně danou nezastupitelnou roli, tak tomu, jakožto osoba obdařená zdravím selským rozumem, důvěřuju taky.

Politická korektnost znamená podle autora genderové diskuze a kritiku stereotypního vnímání světa. Fascinující. Nicméně ve stereotypní realitě tohoto světa je politická korektnost autoritativním uplatňováním liberalismu a jeho „pravd“. Jinak to ani být nemůže!

Nejde totiž o to, že je liberalismus zaváděn autoritativně. Nejsem libertarián, aby mi tohle vadilo. Vadí mi to, že je liberalismus nekoherentní politická filozofie a jeho prosazování se rovná jednání šílence.

Ještě pár poznámek k dalšímu textu.

Proč by měly pohádky seznamovat dítě se společností? V jistém odvozeném smyslu snad ano, ale především dítě seznamují se základní metafyzickou a etickou realitou našeho života: jsme nesmrtelné duše obdařené svobodnou vůlí, můžeme proto volit mezi dobrem a zlem a jednou budeme za své činy souzeni. Tento úkol plní pohádka Nejlepší přítel docela dobře, řekl bych.

Je dobrý film takový, který má nápaditý scénář nebo styl? Otázka je, co znamená „nápaditý“? Pokud to znamená porušovat základní pravidla žánru, osvědčený zavedný řád nebo dokonce společenská tabu, pak čím méně „nápaditosti“, tím lépe. Kromě toho, když má haiku přesně sedmnáct slabik, není příliš nápadité porušit pravidla a vytvořit verš s osmnácti. Jde spíš o autorskou lenost neschopnou popasovat se s danými pravidly.

Atd.

Vcelku chápu povzdechnutí liberála nad skutečností, že má větší část Čechů zpátečnické tendence, volí Zemany a Babiše a nepřijímá genderovou stupiditu a jiné výstřelky Modernity s dostatečným nadšením. Alespoň někdo si uchovává poslední zbytky zdravého rozumu. Otázka je, jak dlouho. Předpokládám, že do té doby, než se začnou vysílat politicky korektní pohádky.

Reklamy

Méně byrokracie?

Jako pravicově liberální strana chce ODS mimo jiné snižovat počet úředníků. Volební slogan „méně byrokracie, více svobody“ dopomohl této straně k relativnímu úspěchu ve volbách. Konečně proč ne? Nikdo nemá rád nekonečné papírování, nekonečné zástupy úředníků na úřadech a nekonečné fronty u jejich kanceláří. Přesto si myslím, že je tato snaha předem odsouzena k nezdaru, stejně jako další evergreeny pravicových liberálů (nízké daně, svoboda podnikání atd.).

Problém je v tom, že realita moderního státu (navíc v rámci moderního superstátu typu EU) se bez početného úřednictva neobejde. Základní parametry moderního státu se přes všechny sliby politiků nijak zvlášť nemění a pravděpodobně měnit nemohou. Silné úřednictvo je jedním z těchto parametrů. Podívejme se ve zkratce na genezi moderního státu.

Autorita moderního státu je víceméně monolitická, tzn. moderní stát uzurpuje veškerou autoritu pro sebe. To je důsledek liberalismu, ale liberalismus v tomto případě nebyl iniciátorem. Zrození moderního státu lze připsat na vrub absolutistickým panovníkům novověku.

Za všechny uveďme „krále Slunce“, Ludvíka XIV., proslaveného výrokem „stát jsem já“, za jehož panování přecházela moc do rukou civilních úředníků. Král totiž nemůže vládnout sám a je-li třeba se vypořádat s odbojnou šlechtou, je po ruce třetí stav, z jehož neurozených řad lze rekrutovat věrné královské úředníky. Aspoň do té doby, než se nový byrokratický aparát dostatečně konsoliduje a osvícení „filozofové“ se začnou ptát: nepotřebujeme šlechtu, tak na co potřebujeme krále? Víme, jak třetí stav vyřešil tuto otázku v praxi.

