Potíž s Ruskem

Délský potápěč přišel s několika články, které se přímo či nepřímo týkají Ruska a určitě stojí za přečtení. Nejprve pozitivní analýza ruské mezinárodní politiky. Pak dostala slovo antiputinovská nacionalistická klika. A mezitím se do toho vložil Dugin.

Nesleduju nijak pozorně situaci v Rusku – je v záplavě (dez)informací něco takového vůbec možné? – ale řekněme, že croixova pochvalná analýza je blíž pravdě. Rusko sehrálo svůj part na mezinárodní scéně dobře a je navzdory ekonomickým obtížím vnitřně jednotné, zatímco Západ je stále více rozpolcený.

Navíc udržuje dobré vztahy s Čínou. To je ta země, která ulehčila Západu od břemene ruční práce a technologií. Samozřejmě ve spolupráci s místními kapitalisty, kteří neznají loajalitu k zemi, která jim dopomohla k úspěchu, a levicovými intelektuály, kteří propagují idiotskou vzdělanostní ekonomiku.

S jistou nadsázkou lze říci, že Rusko se stará o politickou destrukci Západu, zatímco Čína o destrukci ekonomickou.

Nechovám žádnou zvláštní náklonnost k liberalismu, ale jedna věc je přát si zhroucení politického systému a jeho ideologie a druhá nechat se převálcovat novou vlnou sovětských, pardon, ruských tanků. Nestojím ani o méně okázalá dobrodružství, jako je třeba členská legitimace do Euroasijského svazu.

Na jedné straně jsem rád, že liberální říše narazila na odpor. Na straně druhé si nemyslím, že je Rusko pouhá slabá oběť v této partii. Přes určité sympatie k tamějšímu dění nezapomínám na to, že Rusko je náš nepřítel. A pravoslaví, ač navenek snad působí víc tradicionalisticky než současný katolicismus, je schizmatický proud více ve službách cara a ruské myšlenky než Krista Krále a myšlenky křesťanské.

Do toho dobře zapadá Duginova řeč o pravoslavné imperiální misi Velkého Srbska. Když se Rusko naposledy angažovalo na Balkáně, byla z toho První světová válka.

Americký mesianismus může jít k čertu. Ale proč by ho měl nahradit ten ruský?