Otázka autority

Případný čtenář už asi zjistil, že autor tohoto blogu je autoritář. Ano, slovo svoboda je mi podezřelé (promiň, Williame Wallace) a demokracie mi připadá ohavná. Ale co je to vlastně ta autorita, které se stále dovolávám?

Neocenitelný Zippy má na tuto otázku jednoduchou a přímočarou odpověď.

Autorita
znamená, že určitá osoba má morální nárok požadovat od druhé osoby, aby vykonala určitou věc, aniž by k tomu potřebovala její souhlas.

Nejtypičtějším příkladem je autorita rodičů. Děti musí poslouchat (a také ctít a milovat) své rodiče. To je triviální pravda našeho života. „Vynes koš,“ je příkaz, který nezletilec musí uposlechnout, i když se mu nechce. Naproti tomu „běž vybrat banku přes ulici“ je příkladem zneužití autority, kdy dítko může oprávněně odporovat. Rodičovská autorita je považována za danou a je natolik přirozená a běžná, že ji nikdo, kromě vyložených sociopatů (tj. důsledných liberálů), nezpochybňuje.

Řekl bych, že rodičovská autorita je něco jako základ či pravzor autority. Nicméně mimo ni se v realitě vyskytuje celá řada dalších autorit, jimž je člověk podřízen: autorita vlastníka nad nevlastníkem (majetku), velitele nad vojínem, vládce nad poddaným/občanem atd.

Autorita je morální nárok, nikoliv moc. Morální nárok znamená, že příkaz autority je závazný, i když osoba či instituce, která ho vydala, nemá v danou chvíli dostatečnou moc, aby dokázala jeho splnění vynutit. Otec ležící v horečkách sice není schopen potrestat synovu neposlušnost, ale dá se říci, že o to horší je synův prohřešek.

Na druhou stranu autorita přestává platit tehdy, je-li požadováno nemorální jednání (např. zmíněné vyloupení banky), i když má dostatečnou donucovací moc. I autorita má své hranice a za těmito hranicemi se stává tyranií.

Moderní člověk má o autoritě zmatené představy.

Např. rozdělovat autoritu na přirozenou a formální je nepodstatné a zavádějící. Před časem jsem diskutoval s kolegyní o autoritě manžela. Ačkoliv uznávala, že manžel má právo rozhodnout rodinný spor či přikázat ženě, co má dělat, neustále namítala, že musí mít tuto autoritu jaksi přirozeně. Musí to z něho „cítit“. Hlavně nesmí svou autoritu vynucovat násilím. Nesmí? Netvrdím, že násilí je šťastné řešení konfliktní situace, ale autorita, která nesmí použít donucení, je impotentní a neguje sebe samu. Proto mi rozdělování autority na přirozenou a formální připadá jako pokus nechat si otevřená zadní vrátka pro případ, kdyby se našinci rozhodnutí autority nezamlouvalo. Autorita se tu nepopírá přímo, ale mírným obloukem.

Jistě, autorita se dá zneužít, což je další námitka, kterou má moderní člověk pohotově při ruce. A co má být? Všechno se dá zneužít, takže argument proti autoritě to není a o hranicích autority jsem se už zmiňoval. Je paradoxní, že moderní člověk při svém hledání „pojistek“ proti zneužití autority stvořil totalitní monstrum – moderní byrokratický stát.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s