O 200 let později má státní aparát pod kontrolou většinu agendy, která dříve spadala do kompetence otců, podnikatelů, cechů, šlechty, kléru i samotného krále. Zrodil se moderní stát, moloch řízený neosobním byrokratickým aparátem, v jehož čele stojí synové a dcery třetího stavu vybíraní při pravidelně se konající veřejné liturgii, jejíž lex credendi je liberalismus.

Tak masívní řízení „všeho“ se neobejde bez byrokracie. Byrokracie v liberálním státě nesmí nikoho upřednostňovat či privilegovat, protože všichni jsou si rovni před zákonem. Byrokracie nemůže a nesmí vládnout, protože třetí stav nemůže vládnout nad třetím stavem. Nad třetím stavem může vládnout pouze zákon. A to neosobní, psaný zákon, počínaje ústavou, konče předpisy místního úřadu. Byrokracie proto musí být neosobní a musí sloužit. Sloužit zákonu samozřejmě. Musí být neosobním a nestranným služebníkem-vykonavatelem zákona.

Pokud ODS skutečně chce méně byrokracie, musí chtít osobní vládu, tj. autoritu vykonávanou skutečnými, chybujícími a nedokonalými lidmi, kteří uplatňují svou moc svým vlastním osobitým způsobem. Musela by připustit, že v takovém uspořádání existují přiznaná stavovská privilegia, že otcové jsou skutečné hlavy rodin a že rovnost před zákonem již nadále neexistuje, protože není pouze jeden zákon. Jinými slovy ODS by musela uznat, že projekt zvaný liberalismus selhal.

Tak daleko ale ODS nechce a nemůže zajít. Koneckonců je to Občanská Demokratická Strana, nikoliv Poddanská Aristokratická Strana.

Je univerzalismus špatný?

Někteří sekulární nacionalisté kritizují křesťanství za jeho univerzalismus v tom smyslu, že křesťanství překračuje hranice národa a že křesťané jsou jakousi pátou kolonou v zemi, která je věrná cizí mocnosti někde v Římě.

Díky svému univerzalismu je křesťanství zodpovědné za současný stav buď přímo nebo alespoň jako duchovní otec liberalismu, který je skutečným hnacím motorem zániku našich národů. Křesťanství proto nenabízí a ani nemůže nabídnout cestu ven z problémů, které nás trápí. Univerzalismus totiž podrývá národní „partikularismus“, což nevyhnutelně vede k erozi národního uvědomění a konečné destrukci evropských národů.

To je chybná úvaha. Nevidím důvod, proč by měl být univerzalismus špatný z podstaty. A pokud jde o křesťanství, tak ono není univerzálním řešením na všechny naše problémy a nedává odpovědi na všechny otázky. Nicméně v tomto případě jisté východisko nabízí.

  1. „Univerzalismus je špatný“ je samo o sobě univerzální tvrzení a tudíž rozporné, podobně jako „vše je relativní“. Tento argument nemusí každého přesvědčit, ale pro mě je to přinejmenším náznak, že je útok na univerzalismus neopodstatněný. Univerzalismus a partikularismus se vzájemně nevylučují.
  2. Křesťanství je univerzalistické, ale nečiní si nárok na absolutní univerzalismus. Církev je univerzálním nástrojem spásy. Má charisma učitelky víry a mravů, nikoliv politické a kulturní sjednotitelky lidstva. Kristus dal Apoštolům úkol „učit a křtít všechny národy“. Přál si tedy sjednotit národy pod vládou Božího zákona, s jejich rušením evidentně nepočítal.
  3. Mnoho současných křesťanů je věrných politickému liberalismu, včetně nemalého počtu církevních představitelů. To však neznamená, že je liberalismus s křesťanstvím slučitelný. Liberalismus je rozporná doktrína, jak jsem se mnohokrát snažil ukázat, a jako takový nemůže být slučitelný s pravdou. Naneštěstí je to doktrína natolik flexibilní, že se přirozeně přelévá do náboženství a dalších oblastí.
  4. Liberalismus je v jistém smyslu křesťanskou herezí, odtud jeho univerzalismus, ale jako každá hereze převrací a přizpůsobuje křesťanské pravdy obrazu svému. To, že jsou obě doktríny univerzalistické, znamená velice málo.
  5. Sice považuju nacionalistickou kritiku současného liberalismu za užitečnou a trefnou, ale je třeba mít na paměti, že nacionalismus je liberalismem včerejška. Vychází ze stejné logiky a před 150 lety ničil regionální odlišnosti, jako současná levice ničí odlišnosti národní. Nacionalisté chtějí osvobodit svůj národ od vnějších (či vnitřních) hrozeb, aby mohl liberální projekt vesele pokračovat, pouze bez účasti cizinců.
  6. Současný přistěhovalecký problém vidím především jako etický a sociální a půjdeme-li víc do hloubky, tak jako teologický. Konkrétně jde o to, že jsme zničili kulturu manželství a s ní i schopnost reprodukce. Jan Pavel II. to výstižně nazval kulturou smrti. Těžko může dojít k zániku národa či rasy, jestliže jsou jejich příslušníci schopni a ochotni plodit a vychovávat nové generace.
  7. Manželství a rodina jsou jedny z mnoha institucí, které liberalismus na své cestě za svobodou a rovností zničil. V tomto případě ale šlo o instituci životně důležitou, protože na ní závisí naše budoucí existence. Obnovit rodinu a přirozené role muže a ženy v ní nebude pravděpodobně možné bez jejího nového posvěcení a bez jednoznačného odmítnutí liberalismu.

Když pravice neví, co dělá pravice

Řekněme,že jsem naivní reakcionář, který se zrovna včera vylíhnul, a chtěl bych ve volbách podpořit konzervativní myšlenky. Přirozeně bych se obrátil na české pravicové strany. Které to jsou?

ODS, TOP09 a KDU-ČSL jsou tři etablované, mainstreamové, strany obecně považované za pravicové.

Jsou tyto strany skutečně pravicové? Soudě podle volebních plakátů, které slibují snížení daní, snížení byrokracie a větší svobodu, nikoliv. Ano, otřepaný fetiš české pravice už je tu zas, ale řekněme, že se jako novopečený reakcionář nesmířím s pouhými plakátovými slogany.

Protože rodina je základ státu, podíval bych se na to, jakým způsobem chtějí tyto strany podpořit rodinu. Očekával bych, že najdu něco o zákazu potratů, zpřísnění rozvodového režimu, zrušení registrovaného partnerství, daných úlohách muže a ženy v rámci rodiny a dalších patriarchálních evergreenů, co brání jejímu rozkladu. Co naše pravice v tomto ohledu nabízí?

Nejliberálnější je samozřejmě ODS. Její program je téměř čistě ekonomický, včetně tzv. podpory rodin, která se redukuje na pouhé dávky, úlevy na dani apod. Kdyby rodina závisela pouze na tom, musela by být Západní civilizace pilířem rodinných hodnot a vzorem rodinného života. Jenže člověk není jenom homo economicus. ODS stále působí dojmem, že střet pravice s levicí vnímá jako boj mezi kapitalismem a socialismem (část české společnosti patrně věří na scestnou myšlenku, že pravice rovná se svoboda, privatizace a kapitalismus, zatímco levice rovná se byrokracie, zestátňování a socialismus). Kdysi se možná profilovala jako strana liberálně-konzervativní. Ty časy jsou pryč a s nimi i všechny stopy po konzervatismu. Neříkám, že v jejím programu není nic rozumného nebo potřebného. Jen tam není nic konzervativního, natož kontrarevolučního. Ale co čekat od strany, která má v názvu „občanská“.

Jsou na tom zbývající, údajně křesťanské strany v tomto ohledu lépe? Spíš ne.

TOP09 nemá v programu o rozvodovosti nebo potratech ani slovo. Zato se tu dočteme, že „se ženy nesmí dostávát do situace náročné volby, zda mít děti nebo budovat kariéru.“ Podpora vzniku služeb péče o nejmenší děti se taky nedá označit jako konzervativní opatření (přesun péče o děti do rukou k tomu vyškolených odoborníků je typická progresívní politika).

Ani KDU-ČSL neudělá se svým programem žádnou díru do světa. Pro rodiny tu vidím hlavně finanční pobídky a úlevy. Opět ani slovo o potratech, což u explicitně křesťanské strany překvapuje (možná to mají někde jinde nebo malým písmem v poznámce pod čarou, aby neznepokojovali nekřesťanské voliče). Ani slovo proti rozvodové politice či tzv. registrovaným partnerstvím. Nu, to už jsou zřejmě zavedené věci a na ty „konzervativní“ politik nesahá.

Ač to zdaleka není všechno, stačí to ke konstatování, že současná pravice je tak nepokrytě liberální, že i naivní reakcionář jen marně hledá alespoň stopy něčeho konzervativního.

Česká pravice se tváří jako umírněná, konzervativní a rozumná a právě takové voliče se snaží oslovit. Problém je, že jejím cílem není eliminovat levičácké výstřelky, ale postupně je absorbovat a učinit je přístupnými umírněnému, konzervativnímu a rozumnému voliči, kterému by jinak byly zcela cizí a odporné. Za mořem se pro tuto specifickou funkci „pravice“ vžil velice výstižný výraz cuckservative.

U nás se podobně malebného výrazu zřejmě nedočkáme, protože autentický kontrarevoluční konzervatismus či reakce nikomu nechybí.

Stále nejdu volit

Volby klepou na dveře. Občas zkouším někomu vysvětlit, proč není rozumné k volbám chodit. Většinou narážím na několik stále se opakujících námitek.

Svůj nebo spíš Zippyho pohled na volby jsem vyložil zde. Zmíněný praktický argument je čistě matematický, symbolický argument pak souvisí s etickými otázkami.

Můj hlas rozhoduje

Někteří lidé se snaží zkonstruovat situaci, ve které je jejich (nebo něčí) hlas pověstným jazýčkem na vahách, který rozhodne o vítězství jednoho kandidáta nad druhým. Proto je každý hlas důležitý a matematický argument neplatí.

Zaprvé, taková situace je ryze teoretická. Ve volbách (celostátních) rozhodují tisíce, desetitisíce nebo statisíce hlasů. A mechanismus voleb rozhodně nefunguje tak, že by člověk přišel k urně s plným vědomím toho, že právě on a právě v tuto chvíli (přišel jako poslední) rozhodne o výsledku.

Zadruhé, i kdyby náhodou nastala situace, kdy rozhoduje jeden hlas, neznamená to, že můj hlas má vliv na výsledek voleb.

Jádrem praktického či matematického argumentu je, že můj hlas nemá praktický vliv na výsledek voleb, neboť je pod úrovní náhodného šumu. I kdyby volby skončily výsledkem 1 000 000 ku 1 000 001 ve prospěch jednoho z kandidátů, nebyl to ten jeden konkrétní hlas, který rozhodl, nýbrž spousty různých okolností, které ovlivnily velké skupiny lidí, aby hlasovali, jak hlasovali. To, že jeden konkrétní člověk přišel k volbám a jeho hlas znamenal vítězství pro jednu ze stran, nám nic neříká o tom, kolik lidí ten den shodou okolností k volbám nepřišlo a nemohli tudíž výsledek zvrátit.

Jinými slovy počasí v den voleb má na jejich výsledek větší vliv než hlas jednotlivce. Volební lístky vložené do obálek omylem mají na výsledek větší vliv než hlas jednotlivce atd.

Můj hlas není sám

Nehlasujeme sami, ale ve skupinách. Volby tedy ovlivňují skupiny lidí, jejichž jsme součástí.

To je argument, který v podstatě říká, že jednotlivci volby ovlivnit nemůžou. Jinými slovy se tím potvrzuje matematický argument.

Vyhrajou komunisti

Když nepůjdou běžní voliči k volbám, skalní voliči „nežádoucích“ stran protlačí svou preferovanou stranu do vlády. Podobně když nikdo nepůjde volit, žádná vláda nebude, což nejde apod.

Pokud demokracie umožňuje podobné nesmyslné výsledky, pak jsou to jen další argumenty v neprospěch demokratických voleb.

Všechno zůstane při starém

Když se neúčastníme voleb, nic se nikdy nezmění.

Tento argument míří vedle. Já totiž netvrdím, že se nic nemůže změnit. Zkušenost potvrzuje, že už jsme změny u voleb zažili. Tvrdím jenom to, že můj hlas má na takovou změnu mizivý vliv.

Zajímavé je, že jen málo lidí uvažovalo o účasti na volbách jako o symbolu, o vyjádření souhlasu s panujícím uspořádáním věcí. A samozřejmě nikdo nezpochybnil liberalismus. Málokdo si je vědom, jaká politická filozofie nám v současnosti vládne.

Jak se pozná feministka?

Po delší odmlce krátká glosa.

Mám zkušenost, že většina žen se k feminismu příliš nehlásí. Ostatně většina lidí se dívá na ideologie skrz prsty. Když ale člověk trochu přitlačí, příslušník neideologické většiny začne s vervou bránit demokracii, liberalismus či feminismus jako školený politruk.

Tak je to i se ženami: „Nejsem sice feministka, ale…“ a většinou skončí tirádou o tom, jak dnes mají ženy víc možností, lepší uplatnění nebo něco podobného. To ale s podstatou feminismu nemá mnoho společného. Feminismus je útokem proti patriarchátu, tedy proti autoritě otců a manželů nad dcerami a manželkami.

Proto by spor o to, zda dotyčná je či není feministka, měla rozřešit následující otázka:

Jsi ochotná uznat a podřídit se autoritě svého otce či manžela a bez zbytečných řečí vykonat, co po tobě žádá?

Ač jsem si nedělal žádný široký průzkum, reakce bývá nesouhlasná. A já jsem v tu chvíli rád, že neumím číst myšlenky.

The Empire Strikes Back

Minule jsem psal o tom, jak levice v moderní společnosti operuje. Může liberálních principů využít k uchopení moci pravice?

V principu to možné je, ale velice obtížné, protože zavedené liberální principy znamenají levicový establishment bez ohledu na to, kdo zrovna sedí na trůně. Pravice (pravicová strana), která se rozhodne legálně operovat v rámci liberálního režimu, přirozeně dospěje k jedné z následujících možností:

  1. Etabluje se jako pravicově liberální (pseudokonzervativní) strana a v konečném důsledku bude strážit pět let staré levicové výdobytky, zatímco levice bude kráčet dále doleva (efekt Cthulhu). Pro tento typ pravice se v Americe vžil pojem cuckservative. Jde o všechny konzervativní či křesťanské strany. U nás typicky ODS nebo TOP09.
  2. Zůstane mimo Overtonovo okno a tím pádem bez přístupu do médií a bez reálného politického vlivu.
  3. I když se dostane k moci pomocí populismu (Trump) narazí na levicový establishment (tzv. katedrálu), která jí neustále klade do cesty překážky. A když začne skutečně útočit na pilíře liberalismu, což by mělo být hlavním cílem takové strany/osobnosti, ztratí důvěru a podporu veřejnosti, kterou podobně jako monarcha v boji proti příliš silné aristokracii nutně potřebuje. Musí tedy do určité míry respektovat zavedený status quo a nemůže na liberalismus útočit příliš rázně. Zůstává proto zranitelná vůči útokům levice i pseudopravice. Konsolidovat moc a provést opatření, které by eliminovaly vliv levice na veřejnost, a to za situace, kdy je pod tlakem mezinárodních/nadnárodních institucí (EU) se může ukázat jako prakticky neproveditelný úkol.

Např. populisté Putin či Orbán se pořád tváří jako demokraté. Je otázka, zda jde o politické oportunisty, kteří pouze usilují o moc, nebo zda skutečně chtějí zničit levičácký establishment a posunout své národy blíž skutečnému řádu, ale z výše uvedených důvodů volí pomalý a opatrný postup.

Zejména mě zajímá, jak dopadne maďarský experiment.

Modus operandi levice

Kdo se zajímá o dějiny Salazarova Portugalska, doporučuju k přečtení tyto články:

Jde o ukázkový příklad, jak levice podrývá řád vytvořený pravicí. Je vcelku jedno, jestli za likvidací Salazarova režimu stáli Západní liberálové (progresivci) nebo Východní komunisté. Už jsem tu psal o tom, že komunismus je ideovým dědicem liberalismu. V padesátých letech si snad ještě mccarthyovci mohli myslet, že je komunismus smrtelným nepřítelem liberalismu, ale dnes? Ostatně mccarthyovci měli o komunismu (i o liberalismu, dodávám já) dosti naivní představu, jak konstatoval třeba Rio Preisner ve své knize Americana. A je typickým znakem nekoherentního liberalismu, že se jednotlivé liberální frakce považují za „skutečné liberály“, zatímco ti ostatní jsou zrádci myšlenky svobody.

Cílem levice je politická svoboda. Avšak reálná svoboda je produktem dobrého politického řádu, který je zase odrazem řádu reality. Protože levice na (politický i jiný) řád útočí ve jménu svobody, jejím cílem je, vědomě či nevědomky, anihilace skutečnosti.

V čem je levice kompetentní?

Portugalští komunisté prokázali fascinující disciplínu, organizaci a trpělivost tváří v tvář dobře organizovanému a mocnému nepříteli, jakým byl režim Estado Novo a jeho úderná zbraň PIDE. Zásadních chyb se dopustili až po převzetí moci, v čemž rozhodně nebyli první. Historie předsalazarovské portugalské republiky či třeba Bavorska po První světové válce ukazuje, že si příliš rychlé socialistické reformy znepřátelí obyvatelstvo, čehož může reakce využít. Levičáci jsou prostě mnohem lepší revolucionáři než vládci. Tomu nasvědčuje srovnání nekompetentních bolševických vlád ve východní Evropě s velice kompetentními agenty, které SSSR nasadil v Africe, o kterých se píše v posledním z výše jmenovaných článků.

Jak levice operuje?

Pokus o radikalizaci proletariátu víceméně selhal, proto levice úspěšně změnila taktiku.

Zdá se, že její virus nejsnáze napadá vzdělávací systém. Pro levici je kritické infikovat svými myšlenkami mládež, zejména budoucí elity. Moderní stát se svou povinnou školní docházkou, veřejným školstvím atd. vůči „ideologické diverzi“ relativně bezbranný.

Radikalizace mládeže, studentské stávky, demonstrace byl také oblíbený modus operandi levice ve 20. století (viz tento seriál na Social Matter). Jde o důsledek infiltrace univerzit levicovými myšlenkami. Radikální studenti se sice časem stanou umírněnými, ale politicky už většinou zůstanou nalevo. Z nich se posléze rekrutují nová generace univerzitních profesorů, byrokratů, novinářů a politiků.

Když už zmiňuju novináře, ovládnutí médií a kultury vůbec je další nutný krok „dlouhého pochodu institucemi“. Navíc média mají přirozený přesah do politiky a v demokracii to platí dvojnásob. Není proto zcela přehnané rčení, že USA (a tím pádem celému Západnímu světu) se vládne z redakce New York Times.

Infiltrace armády může být užitečná, ale není podle mého soudu zásadní. V zemích latinského okruhu to ale může být jinak.

Levice také potřebuje „otevřenou společnost“. Principy klasického liberalismu jako svoboda slova, shromažďování či náboženství vytvářejí prostor, ve kterém mohou extrémnější formy levice operovat. Takto se k moci dostali bolševici v Rusku, národní socialisté v Německu i komunisté v Československu. Pokud tento prostor nemají, musí se uchýlit k ozbrojenému boji nebo terorismu. Portugalsko ukazuje, že každý ústupek autoritativního režimu směrem k liberalizaci v jakémkoliv ohledu bude po zásluze potrestán.

Sociální rozklad na prvočinitele

Poslední dobou jakoby se roztrhl pytel se zajímavými příspěvky na pravicové blogosféře a času je, bohužel, příliš málo.

Nick Land přišel s úvahou o atomizaci. Liberalismus, mé oblíbené téma, je pouze jedním z plodů modernity. Dalším je atomizace společnosti, tj. proces, kdy se jednotlivec stává osamocenou jednotkou a zároveň posledním arbitrem všeho. Liberalismus je plodem modernity v politické rovině, atomizace v sociální, kapitalismus v oblasti ekonomické a protestantismus v náboženství.

Všechny tyto ismy mají společný vektor. Jdou stejným směrem, z různých úhlů popisují tutéž skutečnost a pojem „atomizace“ dobře vystihuje její podstatu. Výsledkem procesu atomizace je člověk vysvobozený z pout autority – náboženské, politické a jiné. Čili svobodný a všem ostatním rovný superman.

Protestantismus přinesl svobodu soukromé interpretace Bible, náboženství i svědomí. Kapitalismus přinesl smluvní vztahy a laissez-faire. Metodologický skepticismus a kritický výzkum odboural autoritu v oblasti poznání.

Podstatou procesu atomizace je disent, štěpení původní jednoty a přesouvání těžiště rozhodování do privátní sféry. Takto se jakákoliv autorita stává rukojmím soukromého rozhodování, i když se soukromá osoba vysloví ve prospěch této autority.

Výsledkem je nákupní zóna, kde si lze vybírat cokoliv: náboženství, politickou a sociální příslušnost. V nabídce je i tradicionalismus, extrémní pravičáctví apod., co si kdo vybere. Ano, paradoxně i my, co nějakým způsobem soukromě vystupujeme proti (levicovému) establishmentu, tvoříme disent a tím pádem přispíváme a akcelerujeme proces atomizace.

Atomizace se projevuje nebo lépe řečeno je pomalou sociální dezintegrací. To mimo jiné znamená, že se společnost stává zcela plochou, masovou. Mizí všechny organické instituce, které stály mezi jednotlivcem a státem. Manželství se stalo pouhou smlouvou dvou soukromých osob. Rodina je to, co lidé za rodinu považují. Místo cechů máme odbory, nástroj třídního boje. Oficiálně jsme odbourali aristokracii (neoficiálně tu stále je, a právě proto funguje sociopaticky). Církve se v rámci náboženské svobody staly víceméně soukromými spolky, kde se svoboda svědomí stává symbolem podřízenosti vůči vládnoucímu liberálnímu řádu.

Jak by vypadala neatomizovaná, tedy organická společnost?

Kupodivu výstižný popis lze najít u anarchisty Maxe Stirnera:

Stavovská monarchie (tak budu nazývat absolutní královský majestát, dobu předrevolučních králů) držela jednotlivce v závislosti na mnoha malých monarchiích. Byly zde spolky a stavy jako cechy, šlechta, kněžstvo, měšťanstvo, města, obce. Všude se jednotlivec musel považovat předně za člena těchto malých společností a zcela se podřídit jejímu duchu (esprit de corps) jako svému králi. Pro šlechtice musela znamenat jeho rodina, čest jeho lidí více než on sám. Pouze prostřednictvím jeho korporace, jeho stavu mohl mít jednotlivec vztah k vyšší korporaci, státu – jako v katolicismu jednotlivec jedná s Bohem jedině skrze kněze.

Jak tento popis se čtenářem rezonuje? Možná je to takový lakmusový test, jak moc má člověk liberalismus ještě zažraný pod kůží.

Stirner dále popisuje, jak se s tímto světem organické autority třetí stav vypořádal:

Tomu všemu učinil třetí stav nyní přítrž tím, že se odvážně přestal považovat za stav. Rozhodl se, že už nebude stavem vedle jiných stavů a nebude tak ani nazýván, ale oslavil se a zobecnil se jako „národ“. Tím vytvořil mnohem úplnější a absolutnější monarchii. Celý dříve vládnoucí princip stavů, princip malých monarchií uvnitř velkých, se zhroutil. Proto nelze říci, že Revoluce byla vedena proti prvním dvěma privilegovaným stavům. Byla namířená proti malým monarchiím stavů obecně. Avšak po zničení stavů a jejich despotismu zůstali jednotlivci, osvobození od stavovské nerovnosti, opuštění. Měli nyní opravdu zůstat bez příslušnosti ke stavu, „mimo hru“, bez stavovských závazků a bez jednoty obecně? Nikoliv, neboť třetí stav se prohlásil za národ, aby nezůstal pouhým jedním stavem mezi ostatními, nýbrž aby se stal jediným existujícím stavem. Tímto jediným stavem je národ, „stát“. Čím se jednotlivec nyní stal? Politickým protestantem, protože se dostal do přímého spojení se svým Bohem, státem. Už nebyl, jako aristokrat v království šlechty a jako řemeslník v království cechu, ale jako všichni ostatní znal a uznával pouze jediného pána, stát, jehož služebníci obdrželi stejný čestný titul – „občan“.

Atomizace je to, k čemu uvědomělý liberál směřuje. Chce…

…řád bez šlechty, kněžstva, průmyslových elit a podobných příkladů panství a nerovnosti. Musí se stát jedinou a absolutní bodiniovskou mocí. Proto musí být vykořeněna i veškerá demografická kompozice, ve které by mohl být univerzální Třetí stav rozbit do enkláv a panství.

(komentář bloggera Nulle Terre Sans Seigneur, vřele doporučuju jeho blog Carlsbad1819)

A tak jsme tu, masa jednotlivců tváří v tvář všemocnému státu. Ochraňováni stále novými svobodami, které ale znamenají břemeno pro všechny ostatní a další prostor pro expanzi státu.

Po-po-po-populismus

Když se chtějí média opřít do nějakého politika nebo politické strany, hodí se nálepka populismu. Podle wikipedie je populismus „líbivá politika“ a populisté s oblibou „proti sobě staví ‚lid‘ a ‚elity'“. Politologové nejsou zcela jednotní, ale mají tendenci za populistické označovat hlavně nacionalistické (např. francouzská Národní fronta nebo centristické strany (u nás např. ANO).

Není mi úplně jasné, jak lze obhájit názor, že zrovna nacionalisté a centristé jsou populisté. Řekl bych, že každá strana, která zrovna není u moci, využívá takto definovaný populismus.

Populismus je nevyhnutelnou součástí demokratické politiky a možná politiky vůbec. Když chce nějaká skupina svrhnout nebo změnit existující řád, případně odstranit či nahradit vládnoucí garnituru, štve lid proti elitám. Zatímco vláda potřebuje alespoň tichý a pasivní souhlas ovládaných, čekatel na mocenské pozice potřebuje jejich hlasitý a aktivní nesouhlas.

Povstání a vzpoury proti právoplatným autoritám, revoluce často vyžadovaly účast lidu. Nedovedu si představit, jak by bylo možné takto „mobilizovat“ lidi bez populismu. Liberální demokracie, tj. režimy předstírající neautoritářské vládnutí (podmíněné souhlasem ovládaných), dovedly metody mobilizace mas k dokonalosti: masmédia, propaganda, reklama.

Proto lze v nálepce populismu těžko vidět něco jiného, než snahu zdiskreditovat politického hráče, který se zrovna někomu nelíbí.